Neberte si svoje orgány do nebe. Jeden dárce může zachránit až deset životů

Symbolickým poděkováním všem dárcům orgánů je nově vzniklé pietní místo Zeď života u vstupu do areálu IKEM. Na dvě skleněné desky jsou vepsána jména 2652 dárců, kteří mezi lety 1986 až 2016 darovali své orgány. Foto: IKEM

Každá reakce na smrt blízkého člověka je normální a lékař by měl být schopný ji zvládnout. Právě komunikace s rodinou při oznamování zařazení jejich příbuzného do dárcovského programu je pro lékaře velmi psychicky zatěžující a vůbec nejnáročnější částí práce související s darováním orgánů. Ukázal to průzkum Institutu klinické a experimentální medicíny (IKEM) provedený mezi lékaři intenzivisty dárcovských nemocnic.

 

Typický dárce orgánů je s trochou nadsázky pětapadesátiletý muž s krevní skupinou A, u kterého došlo k devastujícímu krvácení do mozku. V Česku tvoří dárce orgánů ze dvou třetin muži, věkový průměr je 55 let s tím, že polovina z nich má krevní skupinu A, pak následuje krevní skupina 0 a B, nejméně je dárců s AB. Dárců orgánů do 18 let je minimum, ročně se takové orgány odeberou pouze v jednotkách případů. Nejčastěji se stane dárcem orgánů člověk, který má nezvratné poškození mozku. „Více než polovina případů je spontánní zakrvácení do mozku; následují stavy, kdy je mozek nedostatečně zásoben okysličenou krví, typickým příkladem jsou cévní mozkové příhody; třetím případem jsou poranění mozku při různých nehodách. Před dvaceti lety přitom dominovala právě poranění mozku,“ popisuje docentka Eva Pokorná, vedoucí lékařka Oddělení odběru orgánů a transplantačních databází IKEM.

U zemřelých dárců musí být smrt mozku velmi přesně vyšetřena a potvrzena některou ze zobrazovacích metod, jako je CT, angiografie nebo ultrazvuk. Toto vyšetření musí provést nejméně dva specializovaní lékaři, kteří dárce vyšetří nezávisle na sobě. Odběr od zemřelého dárce lze tedy provést pouze tehdy, pokud byla u pacienta prokazatelně zjištěna smrt. Lékaři, kteří provádí toto potvrzování, se nesmějí zúčastnit odběru orgánů od zemřelého dárce nebo transplantace a nesmějí být také ošetřujícími lékaři uvažovaného příjemce.

Poděkování 2652 dárcům orgánů a jejich rodinám

Ještě před dvaceti lety přitom tvořili většinu dárců orgánů pacienti mezi 19-50 lety. Situace se i zde ale dramaticky změnila. Více než polovina orgánů teď pochází od lidí, kterým je 51 a více let. Výjimkou nejsou případy, kdy se fungující orgán odebere i pacientům starším šedesáti let. Například v roce 2016 byly ledviny odebrány 18 dárcům nad 71 let a v 45 případech dárcům mezi 61 a 70 lety. „Je nutné říci, že ale i tyto orgány od starších pacientů velmi dobře fungují, zajišťují příjemcům mnoho let kvalitního života,“ upřesňuje profesor Ondřej Viklický, přednosta Transplantcentra IKEM. Jeden dárce může zachránit život až deseti lidem, protože jedny játra mohou být rozděleny mezi dva příjemce, stejně tak ledviny od jednoho dárce putují ke dvěma pacientům. Dále se v Česku transplantují srdce, plíce, slinivka či Langerhansovy ostrůvky a tenké střevo. „I když podíl zemřelých na čekací listině klesá, stále každý rok zemře přes 60 pacientů, kteří se transplantace nedočkají,“ dodává profesor Viklický s tím, že k 1. listopadu 2017 čekalo na nové orgány 1154 nemocných.

I přes rostoucí počet transplantací, dárců orgánů stále není dostatek. Pro srovnání před dvaceti lety probíhalo každý rok v IKEM 70 až 100 transplantací, v posledních pěti letech je jich o třetinu více.  „Rok 2016 byl pro IKEM v odběrové aktivitě s 139 dárci výjimečný. Letošní rok se zařadí s 108 za uplynulých 10 měsíců k rokům průměrným, i tak ale je důležité poděkovat za každého jednoho z nich. Zároveň ale musím říci, že dárců orgánů je nedostatek oproti lidem čekajícím na záchranu života či jeho zkvalitnění,“ upozorňuje Aleš Herman, ředitel Institutu klinické a experimentální medicíny.

Symbolickým poděkováním všem dárcům orgánů je nově vzniklé pietní místo Zeď života u vstupu do areálu IKEM. Na dvě skleněné desky jsou vepsána jména 2652 dárců, kteří mezi lety 1986 až 2016 darovali své orgány. „Chtěli jsme vytvořit místo, kam může každý z příjemců přijít poděkovat,“ dodává Herman. Tento památník byl odhalen 2. listopadu, tedy den Památky zesnulých. „Papež Jan Pavel II. Řekl, že souhlasit s darováním orgánu je skutek lásky, který sahá až za mou smrt,“ uvedl Zdeněk Wasserbauer, generální vikář Arcidiecéze pražské, který odhalený pomník požehnal.

Památník Zeď života byl odhalen 2. listopadu, tedy na den Památky zesnulých. Požehnal mu Zdeněk Wasserbauer, generální vikář Arcidiecéze pražské, za přítomnosti Aleše Hermana, ředitele IKEM (muž s mikrofonem) Foto: IKEM

Nejnáročnější je mluvit s rodinou zemřelého dárce

V české legislativě je zakotven předpokládaný souhlas s dárcovstvím orgánů s tím, že každý člověk má během svého života právo vyjádřit nesouhlas. Například tím, že bude zapsán v Národním registru osob nesouhlasících s posmrtným odběrem tkání nebo orgánů. V praxi tedy nerozhoduje o darování orgánů rodina zemřelého. Ošetřující lékaři ji informuje o možnostech dárcovství, ale nikoliv zjišťuje či získává jejich souhlas. Přihlíží se pouze k prokazatelné, za života předem vyslovené vůli pacienta, tedy potencionálního dárce. Nejen pro rodinu, ale i pro zdravotníky jde o velmi náročnou situaci. „Je třeba si uvědomit, že jakákoliv reakce na smrt blízkého člověka je normální a lékař není ten, kdo by ji měl hodnotit. Rozhovor o dárcovství orgánů přichází ve chvíli, kdy se rodina ještě ani neměla šanci vyrovnat se smrtí blízkého člověka,“ přibližuje docentka Pokorná s tím, že smrt dárců orgánů obvykle přichází náhle, třeba jen po několikadenní hospitalizaci. „Rodina dárce říká to, co si myslí oni. Mohou říkat třeba to, že zemřelý by si nepřál darovat orgány, ale samotné dárcovství nic nemění na faktu smrti,“ dodává lékařka. Pod ní není nijak neobvyklé ani to, kdy se manželka zemřelého zhroutí a dárcovství odmítá, zatímco rodiče s darováním orgánů souhlasí. Nechtějí ale narušit křehké rodinné vztahy. I toho se lékaři komunikující s rodinou mohou nevědomky dotknout, a tak otevřít další bolestivé otázky. Nemluvě o možnosti, kdy rodina v žalu obviňuje zdravotníky z toho, že při péči o jejich blízkého pochybili.

Proto také IKEM pravidelně pořádá kurzy sdělení nepříznivých zpráv, jejichž součástí je nejen teoretická příprava, ale také možnost prakticky vyzkoušet si různé náročné situace, se s nimiž se zdravotníci setkají během své práce. Podle průzkumu, který IKEM provedl mezi lékaři a lékařkami z anesteziologickoresuscitačních oddělení mezi lety 2011 až 2017, považuje informování rodiny za jednoznačně nejnáročnější aktivitu spojenou s dárcovstvím orgánů 51 % dotazovaných. Celkově tuto aktivitu označilo za velmi náročnou 89 % lékařů a lékařek. Průzkum současně ukázal, že s dárcovstvím na oddělení měli všichni dotazovaní, osobní zkušenost s indikací zemřelého dárce pro dárcovství orgánů pak 72 % lékařů a lékařek. Komunikace s rodinou se tedy ukázala jako náročnější než administrativní zátěž nebo vlastní medicínské úkony. S možností indikace zemřelého pacienta se přitom mohou setkat lékaři jak ve velkých fakultních nemocnicích, tak na menších pracovištích.

„Medicínská zátěž spojená s dárcovstvím orgánů je zejména časová, ale jsme s ní vyrovnaní, je to naše práce. Komunikace s příbuznými je ale něco zcela odlišného, proto také každý, kdo nastupuje k nám oddělení, se účastní kurzu sdělení nepříznivé zprávy,“ popisuje Dušan Morman, primář oddělení ARO Krajské nemocnice Liberec. I z této nemocnice vzešlo několik dárců orgánů. „S rodinou o dárcovství komunikujeme vždy, protože by velmi snadno mohlo dojít k diskreditaci dárcovského programu mezi veřejností. Někdy to znamená sdělení opakovat, protože rodina není schopna v první chvíli přijmout sdělované informace,“ dodává lékař. Ačkoliv vede oddělení ARO v krajské nemocnici, nemá k dispozici klidný prostor, kde by mohl probíhat nerušený rozhovor s rodinou. „Může se to zdát banální, ale ani jako krajská nemocnice nemáme k dispozici kultivovaný a příjemný prostor, ke by bylo možné v klidu a intimitě pohovořit s příbuznými. Řešíme to tak, že všichni lékaři mají k dispozici klíče od mé pracovny primáře, která takto slouží,“ konstatuje Morman.

Ludmila Hamplová

Předpokládaný souhlas

V České republice je právně zakotven předpokládaný souhlas s darováním orgánů po smrti s tím, že každý má možnost vyjádřit svůj nesouhlas. Tento nesouhlas lze evidovat v tzv. Národním registru osob nesouhlasících s posmrtným darováním tkání a orgánů. Pokud nebylo prokázáno, že zemřelý vyslovil za svého života prokazatelně nesouhlas s posmrtným odběrem, platí, že s odběrem souhlasí.

Odběr od zemřelého dárce je tedy vyloučen, pouze pokud

  • sám zemřelý (nebo jeho zákonný zástupce) v průběhu svého života vyslovil prokazatelně nesouhlas s posmrtným odběrem tkání a orgánů, což znamená, že
    • zemřelý je evidován v Národním registru osob nesouhlasících s posmrtným odběrem tkání nebo orgánů, nebo
    • zemřelý ještě za svého života přímo ve zdravotnickém zařízení před ošetřujícím lékařem a jedním svědkem prohlásí, že nesouhlasí s odběrem v případě smrti, nebo
    • zákonný zástupce nezletilé osoby (dítě do 18 let) nebo zákonný zástupce osoby zbavené způsobilosti přímo ve zdravotnickém zařízení před ošetřujícím lékařem a jedním svědkem prohlásí, že nesouhlasí s odběrem; toto prohlášení lze učinit pro případ smrti nezletilé osoby nebo osoby zbavené způsobilosti ještě za jejího života nebo i po úmrtí této osoby.
  • na základě posouzení zdravotní způsobilosti nelze vyloučit, že zemřelý trpěl nemocí či stavem, které by mohly ohrozit zdraví nebo život příjemce. Za posouzení zdravotní způsobilosti zemřelého dárce zodpovídá zdravotnické zařízení provádějící odběr orgánů, nebo
  • zemřelého nelze identifikovat.

U dětí do 18 let a u osob zbavených způsobilosti k právním úkonům je povinnost vždy informovat o možném odběru orgánů zákonného zástupce. Zde je nutné učinit zápis, že zákonný zástupce nevyslovil nesouhlas. Zápis do dokumentace učiní ošetřující lékař a svědek, podpis zákonného zástupce není nutný.

V praxi tedy ošetřující lékař potencionálního dárce hovoří s rodinou či blízkými o možnostech dárcovství, podle zákona by je ale měl pouze o této skutečnosti informovat, nikoliv zjišťovat jejich souhlas. Jejich případný nesouhlas není právně obhajitelný, přihlíží se pouze k prokazatelné, předem vyslovené vůli pacienta, tedy potencionálního dárce.

Zdroj: IKEM