V noci z pátku na sobotu postřelil na hematologické klinice Fakultní nemocnice Královské Vinohrady muž dva pacienty, kteří s ním leželi na pokoji, z toho jednoho smrtelně. Údajně přitom použil legálně drženou zbraň, kterou měl u sebe. Odzbrojily jej zdravotní sestry. Soud pachatele poslal do vazby a je obviněn z vraždy. Jsou nemocnice bezpečné, mohou případům násilí předcházet? Zdravotnický deník se ptal experta na bezpečí pacientů doktora Davida Marxe, ředitele Spojené akreditační komise a proděkana 3. lékařské fakulty UK.
Jaké jsou obecně hrozby pro bezpečí pacientů? Jak velký podíl mezi nimi tvoří násilí?
Mezi nejčastější rizika z hlediska PATIENT SAFETY, tedy bezpečí pacientů, patří infekce spojené s poskytováním zdravotní péče, medikační pochybení, chyby při diagnostickém a léčebném procesu, záměna pacientů (nedostatečná identifikace), pády pacientů a záměna místa prováděného výkonu. Násilí, respektive agrese mezi pacienty či agrese ze strany personálu tvoří velmi malý podíl na veškerých rizicích. Častěji k ní dochází na psychiatrických pracovištích a na akutních příjmech (EMERGENCY). V prvém případě v důsledku duševní nemoci agresora, ve druhém se jedná často o osoby pro vlivem alkoholu nebo návykových látek.
Jak časté jsou ve světě případy použití střelné zbraně pacienty v nemocnici?
Jsou velmi vzácné, nikoli však zcela vyloučené – s nárůstem agrese pacientů vůči personálu (včetně vražedných útoků střelnými zbraněmi) se v poslední době potýká například Čína.
Jak se řeší rozpor mezi požadavkem na dostupnost, nebo propustnost nemocnice a bezpečností pacientů? Existují třeba různé modely v tom smyslu, že by v některých zemích byla bezpečnostní opatření přísnější a efektivnější?
Nemocnice jsou z definice určeny pro veřejnost, tedy pacienty, jejich blízké, návštěvníky, studenty, ostatní osoby. Není tedy možné je vzduchotěsně uzavřít a zavést striktní administrativní kontroly. Toto se děje selektivně, například v Izraeli, jako v zemi, která je v trvalém ohrožení teroristickými útoky, jsou zavedeny plošné kontroly u vstupů do nemocnic, včetně využití bezpečnostních rámů. To je však výjimka daná konkrétní situací.
Platí, že větší ochrana, respektive přísnější ostraha patří tam, kde jsou pacienti neschopní se postarat sami o sebe – například dětská oddělení, geriatrická a psychiatrická oddělení, či pracoviště intenzívní, pooperační a resuscitační péče. Na těchto pracovištích se spíše zavádějí kontroly vstupu. Některé nemocnice v USA, Irsku, Británii provádějí kontrolu bezpečnostními rámy na pracovištích EMERGENCY. Co se týká efektivity těchto opatření, přesná data chybí, lze ale předpokládat, že rizika snižují, ale neeliminují.
Jsou české nemocnice z hlediska násilí na pacientech bezpečné?
Stoprocentně bezpečná nemocnice v tomto směru neexistuje nikde. Preventivní efekt mívá typicky nějaká mimořádná událost. Například po fatální agresi pacienta na Psychiatrické klinice VFN se zlepšila preventivní opatření, včetně hodnocení rizika agrese, v řadě psychiatrických zařízení. Domnívám se, že u rizika agrese je míra bezpečí v ČR srovnatelná s většinou nemocnic Evropy.
Co mohla (a mohla vůbec) udělat vinohradská nemocnice pro to, aby zabránila střelbě pacienta na jiné pacienty?
Domnívám se, že nic. Výběr míst se zvýšenou mírou ostrahy vychází z pravděpodobnosti rizika na daném pracoviště – tzv. hazard vulnerability analysis. Pravděpodobnost útoku střelnou zbraní na hematologické klinice je velmi malá. Pavilonové nemocnice navíc mají problém v tom, že neexistuje jeden hlavní vstup do nemocnice, naopak je jich hodně a není reálné je všechny osadit bezpečnostními kontrolami.
Ředitel vinohradské nemocnice Robert Grill uvedl, že „zatím ta bezpečnostní opatření nejsou rozvinuta tak, abychom uměli eliminovat třeba vnos zbraní nebo výbušnin.“ Souhlasíte s ním?
Jak už jsem uvedl, opět – pokud bychom identifikovali riziková místa, patřila by k nim spíše například traumatologická či chirurgická pohotovostní ambulance.
Měla by se přijmout nějaká systémová opatření v nemocnicích, aby se omezilo riziko podobných případů?
Myslím si – a to se netýká jen rizika střelby, ale i jiných forem napadení – že by se nemocnice měly v oblasti fyzického bezpečí více držet prvního z Murphyho zákonů, který zní “Může-li se něco pokazit, tak se to pokazí” a provádět aktivně a pravidelně analýzu rizik a jejich možných dopadů na pacienty a ostatní osoby. Řada pionýrů v této oblasti již existuje, myslím ale, že by to měla být plošná aktivita pokrývající také například riziko vniknutí neoprávněné osoby na pracoviště, kde jsou více dependentní pacienti, požární rizika, včetně praktických nácviků evakuace a specifická rizika daná třeba umístěním dané nemocnice (záplavy, kontaminace blízkou chemičkou apod.) Prevenci rizik fyzického prostředí nemocnic se věnuje obsáhlá zahraniční literatura, takže je kde hledat inspiraci.
Jakou roli hraje v podobných případech ochranka v nemocnici. Může nějak pomoci její vyšší kvalita, výcvik a podobně?
Zejména při zvýšeném dohledu na rizikových místech a při asistenci personálu napříč nemocnicí při napadení hraje kvalitní, dobře vycvičená a rychle dostupná ochranka zásadní roli. Teď nemluvím o uniformovaných kouřících seniorech postávajících u vchodu nemocnice. Sám mám jako lékař zkušenost – na oddělení byl verbálně agresivní otec jednoho dětského pacienta, vyhrožoval personálu fyzickým násilím. Do telefonu člen ochranky prohlásil, že “tam nejde, ale zavolá policii”. Na druhé straně je zde otázka dostupnosti fyzicky zdatných a cvičených členů ochranky – v zahraničí se toto někdy řeší i tím, že například na pracovištích EMERGENCY je přítomen strážník městské policie.
Střelce zpacifikovaly sestry. Měly by být oceněny za statečnost, nebo to není zrovna nejvhodnější model chování v dané situaci?
Ocenění sestrám v tomto případně rozhodně náleží. Projevily velkou míru osobní statečnosti a díky Bohu měly i velké štěstí. Na druhé straně není vhodné vystavovat sebe (i další pacienty) neúměrným rizikům a v podobných situacích se spíše doporučuje střelce izolovat, například v místnosti zamknout.
Tomáš Cikrt
