Multirezistentní TBC se ročně rozvine u téměř půl milionu pacientů, šetrnější léky ale dostane jen zlomek

Plicní lékařka Veronika Polcová při vyšetření 66 letého pacienta Samuela, který má podezření na tuberkulózu ve Svazijsku. Foto: Lékaři bez hranic

Ročně na ně po celém světě zemřou miliony lidí, přesto se ale proti takzvaným opomíjeným chorobám nevyvíjejí vesměs žádné nové léky a stávající léčba má řadu drastických nežádoucích účinků. Trpí jimi totiž hlavně lidé z rozvojových zemí, kteří pro farmaprůmysl nepředstavují zajímavou klientelu. Právě na tyto nemoci, mezi něž patří tuberkulóza, ebola nebo viscerální leishmanióza, proto nyní upozorňují Lékaři bez hranic. Podle nich se také ve finále může stát, že spolu rostoucími možnostmi cestování se tyto choroby mohou v budoucnu ocitnout i u nás – a je proto dobré být připraveni.

 

„Už z pojmenování opomíjené nemoci je jasné, že jde o téma, kterému není věnována dostatečná pozornost – proto se o něm snažíme mluvit. Jde o soubor nemocí, které postihují hlavně lidi v chudších zemích, a velmi často na ně nemáme buď vůbec žádné léky, nebo se používají léky, které měly původně úplně jiné určení a jsou na jiné choroby, případně mají devastující vedlejší účinky. Apel přitom nevzešel tak, že by si ho vymyslel někdo z Lékařů bez hranic, ale rovnou z terénu. Lékaři nám říkají, že je sice hezké, když je někam pošleme, ale že ve finále stojí nad pacientem a není co dělat,“ přibližuje ředitel české kanceláře Lékařů bez hranic Pavel Gruber.

Mezi opomíjené nemoci se dnes řadí například spavá a Chagasova choroba, kala azar čili viscerální leishmanióza, ale také TBC nebo ebola. Problém je přitom v tom, že pacienti z chudších zemí, kteří těmito nemocemi trpí nejvíce, nejsou pro farmafirmy atraktivní – jejich léčba nebude přinášet velké zisky, protože si nemocní nemohou náklady dovolit. Proto se také do této oblasti investuje velmi málo. „Myslíme si, že se celé zadání musí nějak změnit. Takto to není dále udržitelné,“ dodává Gruber.

Lékaři bez hranic proto upozorňují na několik problémů. Podle Grubera je například těžké zjistit, kolik vlastně stojí vývoj nového léku, a následně vydedukovat úměrnost zisku. Jasná pak není ani cenotvorba vakcín a léčiv. „Některé státy západní Evropy platí výrazně míň třeba za dětské vakcíny než státy subsaharské Afriky. Svou vahou jsou schopny farmaceutické firmy dotlačit k úplně jiným cenám než třeba Angola. Pak dochází k tomu, že například u pneumokokové vakcíny se Pfizeru a Glaxo-Smith-Kline od roku 2001 do loňska povedlo cenu nenápadně navýšit 68 krát,“ konstatuje Gruber, podle něhož se ale v uplynulém roce povedlo dosáhnout toho, že obě firmy srazily pro humanitární případy cenu na devět dolarů za všechny tři dávky. Obecně by pak podle ředitele české pobočky Lékařů bez hranic byl řešením například transparentnější přístup farmafirem.

TBC zabíjí více lidí než AIDS

Asi největší hrozba, s níž v rámci opomíjených nemocí lékaři a pacienti v chudších zemích bojují, je v současnosti tuberkulóza. Na tuto chorobu, která byla předloni v Česku nahlášena u 518 lidí, přičemž 33 pacientů na ni zemřelo (110 nemocných byli cizinci), totiž ve světě stále ročně umírá 1,8 milionu pacientů. V přepočtu to znamená více než tři mrtvé za minutu, což je větší počet než u AIDS nebo malárie. Jedním z důvodů je právě to, že léta stála TBC na okraji zájmu farmaprůmyslu. Lékaři bez hranic jsou přitom jedním z největších nevládních poskytovatelů péče o nemocné s tuberkulózou – pomáhají je léčit ve 24 zemích. Celkem se přitom v roce 2015 nemoc nově objevila u více než deseti milionů lidí, u 480 tisíc se rozvinula multirezistentní forma.

„Musíme používat staré léky, které mají řadu nežádoucích účinků, a pak se dívat na to, jak naši pacienti ztrácejí sluch, zrak nebo mají různé psychické potíže. Proto se snažíme apelovat a jsme rádi, že se vyvinuly první dva nové léky za posledních padesát let, které na léčbu můžeme použít,“ říká plicní lékařka Veronika Polcová, která vyjela na mise do Ugandy, Papui-Nové Guineji, Kambodži a Svazijska. Právě v poslední zmíněné zemi je vyhlášena epidemie rezistentní tuberkulózy s koinfekcí HIV. Rezistentní typy MDR-TB a XDR-TB, o nichž se někdy hovoří jako o ebole s křídly, protože se přenáší vzduchem, se přitom léčí velmi obtížně – nyní používaná terapie je zdlouhavá, doprovázená nežádoucími účinky a účinná jen v polovině případů (tedy stejně jako u eboly). Pacienti při ní dostanou až 240 bolestivých injekcí a musí spolykat i 15 tisíc pilulek.

Dobrou zprávou je alespoň to, že ony dva nové léky, bedaquilin a delamanid, které se na trhu objevily před několika lety, jsou méně toxické než staré přípravky a umožňují kratší léčbu. Jsou to zároveň první léky na TBC na trhu od roku 1961. Právě díky nim se přitom nedávno ve Svazijsku povedlo vyléčit pacienta s nejtěžší multirezistentní tuberkulózou XDR (extenzivně rezistentní TBC, na kterou nezabírají antibiotika první ani druhé linie). Nemocný se léčil už od roku 2011, a když se zjistilo, že trpí multirezistentní formou, musel užívat denně injekce. Ani ty ale nezabraly, v roce 2015 se mu ale povedlo nasadit nový lék. „Pacient zahájil léčbu v květnu 2015, a už za čtyři měsíce přišly negativní výsledky sputa. Lék tedy výrazně pomohl. Léčba TBC je ale dlouhá dva roky, takže teď, v květnu 2017, byl potvrzen vyléčený pacient bez extrémních nežádoucích účinků,“ popisuje Veronika Polcová.

Dostupnost zhoršuje vysoká cena a neregistrování léků

Bohužel, cena nových přípravků je vysoká – v Česku přijde léčba jednoho pacienta na zhruba 600 tisíc korun, takže pro mnoho zemí a nemocných zůstává terapie nedostupná. V současné době může léčbu multirezistentní tuberkulózy podstoupit jen deset procent nemocných, přístup k bedaquilinu a delamanidu ale mají méně než dvě procenta nakažených. Loni tak zdravotníci pomocí nových léků odléčili jen 4800 pacientů s rezistentní TBC.

„Léky jsou extrémně drahé a trochu paradoxní je, že jsou registrovány v zemích, kde tuberkulóza není až takový problém, jako je Velká Británie. Země, které jsou tuberkulózou postiženy nejvíce, jako je jižní Afrika, Indie a celý postsovětský prostor, léky registrované nemají,“ poukazuje Gruber.

Vedle toho, že se Lékaři bez hranic snaží péči zpřístupňovat, usilují také o kratší léčebný režim v délce devíti měsíců místo dvou let a bez denních vakcín přinášejících řadu nežádoucích účinků. Podílejí se proto na klinických studiích, které se zaměřují na kratší a levnější léčebná schémata kombinujících nové a stávající přípravky. Na takové studii spolupracují Lékaři bez hranic například v Gruzii. Do výzkumu, který potrvá čtyři roky a půjde na něj v přepočtu 1,5 miliardy korun z Mezinárodního fondu pro nákup léčiv, se má zapojit celkem 750 pacientů s multirezistentní TBC z celkem šesti států.

Zavléct nejodolnější bakterie jde v řádu dní

Nejsou to ale jen léky, co je v souvislosti s TBC v chudých státech komplikované. Nejinak je tomu s diagnostikou a testy citlivosti bakterií. Farmaceut Stanislav Havlíček, který strávil půl roku v Agoku na pomezí mezi Súdánem a Jižním Súdánem, poukazuje na to, že testování, které se u nakažených provádí měsíčně, je v chudých zemích oproti například Česku nesmírně náročné. Aby bylo možné otestovat citlivost, je nutno posílat vzorky do laboratoří až do Evropy, a to navíc prostřednictvím speciálních boxů označených jako „biohazard“. Náklad je také nutno speciálně schvalovat a pojistit, protože teoreticky může dojít k ohrožení posádky. Administrativa je tedy velmi nákladná a zdlouhavá, takže výsledky mohou být známy až v rámci měsíců.

Stanislav Havlíček ovšem upozorňuje i na další úhel pohledu, kvůli němuž bychom do výzkumu opomíjených nemocí, zvláště pak multirezistentní TBC, měli upírat více sil. „Apel není samoúčelný. Nejlevnější léčba je prevence. Dnes je svět strašně blízko a za tři hodiny můžete být v rizikové oblasti. Jestliže je tam multirezistentní mykobakterie, tedy původce tuberkulózy, může být za několik málo dnů tady mezi námi. Cesta od léku ve fázi výzkumu do fáze použití ale trvá roky – deset, dvacet let. Když nebudeme připraveni jako celá společnost, nebudeme s tímto obrovským rizikem umět pracovat,“ zdůrazňuje Stanislav Havlíček.

Na druhou stranu Lékaři bez hranic zaznamenávají i úspěchy. Společně s dalšími šesti organizacemi se totiž v roce 2003 povedlo založit Iniciativu za léky proti opomíjeným nemocem, která léky na tyto choroby vyvíjí. „Už jich několik vyvinula a další jsou v pipeline. My tedy víme, jak je drahé a komplikované vyvinout nový lék,“ dodává Gruber, podle něhož jsou ovšem u farmafirem známy případy, kdy prodejní cena pilulky převyšuje tu výrobní tisíckrát.

Rekordní pomoc: na mise putovalo z české kanceláře historicky nejvíc peněz i pracovníků

71 milionů korun a pomoc v celkem jedenácti zemích – taková je bilance loňského působení české pobočky Lékařů bez hranic. „Loňský rok pro nás byl rekordní, ať už se týče prostředků, které se povedlo vybrat na projekty Lékařů bez hranic, nebo ať už se týká počtu spolupracovníků z Česka a Slovenska, kteří vyjeli na mise,“ říká ředitel české kanceláře Pavel Gruber s tím, že do světa vyjelo pomáhat celkem 35 spolupracovníků s Česka a Slovenska. Ti vycestovali na celkem 46 misí v 21 zemích světa, nejčastěji do Jižního Súdánu, Iráku, Afghánistánu a Libanonu.

Velkým překvapením pak podle ředitele Grubera byla reakce na vyhlášení krizové sbírky v Nigérii, kde byly v důsledku ozbrojeného konfliktu nuceny utéci z domovů miliony lidí, které tak ztratily přístup ke zdrojům potravy a zdravotní péči. Výsledkem je vážná humanitární krize, v níž se snaží týmy Lékařů bez hranic navzdory bezpečnostním rizikům i nezájmu většiny světa pomáhat. „Já i většina mých kolegů jsme byli šokovaní, že se v České republice se na humanitární krizi na severovýchodě Nigérie, o které zásadně nikdo nereferuje, přispělo tři miliony korun. Kdyby se mě někdo zeptal předem, řeknu o řád nižší číslo,“ poukazuje Gruber.

Celkově loni česká kancelář vybrala o pět procent víc než v roce předcházejícím. Všechny prostředky přitom pocházely ze soukromých příspěvků. Peníze českých dárců pak putovaly na tyto projekty:

Irák – pomoc lidem na útěku před boji v Iráku a Sýrii (v táboře Domíz)
Jemen – akutní zdravotní péče a pomoc zranitelným skupinám ve městě Ibb
Kyrgyzstán – léčba tuberkulózy v Kara Suu
Libanon – pomoc uprchlíkům ze Sýrie v jižním a severním Libanonu a údolí Biká
Myanmar – léčba pacientů s HIV/AIDS v Dawei
Niger – léčba dětské podvýživy a malárie v Zinderu a Magarii
Nigérie – krizová pomoc lidem postiženým konfliktem v oblasti Banki
Súdán – léčba viscerální leishmaniózy (kala azar) v Gedarefu
Sýrie – zdravotní péče a péče o matku a dítě v guvernorátu Hassake
Tanzanie – zdravotnická a humanitární pomoc uprchlíkům z Burundi v táboře Nduta
Ukrajina – psychologická pomoc lidem postiženým konfliktem v Doněcké oblasti.

Michaela Koubová