Příčinou smrti osmasedmdesátiletého uzbeckého prezidenta Islama Karimova byla „akutní porucha prokrvení mozku (mrtvice), vedoucí k nezvratným změnám hlavního mozku a k selhání více orgánů“. Vyplývá to z lékařské zprávy o prezidentově skonu, kterou zveřejnila uzbecká vláda. Smrt podle zprávy nastala v pátek ve 20:55 místního času (v 17:55 SELČ), tedy přibližně hodinu před oficiálním oznámením.
Podle dokumentu byl Karimov v sobotu 27. srpna v ranních hodinách v bezvědomí převezen do nemocnice. Reanimace trvající 20 minut umožnila obnovit činnost srdce, nicméně prezident musel být v hlubokém bezvědomí napojen na umělé plíce. Vyšetření za účasti neurochirurgů, kardiologů a expertů na resuscitaci z předních klinik Ruska, Německa a Finska, zjistilo mrtvici s masivním krvácením. Během intenzivní terapie ale pacientovi selhávaly další orgány. V pátek 2. září se ve 20:15 (17:20 SELČ) bez ohledu na snahy lékařů zastavilo Karimovovo srdce. Intenzivní pokusy o znovuoživení byly bezvýsledné a ve 20:55 (17:55 SELČ) byla konstatována smrt.
Kolem stavu osmasedmdesátiletého Karimova panovaly po celý týden dohady. Středoasijská regionální tisková agentura Fergana již v pondělí oznámila, že uzbecký prezident skonal. Ve čtvrtek upřesnila, že v pondělí nastala klinická smrt a prezident je od té doby napojený na přístroje. Informovala také o přípravách Samarkandu na pohřeb rodáka. V pátek agentura Reuters s odvoláním na tři diplomatické zdroje uvedla, že prezident zemřel, agentura Interfax následně zveřejnila a vzápětí stornovala zprávu o potvrzení prezidentova úmrtí. Až poté přišlo oficiální potvrzení Karimovovy smrti.
Úřady nejprve v neděli informovaly o prezidentově hospitalizaci s tím, že šéf státu bude potřebovat jistý čas na zotavení. V pondělí Karimovova mladší dcera uvedla, že otec utrpěl krvácení do mozku. Další mlčení úřady přerušily až v pátek – nejprve vláda připustila, že prezident je v kritickém stavu, a pak oficiálně oznámila jeho skon.
Karimov vládl Uzbekistánu tvrdou rukou od roku 1989, nejprve jako komunistický vůdce a po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 jako prezident. Sám se stylizoval do role ochránce stability v zemi, sousedící s neklidným Afghánistánem. Kritici ho obviňovali, že hrozbu islamistů využívá jako záminku k potlačení jakéhokoli disentu.
-čtk-
