Trump je narcis, a Zeman? Psychiatrické diagnózy do politiky nepatří

Narcis je přesvědčen o vlastní výjimečnosti a jedinečnosti, takže jen výjimeční lidé ho mohou pochopit a jen s takovými se může stýkat. Narcisové jsou si vlastně velice podobní, skoro jako by tvořili jednu bytost, jako prezidenti na našem obrázku. Foto: Kolaž ZD

 

Více než tisícovka amerických psychiatrů se podepsala pod prohlášení, že republikánský kandidát Donald Trump není zdráv pro výkon prezidentského úřadu. Prý trpí těžkými poruchami osobnosti, kromě zhoubného narcismu i paranoií a velikášstvím. Jeden lékař ho dokonce označil za nebezpečného šílence. Jak ale připomínají New York Times, které se tématu nedávno podrobněji věnovaly, takové diagnózy kandidátů i zvolených prezidentů „na dálku“ nejsou v USA ničím novým. Americká psychiatrická společnost je už před 40 lety lékařům dokonce zapověděla. Podobný názor má i česká Psychiatrická společnost ČLS JEP.  „Považuji je za neprofesionální, tendenční a spíše sloužící politickým zájmům,“ řekl Zdravotnickému deníku o veřejném diagnostikování známých osobností její předseda docent Martin Anders.

 

Prezident Miloš Zeman, jehož nezdravý životní styl, výstřední vyjadřování a rozdělování veřejnosti jsou pro jakékoliv hodnocení jistě inspirující, se tak své psychiatrické diagnózy nedočká.  V médiích se nanejvýš objevují pokusy svérázných psychologů a ještě svéráznějších lékařů jiných odborností nějak prezidenta psychiatricky nálepkovat, ale příliš z toho čouhá, že ho prostě nemají rádi. Naštěstí u nás i v USA převažuje mezi skutečnými odborníky názor, že psychiatrie se do politiky plést nemá.

 

Charakter přímo „anální“

Psal se rok 1964, po ztrátě většiny hlasů kandidát na prezidenta USA, senátor z Arizony Barry Goldwater zažaloval vydavatele časopisu Fact a vysoudil 75 tisíc dolarů odškodného. Fact totiž vydal článek, v němž se psalo, že 1189 psychiatrů tvrdí, že Goldwater je duševně nezpůsobilý stát se prezidentem. Nelíbil se ale nejen napadenému politikovi, ale ani některým lékařům, jimž vadily nepodložené klinické závěry a předpojatost hodnocení. Strhla se diskuse, která vyústila o 9 let později ve stanovisko Americké psychiatrické společnosti, jež vešlo ve známost jako Goldwater Rule, čili Goldwaterovo pravidlo. To říká, že je pro kteréhokoliv psychiatra neetické diagnostikovat zdravotní stav veřejně známé osobnosti bez toho, že by provedl vyšetření a měl k tomu její souhlas.

V americké politice je podezření, že má politik duševní problémy, už tradičně považováno za diskvalifikující. V roce 1972 senátor Thomas F. Eagleton rezignoval z funkce asistenta kandidáta na prezidenta George McGoverna už po 18 dnech. Eagletona o to požádal sám McGovern, když zjistil, že jeho pobočník podstoupil psychiatrickou léčbu a dokonce i elektrošoky. V roce 1988 demokratický kandidát Michael S. Dukakis zveřejnil své zdravotní záznamy, aby dokázal, že není pravda, že se léčil na psychiatrii.

Senátor Goldwater, podle něhož bylo nazváno zmíněné pravidlo, se stal obětí chybné diagnostiky na dálku, přitom, když v roce 1988 zemřel, ve Washington Post o něm napsali, že byl ve své straně jedním z nejrespektovanějších státníků. V době, kdy bojoval o své duševní zdraví u soudu, musel mimo jiné vyvracet až nesmyslná nařčení. Jistý psychiatr o něm například prohlásil, že prý má „anální charakter“. „Nevím, co to anální charakter je. Zkoušel jsem to najít ve slovníku, ale to se mi nepodařilo,“ svěřil se soudu při své obhajobě Goldwater.

 

Trump s rentgenovým pohledem

Donald Trump v roce 2016 rozděluje nejen americkou společnost, ale i republikánskou stranu, která jej nominovala na souboj o post amerického prezidenta. Chová se nevybíravě, volí ostrá slova, provokuje. Mezi vyhrocenými reakcemi na jeho suverénní cestu za kandidaturou se objevuje i snaha přisoudit mu nějakou lékařskou diagnózu a tak jej před voliči znemožnit. Angažují se nejenom političtí odpůrci, ale i odborníci na psychické zdraví, včetně psychiatrů. Je Trump tak vážný případ, že ospravedlňuje porušení letitého pravidla, že nelze činit soudy na dálku bez vyšetření?

Někteří si myslí, že ano, především „odborníci na duševní zdraví“, jimiž se to v Americe jenom hemží. Pouze někteří z nich jsou skuteční psychiatři nebo alespoň psychologové. Často jsou to však různí pracovníci z „terénu“ a neziskových organizací nebo „self made experti“. Jeden takový Shmuel Ben David “Sam” Vaknin, považovaný za experta na narcismus, si dal tu práci a vyseděl 600 hodin u videonahrávek s Donaldem Trumpem. Portálu American Thinker se pak svěřil se svými závěry. Trump si podle něj hodně vymýšlí, fantazíruje a občas ztrácí kontakt s realitou. Je neustále ve střehu až paranoidní, často má pocit, že je pronásledován nepřáteli a reaguje agresivně a pomstychtivě. Podle Vankina je útočný kvůli svému strachu z okolí. Vyhledává pozornost, pro její udržení je ochoten zajít do extrémů. Pohrdá autoritami, pravidly, tradicemi a „establishmentem“ a rebeluje proti nim hlasitě a ostentativně. Je vzdorovitý a neomalený. Mluví o sobě ve třetí osobě („Trump chce to a to“) a často používá i královské „my“, když odkazuje na sebe sama. Nejvíce však u něj uslyšme první osobu jednotného čísla: „Já“ skloňuje ve všech pádech. „Nejvíce ze všech politiků, včetně Obamy,“ píše Vankin. Podle něj je Trump vlastně stydlivý a kompenzuje si své nedostatky nasazováním masky antisociálního chování, které mu dodává sílu. Trpí nedostatkem empatie, respektive využívá jistý druh „chladné empatie“, kterému se také říká rentgenové vidění – dokáže rychle rozeznat zranitelná místa a nedostatky jak svých spolupracovníků či příznivců, tak i nepřátel. Umí vyjádřit tajné sny, zakázané představy, desiluze a negativní emoce. „Trump je nejdokonalejším příkladem zhoubného a pravděpodobně i psychopatického narcise,“ prohlašuje Vankin, i když připouští, že jeho „diagnostika“ nemůže být úplná, protože v ní chybí vyšetření a osobní rozhovor.

Proč je nebezpečné, aby v čele státu stál narcis? Vankin varuje především před nestabilitou takové osobnosti, u níž se opakují období sebedestrukce. Může být iracionální, konfrontační, agresivní. Nebezpečná je i snaha udržet si pozornost za každou cenu. Narcisté často lžou a vymýšlí si.

Vaknin, kterému je se vší vážností nasloucháno ve Spojených státech, je sám zajímavou osobou. Je izraelským občanem turecko-marockého původu. Založil kdysi sít informačních kiosků v Tel Avivu, pak pracoval pro různé firmy v Ženěvě, Paříži, New Yorku, Londýně… Později se dostal do finančních i zdravotních potíží. Byla mu diagnostikována narcistní porucha, ale on s diagnózou psychiatrů nesouhlasil. Vrátil se do Izraele, kde byl později obviněn ze zpronevěry a dokonce i uvězněn na 18 měsíců. Pak svoji diagnózu konečně přijal (a k tomu některé další). “Sam” Vaknin napsal knížky jako „Zhoubná sebeláska: revidovaný narcismus“ a „Narcističtí a psychopatičtí vůdci“. Do veřejné debaty vnesl téma spojení patologického narcismu a politiky v roce 2008 v eseji, v níž naznačoval, že by takovým narcistou mohl být současný americký prezident Barack Obama. Ovšem dnes se dušuje, že Obama je inteligentní člověk se sociálním cítěním, což zřejmě brání tomu, aby se jeho narcismus překlopil do nějaké nebezpečné, patologické podoby.

 

Narcis, kam se podíváš

Obama je dnes miláčkem intelektuálů, zato sílí hlasy psychologů a psychiatrů, že kandidát na prezidenta Donald Trump vykazuje celou škálu různých osobnostních problémů a úchylek. Americká psychiatrická společnost byla na svých webových stránkách nucena znovu připomenout, že Goldwaterovo pravidlo stále platí a porušovat ho je „nezodpovědné, potenciálně stigmatizující a rozhodně i neetické“.

„Označit kandidáta, s nímž nesouhlasím, psychiatrickou visačkou je, jak se zdá, neodolatelné,“ míní dr.  Paul Appelbaum profesor psychiatrie, medicíny a práva na Kolumbijské univerzitě, který ovšem s takovou praxí nesouhlasí. Podle něj pramení ze snahy velké části odborníků „ochránit národ před strašným osudem“. On a zastánci Goldwaterova pravidla předkládají tři hlavní argumenty. Za prvé se většina diagnóz na dálku nakonec ukáže jako chybná, označení samo o sobě může skutečně poškodit přímo osobně dotyčného politika nebo jeho rodinné příslušníky a nakonec taková praxe podkopává kredibilitu psychiatrie, zvláště pak slib mlčenlivosti. Oponenti zase namítají, že je celý obor péče o duševní zdraví poněkud levicově podjatý.

New York Times ovšem připomínají bohatou tradici „psychonalyzování“ veřejně známých osob ze strany komentátorů, sloupkařů a tzv. pop-psychologů. Narcismus byl připisován zejména prezidentu Lyndonu B. Johnsonovi, dále pak třeba i Franklinu D. Rooseveltovi nebo Johnu F. Kennedymu. Prohlubující se paranoia postihla závěr kariéry Richarda Nixona, o tom se sice tak nějak vědělo, ale potvrdily to až archivy otevřené po 35 letech po skončení prezidentova mandátu.

Z manipulací, prolhanosti a dalších hříchů jsou již po léta obviňováni manželé Clintonovi, dokonce se objevují i spekulace o jejich hlubších osobnostních problémech. Ostatně i Trump o Hillary Clintonové prohlásil, že „je labilní a vyšinutá“. Většina analýz duševního zdraví se ale zaměřuje na Trumpa, i když někteří experti říkají, že když už se dělá veřejná psychoanalýza, měla by se týkat obou kandidátů. Větší zájem než dnes o Hillary Clintonovou byl svého času o jejího manžela a prezidenta Billa, když se provalil jeho skandál se stážistkou Monikou Lewinskou. Veřejnost se tenkrát dožadovala nějaké lékařské diagnózy, protože nevěděla, zda ho má chápat (jako nemocného), nebo pranýřovat (jako lumpa). „Pamatuji si všechny ty otázky médií, zda byl narcis nebo trpěl závislostí na sexu. Přitom sexuální závislost není v současnosti definována jako nějaká choroba. A pokud by byla, nebylo už jeho chování chybné? Skoncovala jsem s těmito otázkami, protože nápad, že budeme chodit okolo a bez ladu a skladu přidělovat lidem diagnózy, je špatná,“ vysvětlila New York Times dr. Nada Stotlandová, psychiatrička z Rush Medical College v Chicagu.

Bill Clinton nastoupil do prezidentského úřadu před více než 20 lety a od té doby se zásadně změnil přístup veřejnosti k informacím a tedy i podoba kampaní. Na sociálních sítích lze dnes najít nejen komentáře a zprávy ze zákulisí, ale i hodiny videonahrávek. Vzniká nová situace. Někteří psychiatři a především různí psychoanalytici získali možnost skutečně důkladně proklepnout jakoukoliv veřejně známou osobnost.

Také psychiatr Dr. Steven Buser, který je spolueditorem nové knížky, nazvané  „Zřejmé a aktuální nebezpečí: Narcismus v době Donalda Trumpa“, zachytil tento trend. „Pečlivě jsme se vyhýbali tomu, abychom dělali klinickou diagnostiku a říkali, že Donald Trump má narcistní poruchu osobnosti,“ zdůrazňuje Buser. I když do knížky přispěli jako autoři psychiatři a psychologové, prý se zaměřili na obraz, jaký Trump o sobě podává v televizi, na sociálních sítích a v citátech. „Zkušenému terapeutovi zabere měsíce, někdy déle, aby se s danou osobou pravidelně setkával a kladl jí správné otázky a mohl tak určit, o jakou poruchu se jedná,“ připomíná ale profesor Appelbaum.

Odborná veřejnost, i když ne stoprocentně, je ochotna ustoupit od Goldwaterova pravidla, pokud se diagnostika týká historie. Tam, kde je časový odstup, se údajně hraje férová hra. Dobře byla v odborných kruzích přijata například kniha „Lincolnova melancholie“, v níž autor Joshua Wolf Shenk tvrdí, že prezident Lincoln trpěl depresí.

Část expertů však míní, že Goldwaterovo pravidlo by si zasloužilo přizpůsobit novým podmínkám čili up-datovat právě proto, že žijeme v éře, kdy jsou soukromá sdělení a komentáře ve zvýšené míře dostupné k veřejné „konzumaci“. Další odborníci navrhují se dívat na všechno z jiné perspektivy. „Etici, kteří psali toto pravidlo, byli změřeni výhradně na negativní stránku komentářů. Ale je tu i pozitivní adaptivní stránka rysů každé osobnosti,“ míní psycholog z University of New Hampshire John D. Mayer s tím, že když jsou označeni Clintonová nebo Trump za nečestné lháře, je třeba také říci, že jako opravdu dobří politici mohou mít vážné důvody, pro které nemohou vždy říci všechno, co vědí, nebo přesně to, co si myslí.

 

Diktátoři: narcisové v pokročilém stadiu

A jak naložit s diagnostikou politiků či vůdců nepřátelské země? Někteří psychiatři kritizovali administrativu George W. Bushe za to, že si vyžádala psychiatrický posudek na Saddáma Husajna. Jiným ale takový postup nepřekáží. Jerrold M. Post, který založil Centrum pro analýzy osobnosti a politického chování při CIA, ve své knize o vůdcích v nebezpečném světě popsal těžké Husajnovo dětství, což je obvyklý úděl velké části diktátorů. Otec mu zemřel, pravděpodobně na rakovinu, v době, kdy chlapec byl ještě čtyřměsíčním plodem. Matka se dostala do deprese a dokonce se pokusila Sadáma potratit a sebe zabít. Když se budoucí diktátor narodil, nechtěla s ním mít nic společného a poslala ho ke strýčkovi. Znovu si vzala syna k sobě ve věku tří let poté, co se vdala za vzdáleného příbuzného. Ten pak Saddáma fyzicky i duševně týral. Husajn se někdy po osmém roce života vrátil ke strýčkovi. V psychoanalýze se označují lidé s tímto prožitkem jako „sebezraňující“. Z mnoha nešťastníků s ošklivým dětstvím se pak v dospělosti stávají zcela neschopné a nejisté lidské bytosti bez sebevědomí. Ovšem menšina z nich jde alternativní cestou „zhoubného narcismu“ a dalších poruch osobnosti. Tou se vydal i Saddám Husajn, který prý ale nebyl žádný blázen, ale racionální vypočítavý politik.

Doktor Post strávil 30 let vytvářením profilů stovky politiků, například Fidela Castra, ale i Anwara el Sadata či Menachema Begina (to pro prezidenta Jimmy Cartera před slavnými mírovými rozhovory v Camp Davidu). Po 11. září dostal nové úkoly. Měl pomoci porozumět myšlení vůdců teroristů, zkoumal Usamu bin Ládina či severokorejské vládce. Vůdci tohoto typu prý mají, vysvětluje dr. Post, společné čtyři vlastnosti: extrémní sebezaujetí, paranoiu, omezené svědomí a ochotu použít cokoliv, co je nezbytné k dosažení svých cílů. Vyznačují se nedostatkem empatie pro bolest a utrpení svých vlastních lidí. V tom zvláště vynikal Bin Ládin, jenž byl zcela pohlcen rolí proroka Boha na zemi.

Diktátoři a vůdci teroristů jsou tedy narcisové ve zvláštním provedení. Mohou se tak zvrhnout politici v demokratických zemích? Těžko říci, ti, kteří ovšem mají sklon k narcismu a jsou to tak trochu velkohubí šašci, spíše umetají cestu, prolomí tabu ve společnosti, říkají dříve nepřijatelné a neslýchané věci. Po nich přijdou „jiní sekáči“, kteří je pak skutečně dělají. Klauny nahradí diktátoři. Proto se v USA hovoří také o trumpismu namísto Trumpovi.

 

Trumpismus je nebezpečnější než klaun Donald

Psycholog z univerzity v Minnesotě William Doherty věří, že je správné na potíže kolem Trumpa veřejně upozorňovat. V online prohlášení (manifestu) ovšem neútočí přímo na Trumpa, ale na „trumpismus“. Podepsalo se pod něj více než 2200 specialistů na duševní zdraví. „Pro mě je to výjimka. To, co tu vidíme, je hrozba pro samotnou demokracii,“ obhajuje manifest Doherty. Zdůrazňuje, že terapeuti, kteří podepsali manifest, nediagnostikovali osobnostní rysy Trumpa, ale jen jeho „veřejnou část“.

V úvodu manifestu se píše, že psychoterapeuti bijí na poplach, protože ideologie trumpismu je na vzestupu a ohrožuje nejen duševní pohodu lidí, o něž pečují, ale i samotnou demokracii. „Nemůžeme mlčet, když jsme svědky vzestupu americké formy fašismu,“ píší autoři manifestu a vysvětlují, co pod pojmem trumpismus myslí. Je to ideologie, nikoliv jednotlivec, která může dále růst a bujet, dokonce i když by byl Donald Trump ve volbách poražen. Varianty téhož jsou prý k vidění po celé Evropě. Trumpismus je soubor ideí a praktických kroků týkajících se veřejného života, které charakterizuje například svalování viny a vyhánění skupin lidí, které jsou vnímány jako hrozba, včetně imigrantů a náboženských minorit. Trumpismus pěstuje kult silného muže, který se odvolává na obavy a strach a slibuje, že vyřeší problémy voličů, když v něj budou věřit. Muže, který předělává historii a málo se drží pravdy. Nikdy se neomlouvá nebo neuznává chyby. Upozaďuje ženy i racionální myšlení. Opovrhuje veřejnými institucemi, jako jsou soudy. Podněcuje a omlouvá veřejné násilí příznivců.

Jaké jsou podle manifestu důsledky trumpismu? Zejména:

  • Strach a odcizení neprávem obviňovaných skupin, což začíná imigranty (latino i muslimy) a potom dalších skupin, které jsou identifikovány jako hrozba.
  • Zdůrazňování maskulinity jako kulturního ideálu se zvláštním dopadem na mladé lidi a ekonomicky nezajištěné muže.
  • Zhrubnutí veřejného života osobními útoky na ty, kteří nesouhlasí.
  • Rozklad americké demokratické tradice, která zdůrazňovala moc lidu namísto moci silného muže.

Autoři upozorňují, že příčiny vzniku trumpismu jsou významnější než samotný Donald Trump. „Další veřejná osoba, která se poveze na vlně trumpismu, může být menším klaunem, ale o to šikovněji zacházet s mocí a může být tudíž více nebezpečná,“ varují. Ony příčiny spatřují v ekonomické nerovnosti, hrozbě terorismu, strachu z migrantů, nedůvěře k vládě a politikům v čase polarizované patové situace, rostoucí nedůvěře k dalším institucím jako jsou církve, média a soudy i v rychlé kulturní změně, „která zanechává lidi zmatené  a odcizené“.

Trumpismus je vlastně opakem toho, o co experti na duševní zdraví u svých klientů usilují. „Musíme se ozvat kvůli duševnímu zdraví lidí, které léčíme a o které pečujeme. Amerika nepatří jenom vítězům. Spoléhání na silného muže, který vyřeší naše problémy (…) přímo ohrožuje demokratický základ psychoterapie. Ta vzkvétá pouze na demokratické půdě,“ uzavírají autoři manifestu. Psychoterapeuti jsou si přitom vědomi, že někteří jejich klienti mohou volit Donalda Trumpa, ne protože by přijímali všechny aspekty trumpismu, ale protože jsou frustrováni ze své životní situace a krize současného politického systému.

 

Pop-psychologové a pop-lékaři proti Zemanovi

V Česku si již jeden prezident vysloužil nálepku narcista, dokonce i kleptoman. Jeho bezprostřední nástupce, přímo občany volený, současný prezident Miloš Zeman si svým chováním i některými viditelnými zdravotními obtížemi o nějakou tu diagnózu koleduje. Jenže podobně jako jejich američtí kolegové, ani naši přední psychiatři nepovažují diagnostikování na dálku za vhodné. V mediálním prostoru je tedy nahrazují amatéři, respektive experti podobného ražení, jako je v USA Sam Vankin. Kupříkladu takový Jeroným Klimeš, rodinný psycholog, novináři oblíbený expert na „všechno“, pro což ho někteří jeho kolegové označují za pop-psychologa. „Přikláním se k tomu, že je to rozložená osobnost. Ale je otázka, jestli to dělá pití, nebo stařecká demence. To se bez bližšího zkoumání, na dálku, nedá určit. Každopádně rozdíl v té osobnosti je větší, než jsme čekali,“ řekl Klimeš o prezidentu Zemanovi časopisu Týden.

Další diagnostik na dálku, který nemá rád prezidenta, je Bohumil Sláma, „původně klinický psycholog, nyní polyhistor, publicista, spisovatel a nakladatel,“ jak sám sebe charakterizuje na blogu Aktuálně.cz. O Zemanovi tvrdí, že „když byl ještě v plné kondici, byl anomální či hraniční osobností s mimořádným, zejména verbálním (slovním) intelektem, avšak silně poznamenanou narcismem a egoismem.“ Prý nikdy neměl rozvinuté kritické myšlení. „Vždy byl demagogem, lhářem a bezcharakterním, amorálním člověkem,“ uzavírá psycholog Sláma, který se přihlásil k tomu, že navazuje na závěry lékaře-neurologa Martina Jana Stránského. Tento politik, lékař a vydavatel se do Miloše Zemana „navezl“ již několikrát. Naposledy v souvislosti s tvrzením prezidenta, že Ferdinand Peroutka napsal článek „Hitler je gentleman“. Je samozřejmě dobře, když doktor Stránský jako vydavatel Přítomnosti Peroutku hájil a mohl se znalostí věci napsat, že takový článek „nikdy neexistoval, neexistuje a existovat nebude“. Jenže on měl potřebu podělit se s veřejností i o svůj lékařský pohled. „Z pohledu neurologického je Zemanovo urputné odmítání omluvit se a rozhodnutí odvolat se proti rozsudku jasným důkazem poruchy paměti, tedy i demence, která je podpořena jeho narcistickým sklonem,“ uvedl pro Lidovky.cz. Podobně se vyjadřoval o Zemanovi v minulém roce v pořadu DVTV.

Doktor Stránský se však už v roce 2009 účastnil mailové korespondence několika lékařů, psychoanalytiků a psychologů na téma způsobilosti tehdejšího prezidenta Václava Klause vykonávat svůj úřad. Motorem této diskuse, která unikla na veřejnost a vyvolala zběsilou reakci Klausových příznivců, byl další mediálně proslavený lékař – Jan Hnízdil. „V průběhu výkonu funkce u něj došlo k dekompenzaci hluboké osobnostní poruchy, svým chováním se stal nebezpečným sobě i spolupracovníkům, zpřetrhal všechny kontakty s rodinou a na svoje patologické chování ztratil náhled,“ definoval své obavy o prezidentovo zdraví (tuto formulaci zaslal lékařské komoře k vyjádření, přičemž neuvedl, že má na mysli prezidenta, ale člověka ve vysoké manažerské funkci). Doktor Hnízdil dnes zdůrazňuje, že „diagnostikovat na dálku je neprofesionální, neetické, zbytečné“. Nicméně výše zmíněný text doktora Stránského prý neodsuzuje. „Vnímám ho jako projev bezradnosti zkušeného lékaře, který nedokáže nečinně přihlížet škodám, které hlava státu působí sobě i okolí,“ napsal ve svém blogu. V rozhlasové besedě s autorem tohoto článku přišel s originální myšlenkou, že by způsobilost prezidenta vykonávat svůj úřad měla posuzovat lékařská komise, která by se zabývala jeho duševním stavem a dokonce i morálkou (kdo by ale posuzoval morálku ctihodné komise?).

Ještě v roce 2013, ale v pořadu Hyde Park České televize, doktor Hnízdil odvětil na otázku, jestli lze pojímat určení psychického stavu našich politiků prostřednictvím televizní obrazovky jako diagnosticky korektní, že to „provést určitě lze“. V článku pro Reflex na tento výrok reagoval profesor Cyril Höschl, ředitel Národního ústavu duševního zdraví.  „Chápat roli lékaře jinak, například politicky, je nebezpečné a v nepříliš dávné historii to vedlo ke zneužití psychiatrie, jež byla nucena k nálepkování a izolaci politicky nepohodlných jedinců,“ varuje profesor a dále uvádí: „Patologické chování lze do značné míry posoudit i na základě veřejně známých projevů a pozorování jedince, tedy bez kontaktního vyšetření. To však neznamená, že to stačí. Jistě je to v některých případech dost na psychologický popis osobnosti či psychopatologických rysů, nikoli však na kvalifikovaný závěr.“ Celý text si můžete přečíst zde: Psychiatrie není vševědoucí.

 

Politik = diagnóza voličů?

Podrobněji popsal úskalí diagnostiky politiků na dálku pro Zdravotnický deník docent Martin Anders, šéf Psychiatrické společnosti ČLS JEP a České psychiatrické společnosti. „Psychiatr ‚profesionál‘ se může domnívat či tušit různé věci o známých lidech, ale nikdy by neměl zapomínat na limity, které jsou mu kladeny především formou prezentace jedince v médiích. Sám s podobnými veřejnými vyjádřeními příliš nesouhlasím, i když jsou jistě velmi svůdná svými deseti minutami slávy a zviditelňují osloveného hodnotitele. Považuji je za neprofesionální, tendenční a spíše sloužící politickým zájmům. Jsou to také povětšinou vyjádření zkratkovitá, velmi povrchní, čímž do určité míry škodí oboru psychiatrie jako takovému, protože ho nadmíru zjednodušují, až vulgarizují,“ napsal nám docent Anders. Jeho vyjádření uvádíme v plném znění na konci článku.

Na angažmá psychiatrů v diagnostice politiků má stejný názor i ředitel Psychiatrické nemocnice Bohnice dr. Martin Hollý. „Nevím o žádné podobné iniciativě u nás. Naposledy si pamatuji prohlášení slovenských psychiatrů k premiérovi Mečiarovi. Sám se spíš kloním k tomu, abychom se diagnosticky nevyjadřovali ve veřejném prostoru a bez vyšetření jedince, o kterém je řeč,“ shrnul stručně. Připomeňme tedy, k čemu na Slovensku kdysi došlo. V roce 1998 se konal III. slovenský psychiatrický sjezd, na němž 90 procent z 270 delegátů schválilo otevřený dopis premiérovi Vladimírovi Mečiarovi, v němž ho lékaři vyzvali, aby v obecném i svém vlastním zájmu odešel z politiky: „Obavy zo zániku demokracie u nás nám viac nedovolia mlčať. A nedovolí nám to ani naše svedomie, pretože ako odborníci na duševné zdravie už dlho s obavami sledujeme, ako narábate s mocou. Nemáme síce právo vyjadriť sa k Vašej osobe z hľadiska psychiatrického nálezu, cítime však povinnosť vyjadriť sa k Vášmu správaniu sa v politike a vo verejných vystúpeniach. Prejavujete v ňom veľkú dávku intolerancie, mocensko-autoritárskych tendencií a účelových prekrúcaní pravdy, teda klamstiev, ktoré šíria nenávisť“.

Přes vzpomínku na nešťastné Slovensko za éry mečiarismu se oklikou dostáváme k základní otázce: Může být zoufalství z nějakého politika tak hluboké, že opravňuje lékaře veřejně diagnostikovat jeho případnou duševní poruchu na dálku, nebo dokonce apelovat na jeho odchod z politiky? Autor tohoto článku se domnívá, že v žádném případě ne, za žádných okolností. Lékař totiž nesmí zradit důvěru, kterou k němu chovají pacienti, a nesmí prolamovat lékařské tajemství. I laikovi je zřejmé, že k politice patří určitá dávka narcismu. Zda už je zhoubný nebo patologický, může určit lékař, a to nejenom na základě veřejných vystoupení, ale i podrobného vyšetření. Namísto diagnostiky osobnosti je ve vážné situaci pro lékaře přípustné zapojit se do debaty o určitém fenoménu, například o šíření nenávisti, lží, o xenofobii, rasismu apod. Tak nějak to udělali psychologové a psychiatři ve Spojených státech, když definovali trumpismus jako nebezpečný jev, který přesahuje samotného Donalda Trumpa. Tím ale vstoupili do politiky, stali se její součástí, postavili se na jednu stranu barikády.

V Česku se můžeme přít, zda je horší Zeman nebo Babiš, ale to nám příliš nepomůže. Možná ještě stále žijeme v době klaunů, po nichž opravdu přijdou jiní sekáči, kteří se „nezakecají.“ Nabídka a výběr politiků jsou symptomy doby. Oni jsou vlastně diagnózou nás voličů. Můžeme si je vybrat. Jenom prosím, vynechejme přitom psychiatrii.

Tomáš Cikrt

 

O hodnocení duševní poruchy prezidenta - docent Martin Anders

Psychiatr ‚profesionál‘ se může domnívat či tušit různé věci o známých lidech, ale nikdy by neměl zapomínat na limity, které jsou mu kladeny především formou prezentace jedince v médiích. Sám s podobnými veřejnými vyjádřeními příliš nesouhlasím, i když jsou jistě velmi svůdná svými deseti minutami slávy a zviditelňují osloveného hodnotitele. Považuji je za neprofesionální, tendenční a spíše sloužící politickým zájmům. Jsou to také povětšinou vyjádření zkratkovitá, velmi povrchní, čímž do určité míry škodí oboru psychiatrie jako takovému, protože ho nadmíru zjednodušují, až vulgarizují. Podobná vyjádření ve valné většině případů vyjadřují ryze osobní názor či spíše pocity hodnotitele, kterému jaksi nevadí, že má minimum informací. Proces stanovení diagnózy duševní poruchy, což je jinými slovy název pro jednotku popsanou v klasifikaci, které se vlastnosti stavu jedince nejtěsněji přibližují, je záležitost odpovědná a komplikovaná, protože může s sebou přinášet řadu společenských a právních konsekvencí. Navíc, pokud někdo svolí a „nechá se vyšetřit“, tak získané informace okamžitě podléhají lékařskému tajemství a neznám nikoho, kdo by nechal dobrovolně šířit výsledky šetření „svého nejniternějšího osobního života“ kdesi po webu… i když…

Ale buďme seriózní, abych mohl stanovit byť jen tzv. pracovní diagnózu, je třeba pacienta vyšetřit, získat informace od blízkých, ev. i z jiných zdrojů, ale také použít pomocné metody, ke kterým patří zobrazovací metody, psychologické a někdy i toxikologické vyšetření. Teprve potom lze postavit tzv. pracovní diagnózu, jejíž definitivní ověření přináší čas, který dovolí delší zkušenost s nemocným a ověření reakce na zvolenou léčbu. Na rozdíl od řady příkladů z oblasti somatické medicíny nelze testovanému jedinci odebrat vzorek krve, změřit požadované parametry a ihned oznámit výsledek ano či ne. Zmíněné poruchy osobnosti jsou jednou z velmi svízelných oblastí diagnostiky, protože hodnocení by mělo být založeno na co možná nejčetnějších zdrojích informací, je doporučováno více rozhovorů apod. Také je třeba doložit, že jde o vlastnosti stabilní a dlouhodobě přítomné, a to již od pozdního dětství nebo adolescence. Současně musí být vyloučeny jiné příčiny, a zde se opět dostáváme např. k zobrazovacím metodám.