Při zadávání veřejných zakázek na přístrojové vybavení nemocnic je třeba postupovat se zdravým rozumem a uplatňovat principy účelnosti, doporučuje hejtman kraje Vysočina Jiří Běhounek. Zdravotnický deník navazuje na článek, který jsme věnovali problematice nesmyslného dělení zakázek v případech, kdy by bylo pro nemocnici výhodnější pořizovat vybavení v jednom funkčním celku. Poukázali jsme na to, že obavy zadavatelů, že budou nařčeni z nekalých praktik a netransparentnosti, je vedou k dělení zakázek, které nakonec prodlužuje čas od zadání řízení do pořízení nového vybavení, a to z průměrných tří měsíců až na několik let. Nyní nás zajímalo, jak se k problému staví příslušná ministerstva a pro srovnání jsme požádali i o vyjádření právě hejtmana Běhounka. Ostatně stejný problém řešil ve funkci ředitele fakultní nemocnice v Motole i nastupující ministr zdravotnictví Miloslav Ludvík.
„Tenkrát všechny nemocnice využívaly komplementátory, protože se nakupovalo více přístrojů. Třeba Motol měl balík 80 milionů a kupoval, tuším, patnáct přístrojů. A my jsme věděli, že když je nebudeme mít do určité doby vysoutěžené, tak peníze z výzvy (tj. z operačního programu EU) budeme muset vracet. Stačilo by včas nevysoutěžit jeden a celá věc by tím padla.“ uvedl v roce 2014 pro idnes motolský ředitel Miloslav Ludvík, když se hájil před auditory ministra financí Andreje Babiše, kteří měli prokázat, že se ve zdravotnictví krade. Ludvík tak pojmenoval první zásadní okolnost, která provází nákup zdravotnické techniky za evropské peníze. Je jí čas, rozkouskování řízení na menší části zdržuje dodání celku a může nakonec ohrozit samotné čerpání dotace. Druhým aspektem je kvalita a bezpečnost. Jak už jsme uvedli minule, je dnes nezbytným odborným požadavkem, aby byl zdravotnický prostředek tzv. integrován do systému, což znamená, že jednotlivé přístroje a zařízení mezi sebou navzájem komunikují a jsou připojeny na nemocniční informační systém (NIS). Pokud nemocnice zvolí dodávku celku na klíč, pak to znamená právě i to, že kompletátor zajistí a garantuje tuto integraci.
Dělit nebo nedělit?
Od 1. října platí nový Zákon č. 134/2016 o zadávání veřejných zakázek, který – jak plyne i z odpovědí oslovených zástupců ministerstev – umožňuje zadavateli, aby postupoval tak, jak je to v daném konkrétním případě nejrozumnější. Zákon tedy popisuje možnost (nikoliv povinnost) dělit zakázky, stejně jako připouští i jejich soutěžení v celku všude tam, kde je to účelné.
„Vždy, jak u starého tak u nového zákona, bylo a je třeba přistupovat k dělení zakázek na části se zdravým rozumem a uplatňovat principy účelnosti, efektivnosti a hospodárnosti. Je ale třeba mít na paměti součty hodnot jednotlivých zakázek a z toho plynoucí zařazení do podlimitní, či nadlimitní zakázky,“ říká Jiří Běhounek. „Veřejná zakázka by se tedy měla dělit pouze tam, kde to dává ekonomický smysl – zapojení zdravého rozumu (za předpokladu dodržení všech předepsaných pravidel) je nanejvýš vhodné,“ přitakává Ladislav Šticha, mluvčí ministerstva zdravotnictví (MZ). A souhlasí i ministerstvo, které má veřejné zakázky v popisu práce a navíc pod něj nyní spadá i aktuální výzva pro zdravotnictví zaměřená na návaznou péči. „Není důvod se domnívat, že zadavatel musel nesmyslně kouskovat zakázky dle starého zákona a není důvod se domnívat, že by tak musel činit dle zákona nového. Právě pokud by kouskování bylo nesmyslné, odůvodní zadavatel nerozdělení zakázky buď v zadávací dokumentaci, nebo v písemné zprávě a zadává jednu zakázku,“ napsal nám Vilém Frče z odboru komunikace Ministerstva pro místní rozvoj (MMR).
Pokud jsou tedy odpovědné orgány za jedno, proč dochází k situacím, kdy se v některých nemocnicích několikrát opakují neúspěšná kola dílčích výběrových řízení, do nichž se znovu hlásí jeden uchazeč, nebo dokonce vůbec nikdo? „Zadavatele je třeba chápat, protože svého času byly soutěže řešené komplexními dodávkami zdiskreditovány a kriminalizovány,“ domnívá se hejtman Běhounek a současně dodává: „Je logické, že než s 10 dodavateli je snazší s jedním partnerem a dodavatelem uzavřít smlouvu, v níž přebírá odpovědnost za celý soutěžený komplet. Čím větší finanční objem, tím složitější zadání zakázky i odpovědnější jednání hodnotící komise.“
Ohrožené čerpání prostředků EU?
Odpovědnost je na zadavateli. On musí obhájit své rozhodnutí, ale přehnané obavy z toho, že šlápne vedle a udělá chybu, jsou typicky české, čili „předčasně přehnané“, abychom nemuseli citovat originální výraz filosofa Patočky. „Zadavatel by měl vždy postupovat tak, aby naplnil principy účelnosti, efektivity a hospodárnosti. V rámci zadávání veřejných zakázek jde především o to, aby poptávanou věc vysoutěžil v maximální kvalitě za co nejnižší cenu s tím, že musí obhájit, že danou věc skutečně potřebuje k naplnění svých úkolů. Pokud tedy pro naplnění principů efektivity a hospodárnosti bylo rozdělení vhodné, není to z našeho pohledu problém. Je však možné, že rozdělení v některých případech ztížilo hladký průběh budování nového logického celku, což samozřejmě problém je. Zůstává na zadavateli, aby použití uvedeného ustanovení v jednotlivých případech vysvětlil a zdůvodnil,“ míní mluvčí MZ Šticha.
Co ale když zadavatel z přehnaných obav dělí zakázky a natahuje celý proces právě z měsíců na léta, není to na škodu čerpání evropských peněz? „Samozřejmě protahující se zadávací řízení může ohrožovat čerpání prostředků z EU. Důležitá je ale příčina – jen ta skutečnost, že je zakázka hrazena z prostředků EU nemůže být důvodem na rezignaci zákonných postupů,“ říká mluvčí MMR Frče. Podle něj zadavatel (tak jak to umožňuje zákon i evropská směrnice) má možnost rozdělit jednu zakázku na části, ale je to jeho volba a právo. „Pokud jde skutečně o jediný funkční celek, tak jak je chápán dle zákona a dle rozhodovací praxe, zadavateli nic nebrání v tom, aby zadal zakázku jako jeden funkční celek, pokud tomu skutečně tak je. Důležitá je příprava tak složitých zakázek, jako jsou zakázky, které se realizují ve zdravotnictví, jak byl proveden průzkum trhu, jak byly nastaveny zadávací podmínky jednotlivých soutěží,“ vysvětluje. Současně se ale MMR nedomnívá, že dělení zakázek nutně musí znamenat protahování zadávacího řízení. Existují postupy, které zákon nabízí a které umožňují najít přijatelné řešení. „Nově zákon umožňuje provést předběžnou tržní konzultaci dle § 33, která by měla sloužit k tomu, aby zadavatel dokázal dobře připravit zadávací dokumentaci tak, aby dokázal obdržet dobré nabídky. Zcela nepochybně na základě uvedeného dotazu zadavatel musí zjistit, co bylo konkrétní příčinou, že se do některých částí nepřihlásili dodavatelé, případně co udělal zadavatel proto, aby nemusel dodavatele vylučovat a poté musí provést nápravné opatření např. ve zjednodušení nebo upravení zadávacích podmínek,“ uvádí Vilém Frče.
Zdravotnictví si zaslouží víc
Aktuálně platný zákon i pohled státních orgánů, tedy MZ i MMR, je k zadavatelům vstřícný a umožňuje jim volit takový způsob nákupu, který je pro daný záměr a zdravotnické zařízení nejvýhodnější. Zdá se, že je tedy vše v pořádku, ale hejtman kraje Vysočina si to nemyslí. „Pod všeobjímajícími hesly transparentnosti a boje proti korupci vznikl registr smluv i nový zákon o zadávání veřejných zakázek. Kromě vyšší administrativy spojené se zaváděním těchto opatření do praxe a mnohdy ne úplně šťastných dodávek realizovaných v souladu se zákonem jsem zatím žádné zlepšení prostředí a úspory nezaznamenal. Jsem dlouhodobě přesvědčen, že si zdravotnictví zaslouží své paragrafy zákona. Složitá zdravotnická technika skutečně není budova, silnice, kancelářský papír, či toner do tiskárny. Protahované výběrové řízení a zdržení dodávky zdravotnického vybavení z těchto důvodů pak vysvětlovat pacientům opravdu nejde,“ říká Jiří Běhounek.
Tomáš Cikrt
