Byl evropsky proslulým chirurgem, ale vynikal i jako diagnostik. Jako jeden z prvních začal už v lednu 1897 v českých zemích pracovat s rentgenem, který prosazoval jako diagnostický prostředek, ale i jako doplněk léčby zhoubných nádorů. Zakladatel české rentgenologie, radiologie a léčebné rehabilitace Rudolf Jedlička stál v roce 1913 u zrodu prvního českého ústavu pro tělesně postiženou mládež (dnes Jedličkův ústav), byl i u vzniku Pražského sanatoria v Podolí (dnes Ústav pro péči o matku a dítě), jež bylo pro veřejnost otevřeno v červnu 1914. Jedlička se narodil před 150 lety, 20. února 1869.
Jedlička byl vůdčí osobou české chirurgie, zasloužil se především o rozvoj chirurgie břišní a kostní. Byl nejen mistrným operatérem, ale i diagnostikem. Jeho životní filozofii vystihují slova, která jednou pronesl k chovancům svého ústavu: „Není důležité člověku, aby žil dlouho, ale aby byl uspokojen svým způsobem života a šťasten svým konáním. Je-li v tomto štěstí obsažen i kousek štěstí jiných, pak je život krásný.“
Narodil se v Lysé nad Labem v rodině obvodního lékaře, pozdějšího zdravotního rady Michaela Jedličky. Měl dalších devět sourozenců, dospělosti se však dožili jen pět dětí. Po vystudování gymnázia v Praze promoval v roce 1895 na lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Ve stejném roce se stal operačním elévem na chirurgické klinice profesora Karla Maydla v Praze.
Zde brzy po objevu Roentgenových paprsků (listopad 1895) prosadil už v lednu 1897 první operaci provedenou na základě diagnostiky rentgenem. Rentgenologii prosazoval nejenom jako diagnostický prostředek ale i jako doplněk léčby zhoubných nádorů. Stál i u počátků české radiologie, léčebné rehabilitace či plastické chirurgie.
Na přelomu 19. a 20. století podnikl Jedlička řadu studijních cest po Evropě. Ve 32 letech se stal docentem a po Maydlově předčasné smrti roku 1903 pak kliniku rok vedl, poté si otevřel vlastní praxi. Začaly se u něj ale projevovat negativní důsledky používání rentgenových paprsků – k nastavení správného stupně záření totiž používal vlastní ruku. Postupně mu byly amputovány články prstů levé ruky, i s tímto handicapem ale dokázal pomocí speciální pinzety dál operovat.
V roce 1908 cestoval do USA a navštívil přitom nynější kliniku Mayo v Rochesteru ve státě Minnesota. Zaujalo ho, jak klinika udržuje krok s novými výzkumy, i to, jak je financována. Movití klienti si připláceli za nadstandard, což částečně zaplatilo běžnou péči o chudé. Na obdobném principu si přál vybudovat své sanatorium. V létě 1909 proto koupil pozemek v Podolí, pod svahem Vyšehradu. V říjnu téhož roku byla založena společnost Pražské sanatorium (dnešní Ústav pro péči o matku a dítě), které začalo přijímat první pacienty v květnu 1914.
V první balkánské válce (1912-1913) působil jako válečný chirurg na straně Srbů v Bělehradě, kdy z vlastních prostředků vypravil chirurgickou skupinu, v jejímž čele zde tři měsíce zadarmo operoval. Srbské království mu za to udělilo Řád svatého Sávy. Na Balkáně se také seznámil se zdravotní sestrou Alexandrou Marií Helfertovou, která se pak stala jeho celoživotní družkou.
Jeho nejznámějším počinem v oblasti sociální péče bylo založení prvního českého ústavu pro tělesně postižené v Praze na Vyšehradě v roce 1913, který dostal jeho jméno a který svému účelu slouží dodnes. „Z mrzáčků na okraji společnosti vychovat prací a uměním její platné členy“ – tato jeho myšlenka stála u zrodu dnešního Jedličkova ústavu (JÚ). Jedlička a jeho pokračovatelé, například pedagog Augustin Bartoš, se snažili propojit léčbu s vedením mladých lidí k maximální možné samostatnosti.
V první světové válce se ocitl na straně Rakouska-Uherska, které po atentátu na Františka Ferdinanda d’Este Srbsku vyhlásilo válku.
Profesního vrcholu dosáhl Jedlička v roce 1921. Byl jmenován profesorem a přednostou II. chirurgické kliniky, profesuru mu později rozšířili také o rentgenologii a radiologii.
Lidumil a dobrodinec, který žil především svou prací a který se oženil se svou celoživotní přítelkyní až na smrtelné posteli, zemřel v 57 letech 26. října 1926 v Harrachově.
-čtk-
