Británie pro ně byla dlouhá léta domovem. Teď ale Brexit postavil lékaře pocházející z jiných evropských zemí před těžkou volbu: zůstat, nebo odejít? Už nyní vidí, že se atmosféra v zemi změnila, a necítí se již tak vítáni. K tomu se přidávají obavy z toho, zda by se z nich po Brexitu nestali občané druhé kategorie – v tuto chvíli jim totiž stále nikdo nedokáže poskytnout jistotu a zaručit stejná práva. V neposlední řadě se ale bojí i dopadu Brexitu na zdravotnický systém, který už nyní trpí personálním nedostatkem a z něhož nepochybně odejde další vlna zdravotníků. Dokáže se vůbec Národní zdravotní služba (NHS) vyrovnat s Brexitem a neskončit jako zdravotnictví v Řecku?
Neurolog Thomas Peukert pochází z Německa, už dvacet let ale žije v Severním Irsku, kde nyní pracuje na Royal Victoria Hospital v Belfastu. Jeho žena pracuje tři dny v týdnu v sousedním Irsku jako lektorka fyzioterapie, což obnáší i dnes čtyř až pětihodinové dojíždění – a po uzavření hranic by se zřejmě ještě prodloužilo. To je ovšem jen jeden z méně podstatných důvodů, který Peukerta vede k tomu, že uvažuje o přestěhování do Irska.
„Mám pocit, jakoby se ze mě stal kvůli Brexitu občan druhé kategorie. Můj zaměstnavatel, Belfast health and social care trust, mě sice povzbuzuje, abych zažádal o status usedlíka a mohl zůstat i po Brexitu, ale když jsem se zeptal, jestli mi mohou garantovat práci v UK s tím, že budu mít stejná práva jako britští zaměstnanci, ujištění mi neposkytli. Rozhodl jsem se tedy, že o status usedlíka nepožádám – nechci být občanem druhé kategorie,“ říká podle The Guardian Peukert.
I do budoucna by v Británii chtěl mít zajištěna svá současná práva, jako je možnost volit. A trápí ho i další otázky: bude moci nadále požádat o práci mimo belfastský trust, nebo dostanou přednost držitelé britského pasu? Nebo když bude chtít odjet na roční stáž do Dubaje, Austrálie či Ameriky, bude se moci vrátit?
Jenže v tuto chvíli nikdo přesně neví, co vlastně status usedlíka obnáší, tedy jaká práva budou či nebudou lidé z jiných zemí EU mít. Proto se Thomas Peukert rozhodl požádat irskou Lékařskou radu o povolení pracovat v sousední zemi.
„Nechci se stěhovat. Pracuju v Severním Irsku od promoce v roce 1999, a mám rád toto místo i práci. Jenže kvůli nejistotě ohledně svého budoucího postavení cítím tak trochu povinnost odejít, protože by mi bylo nepříjemné zůstat tady a ztratit práva, kterými nyní disponuji, jako je právo cestovat. Nechci žít dvacet let v zemi, kde se najednou budu cítit jako druhořadý občan,“ vysvětluje Peukert.
V nemocnici, kde pracuje, je přitom zaměstnána celá řada dalších lidí z Evropy, od lékařů a sester po vrátné a kuchaře. Od referenda o Brexitu už ale několik lékařů odešlo, protože se v zemi necítili vítaní. „To je pocit, který znají všichni z Evropy, kdo tu pracují. Atmosféra se změnila, je méně přátelská. Lidé v Severním Irsku jsou stále velmi milí, ale už ne tak vstřícní, jako bývali,“ konstatuje Peukert.
Obavy má ovšem také o své pacienty. Je totiž jediným specialistou na bolesti hlavy v belfastském trustu a nejistota ohledně jeho budoucnosti mu znemožňuje dále plánovat zlepšování služeb. Navíc jednou týdně ošetřuje na klinice pacienty, kteří jinak budou muset dojíždět za péčí do Londýna nebo Liverpoolu – což mimochodem bude muset trust zaplatit.
„Musím udělat velké rozhodnutí, jestli jít, nebo zůstat. Mohu se přestěhovat do Irska, a je 50 na 50, jestli to udělám. Chci žít v zemi, kde budu mít práva jako kdokoliv jiný,“ dodává Peukert.
Nejistá budoucnost NHS
V podobné situaci je také Alexia Tsigkaová, histopatoložka původem z Řecka, která působí v Norfolk and Norwich University hospital. Do Británie přišla se svým manželem Georgiosem, softwarovým inženýrem, v roce 2012 z Athén, kde působila v onkologické nemocnici. K přesunu je vedla nejen situace v Řecku a dobré pracovní uplatnění v Británii, ale také lepší vyhlídky budoucnosti pro jejich syna.
„Mysleli jsme si, že jdeme do země, která je otevřená, různorodá, multikulturní a rozhodně tolerantní. Teď už ale tak přesvědčená o svém dojmu ohledně otevřenosti britské společnosti nejsem. Domnívala jsem se, že má dlouhou historii imigrantů, kteří se úspěšně asimilují do života v Británii, teď jsem ale skeptická. Nezdá se, že jde o tolerantní zemi, vzhledem k volbě většiny pro odchod z EU. Když jsme sem přijeli, cítila jsem se vítaná, ale obávám se, že pokud dojde k Brexitu, Evropané už se tu nebudou cítit dobře,“ říká Tsigkaová. „Jsem smutná, frustrovaná a bojím se toho, co v budoucnu v důsledku Brexitu čeká mě, moji rodinu, moje pacienty i samotnou NHS. Bude pro mě těžší navštívit mé příbuzné v jiné evropské zemi, když v Británii zůstanu? Bude pro Georgia těžší najít práci? Budu diskriminovaná kvůli akcentu?“ ptá se.
Tsigkaovi mají v Británii dobré přátele a Norfolk považovali za velmi přátelský. Teď se ale obávají, že společnost bude uzavřenější a méně tolerantní. Pokud by o Brexitu věděli v roce 2012, vůbec by se do země nepřistěhovali. Jedním z důvodů je hořká zkušenost z Řecka v době, kdy nastaly vážné finanční problémy. Alexia Tsigkaová se totiž obává, aby se něco takového s Brexitem neopakovalo v Británii – nerada by to se svou rodinou podstupovala znovu.
Po roce 2008 byl v Řecku konec s hrazením léků na recept a lidé si čtvrtinu nákladů museli platit z vlastní kapsy. Škrty těžce poznamenaly také nemocnice, což se podepsalo i na tak základních věcech, jako jsou rukavice či toaletní papír, protože zařízení nebyla schopna včas platit. Chyběly i léky, včetně těch chemoterapeutických, a pacienti se hůře dostávali k finančně náročnější péči typu radioterapie. Když se rozbila magnetická rezonance, nemocnice neměla na výměru poškozené části a lidé tak museli měsíce čekat na vyšetření.
„Cokoliv z toho se během Brexitu může stát také. Někteří zaměstnanci NHS mají status usedlíků. Nemyslím si však, že je status usedlíka neodvolatelný – domnívám se, že v budoucnu může být zrušen. Necítila bych se se statusem usedlíka v Británii bezpečně. Proto se ucházíme o britské občanství, abychom si tady, zejména kvůli našemu 15letému synovi, zajistili budoucnost,“ říká Tsigkaová, která se obává také o to, kde nyní NHS vezme zaměstnance.
Iluze o toleranci
Obdobné zkušenosti má polský kardiolog Rafal Dworakowski, který od roku 2006 pobývá v Británii a nyní působí na londýnské King’s College hospital. Stejně jako Tsigkaová byl i on nemile překvapen, kolik lidí v Británii hlasovalo pro Brexit.
„Brexit mě silně zasáhl, protože se cítím jako Evropan a silně věřím v jednu Evropu a EU. Jsem Polák a pomatuji si, jak bylo Polsko izolované před vstupem do EU v roce 2004. Pomatuji si hranice, které jsme museli překračovat, a jak těžké bylo během mého dětství cestovat mezi východní a západní Evropou,“ říká Dworakowski.
Se svou ženou Dorotou, která je endokrinoložka, se rozhodli pro život v Londýně kvůli jeho multikulturnímu nádechu. „Když ale došlo k referendu o Brexitu, zlomilo mi to srdce. Zničilo to mé představy o životě. Atmosféra v této zemi už není vůči imigrantům jako jsem já přátelská. Jsem proto smutný a zklamaný. Při Brexitu vypluly na povrch názory, které jsem myslel, že lidé tady nemají,“ pozastavuje se Rafal Dworakowski.
Vzpomíná přitom na to, že pravidelně večeřeli s jedním ze svých britských sousedů, který mu po referendu řekl: „Bude to v pořádku. Jsi bílý, katolík a lékař, ale možná by ti další lidé neměli do této země přicházet.“ „To mi ukázalo, že Británie není tak otevřenou zemí, za jakou jsem ji považoval,“ dodává Dworakowski.
Většinu svého profesního života přitom strávil v Británii a cítí se tak mnohem více svázán s NHS než s polským zdravotnictvím. Dnes má dvě práce a také učí na King’s College London. Teď se ale obává, co nastane s Brexitem. Už nyní totiž NHS chybí zaměstnanci, a situace se nadále zhorší. Součástí kardiologického týmu na King’s College jsou doktoři a sestry ze Španělska, Řecka, Švédska, Filipín i Afriky. Ale stejně jako na belfastské Royal Victoria Hospital i zde už několik evropských lékařů kvůli Brexitu odešlo a zamířili místo toho do Itálie, Německa nebo Saudské Arábie.
„Stále doufám, že k Brexitu nedojde. Brexit nezměnil místo, kde pracuji, ale ve společnosti mimo nemocnici máte zkrátka pocit, že tu nejste vítaní. Hodně Poláků už se z Británie vrátilo do Polska. V polské třídě mé dcery se z 24 dětí tři nebo čtyři rodiny vrátily domů, protože nesouhlasí s Brexitem a necítí se tu žádoucí. Nyní zvažuji své možnosti: zůstat, nebo přijmout Brexit a vrátit se do Polska. Anebo můžu jít pracovat do jiné země EU – snadno tam dostanu práci. Nechávám to otevřené. Jsem ale v situaci, v jaké bych nejraději nebyl,“ uzavírá Rafal Dworakowski.
-mk-
