Všichni budou překvapeni… (druhá část rozhovoru s profesorem Ladislavem Duškem)

Ladislav Dušek: „Nikdy jsem nechtěl být ředitelem. Jsem analytik dat, miluju sedět u počítače a tahat myškou nad daty. Otevřený vínko, dobrá hudba, dobré grafy, nádhera.“ Foto: Tomáš Cikrt

první části povídání s profesorem Ladislavem Duškem, ředitelem Ústavu zdravotnických informací a statistiky (ÚZIS), jsme se zaměřili na očekávání, která jsou spojena s projektem DRG Restart, sbližování základních sazeb, roli zdravotních pojišťoven či hodnocení kvality. Nyní navazujeme debatou o nedostatku personálu a demografických vyhlídkách. Vrátíme se k DRG z pohledu úkolů projektu pro letošní rok a implementace do úhrad. Ve finále se pak profesora Duška ptáme na důvěryhodnost a ochranu dat.

 

Několikrát jste veřejně prezentoval data o personálním zajištění českého zdravotnictví. Vrtá mi hlavou jedna věc: Odhady, kolik lidí potřebujeme, jsou přeci vztažené k současné struktuře zdravotnictví. Na jednu stranu máme lékařů na počet obyvatel v mezinárodním srovnání spíše nadprůměr, sester řekněme průměr. Přesto nám ve velkém chybí. Určitě je to i růstem objemu péče, počtu výkonů, ale zároveň je nedostatek personálu přijímán jako fakt, aniž by se diskutovalo o tom kolik lidí a pro jakou strukturu péče vlastně potřebujeme. Vychází se jen ze současného stavu, nepřemýšlí se, jak zdravotní služby zorganizovat jinak. Prostě se řekne – profesor Dušek to spočítal, potřebujeme tři tisíce lékařů.

Pozor – v mezinárodním srovnání máme i na celku sester podprůměr. Celkový počet, který odečítáte proti okolním státům je ale trochu zavádějící, protože je nutné se podívat, jak oni hlásí své personální kapacity. Do značné míry je to číslo, které je vždy nějak pokroucené a cinknuté. Problém s chybějícím personálem ve zdravotnictví řeší Německo, Rakousko…je to celosvětový problém.

Je ovšem jasné, že děláme národní modelaci na systém, který je nějak strukturovaný. Já tu ale určitě nejsem od toho, abych měnil strukturu systému, ani tomu nerozumím a fakt nikomu nedoporučuji, aby mi to dal za úkol. Takový systém prostě je. Jsem ale opravdu hluboce přesvědčený, že nám chybí ty počty, ke kterým dospíváme našimi různými odhady, a vysvětlím to. Kdybych si nebyl tak hluboce jistý, tak mé přednášky jsou významně submisivnější. Já umím být velmi submisivní řečník, když si nevěřím. Ve svém dotazu jste ale měl pravdu. Protože když to dotáhneme ad absurdum, tak kdyby teď někdo postavil dalších patnáct nemocnic, tak Duškovi vyjde, že nám chybí dalších 15 tisíc doktorů. To je ta hypotéza. To by samozřejmě bylo špatně.

Zejména nedostatek sester v akutní lůžkové péči je velmi vážný a máme data o tom, že se dočasně zavírají celé lůžkové stanice.

Vypracovali jsme model pro nemocniční péči, který vyšel ze stávající struktury, v tom máte pravdu. Spočítali jsme podle personální vyhlášky, kolik by mělo být lékařů u lůžka, sester atd. a podívali se na realitu. Vyšlo nám, že jich tam je o tolik a tolik méně. Přitom péče neubývá. Pak jsme se podívali ze zcela jiného zdroje, totiž z nemocnic, na množství odpracovaných přesčasových hodin. A když se hodiny a dohody o provedení práce spočítají, tak to dá přesně chybějící číslo na úvazky, plus minus tři procenta. To je nádherný důkaz, že lidi na zajištění sítě zdravotních služeb chybí. Namítnete: Dušku jasně, ale když někdo zredukuje síť, tak už tam chybět nebudou. Na to já odpovídám, to nemusíte dělat, to se už děje dneska. Zejména nedostatek sester v akutní lůžkové péči je velmi vážný a máme data o tom, že se dočasně zavírají celé lůžkové stanice.

Živelně a nebezpečně.

Velmi nebezpečně. Navíc já nevím, jak kde kdo žije, ale já už jsem také nějaký pátek na světě a za celý svůj život jsem nepotkal člověka, který by se těšil do nemocnice na pracoviště akutní lůžkové péče. Nevím, jestli někde existuje nějaká deviantní komunita, nebo sekta, která se těší, jak bude masivně hospitalizovaná v českých nemocnicích akutní lůžkové péče, a proto nadměrně konzumuje zdravotní péči.

Spíše může být zneužívána dlouhodobá péče?

Pozor, dlouhodobá je úplně něco jiného.

Nejde jenom o nárůst, nebo seškrtání kapacit, ale jde o to, jak se zorganizuje práce a  zavedou moderní technologie. Jestli doktor má být přímo v nemocnici, nebo na telefonu a jestli pacienta bude třeba monitorovat nějaké zařízení s dálkovým přístupem apod.

Jistě. Proti tomu nic nenamítám. Nemluvě o tom, že se řada technologií posouvá pacienta z hospitalizační péče do ambulance. Takže objektivně se hospitalizace zkracují, aniž by nějak rostla mortalita atd., to znamená, že medicína šlape mnohem efektivněji. Jenomže z druhé strany to naopak saturuje přibývající počet nemocných. Bavíme se o systému, kdy nám ročně v nemocnicích proběhne přes dva miliony hospitalizací. To je masakr. A tím to nekončí. Pak tu máme ambulantní segment a ve chvíli, kdy úplně klíčová odbornost, na které by mělo stát nějaké řízení efektivnosti zdravotnictví, to je registrující praktický lékař, dosáhne průměrného věku 60ti let a praktický lékař pro děti přes 60 let, tak je ode mě opravdu legitimní, když vyjedu histogramy věku a řeknu: Proboha, tady musíte do deseti let přidat tolik praktiků, tolik této odbornosti, abyste se někam dostali. Tohle dohromady vytváří personální gap, který se musí zaplnit.

Pokud se týče praktiků, tam se začalo s těmito alarmujícími daty docela dobře pracovat.

Určitě. Je to jeden z výstupů, na který jsem fakt pyšný. A jsem velmi vděčný všem nadřízeným, jak vážně s těmito daty pracují. Jednak se ukazuje, že data máme, jednak že prošla velkou oponenturou a validacemi. Ze začátku přitom nebyla přijata s nějakou velkou důvěrou. Klíčové bylo, že jsem postavil tým lidí, který se nebojí říkat negativní zprávy.

Dnes roste počet nemocných rakovinou a dalšími vážnými nemocemi a všichni říkají, jaký je to děs a hrůza. Podíváme-li se ale na demografickou křivku ČR, na lidi ve věku 50 až 70 let, vidíme, co přijde za 15 až 20 let – doslova další tsunami takových nemocných.

Doktoři i sestry nám chybí. Na tom trvám. Bez ohledu na to, jaká je síť.

Doba 15 až 20 let je dost dlouhá na to, aby se s tím dalo něco dělat, pokud se začne hned.

Přesně a protože příroda je milosrdná a věci v ní neběží lineárně, jinak by se tu nedalo vůbec dýchat, tak nám dala oddychový čas, kdy můžeme připravit personální kapacitu…

…a technologickou…

Technologickou jasně, ale hlavně organizační. Doufám, že to nějak zvládneme. Pracujeme na tom, týká se to i mě osobně, mezi námi – vás také. Pak to tady my, naše generace, zavřeme a klobouk dolů před našimi dětmi, protože jsme se v devadesátých letech zapomněli tak trochu rozmnožovat. Zárodek naší budoucí společnosti jsou lidé ve věku 15-20 let, tedy generace odkládající první porod do třiceti let, i více. Bude tu propad, zoufalý nedostatek lidí, pokud se něco nestane, pokud někdo nezařídí nějaký další populační peak.

České zdravotnictví tedy potřebuje velmi kvalitní personální a organizační politiku, aby mohlo po padesáti letech léčit seniory, kterých tu dramaticky přibude a aby je měl kdo léčit. To je celá písnička. Doktoři i sestry nám chybí. Na tom trvám. Bez ohledu na to, jaká je síť. Když to trochu přeženu, tak z „přírodních“, demografických, důvodů.

 

Předání DRG k implementaci

Vrátím se k DRG Restart. Daří se vám dodržovat harmonogram projektu?

Všimnul jste si na stránkách projektu, že harmonogram nikdy neměním? Že je pravdivý? Byl schválený vládou v roce 2015, dostali jsme na něj evropský projekt, což je velmi důležité, protože bez něj by náklady kompletně táhnul náš rozpočet. Harmonogram neměním a přiznávám zpoždění. Už se dvakrát stalo zpoždění, ale nijak podstatné.

Tak například – v jakém stavu přípravy je kodérský manuál?

Kodérský manuál je donekonečna běžící vývoj „učebnice“ pro kódování zdravotních služeb. Pro CZ-DRG je už připravená on-line verze, ale hlavně jsme zjistili, že důležitější je pořádat kurzy kodérů, s certifikátem daným ministerstvem, podepsaným panem ministrem. Ambice je proškolit všechny lidi z nemocnic akutní lůžkové péče, kolegové už jich doslova stovky proškolili. Obrovská práce, před svými spolupracovníky smekám. Učí experty nemocnic kódovat CZ-DRG, oni pak dostanou certifikát, který si časem budou muset obnovovat.

Letos je jako cílový krok uvedeno v harmonogramu i předání DRG k implementaci.

Tento krok probíhá.

Co si pod tím předáním mám představit?

Je to předání, prostě kytka, hasiči, stejnokroje, první máj, fáborky. Já se šavlí. Ukázkový krok. A pozor, hlavně děla.

A vážně?

Klasifikační systém je dopracován do verze, kdy ho už ve verzi 1 vydal Český statistický úřad a tím pádem je oficiálně včleněn do normativ a klasifikačních systémů rezortu českého zdravotnictví. Pracujeme s ním jako s nástrojem, který skutečně může být legitimně použit pro úhrady. V tuto chvíli běží příprava systému na implementaci.

Na konci roku 2019 máme předat CZ-DRG pro další implementační kroky, což znamená, že ho nyní testujeme v praxi, zdravotní pojišťovny nasmlouvávají CZ- DRG markery. Mimochodem je s nimi výborná spolupráce, protože to dělají plošně a tedy nejenom s referenčními nemocnicemi. My nasbíráme nová data v roce 2019, už s markery a projede se tím pádem klasifikační systém na úplně nových datech. Připravíme simulační nástroje pro konkrétní nemocnice, aby si mohly začít modelovat dopady. A v raném podzimu vyjde CZ-DRG verze 2, což bude klasifikační systém pro implementaci do úhrad.

Náběh a kultivace bude trvat tak zhruba pět let. Každý rok se vydá nová verze CZ-DRG

Jak by měla proběhnout implementace do úhrad?

To by neměla být jenom role ÚZIS, i když u toho samozřejmě může jako instituce být, ale musí se rozhodnout, jaké typy péče se budou hradit, jakým mechanismem a s jakou regulací. Žádný stát v Evropě nehradí akutní lůžkovou péči neregulovaně. DRG se bude muset do úhrad pouštět podle nějakého harmonogramu, který ještě neexistuje a ani nyní existovat nemůže, ale náběh a kultivace bude trvat tak zhruba pět let. Každý rok se vydá nová verze CZ-DRG  a pokud se bude používat, tento proces se bude pořád opakovat a nikdy neskončí.

Takže budou mít lidé tady na ÚZIS pořád co dělat, i když pomine současná, řekněme hektická fáze, přípravy DRG?

Akorát to už asi nebude tak velký tým, budou se věnovat „údržbě“, aktualizacím. Také nám skončí evropský projekt, a proto se musíme dostat do nějaké rutinizované polohy.

Znamená to, že třeba nějací experti půjdou pracovat jinam?

Asi ano. Lidí s touto odborností je zoufalý nedostatek. Nicméně usilujeme o získání dalších projektů, protože klíčové jádro celého týmu je nepostradatelné i pro zajištění udržitelnosti. Tak pracovité, skromné a přitom znalé spolupracovníky bychom znovu nenašli.

Nemáte o ně obavy?

Určitě ne. Hlavně se tady vykrystalizovala neskutečně workoholická parta. Jsem v ní šťastný, doufám že i většina z mých kolegů.

Workoholismus bude zřejmě v ÚIZIS nakažlivý.

Je to jako URNA – ÚZIS nejtvrdší z nejtvrdších. Tým na údržbu je ve všech projektech o řád menší, než ten vývojový. Na druhou stranu tu máme zase nové výzvy. Například na DRG se významně podílí tým, který vyvíjí klasifikaci a tvoří ho luxusní analytici. To jsou právě ti analytici, které já už vůbec nemusím kontrolovat. Výběr z bobulí, řekl by klasik. Ti mohou nastoupit třeba v rámci NZIS na hodnocení indikátorů kvality, dostupnosti. Ale upřímně řečeno zatím to nijak neplánujeme. Máme před sebou ještě 2,5 roku projektu a pak musíme změnu nějak kultivovaně provést. Nutno je potrhnout, že ani není nikde na stole nějaké rozhodnutí, že udržovat CZ-DRG  bude zrovna ÚZIS. Ministerstvo může rozhodnout, že vlastní údržbu bude dělat někdo jiný.


Důvěra v kvalitu dat a jejich ochranu

Když jste začínali a utvořila se síť referenčních nemocnic, ozývaly se hlasy, že vám budou dodávat špatná data. Pozorujete nějaký rozdíl v kvalitě dat od tzv. oblastních nemocnic oproti těm velkým?

Vůbec. Celá referenční síť dodává data se srovnatelnou kvalitou. Musím ale říct, že první dotek s daty, způsobil mým kolegyním a kolegům z nemocnic i nám na ÚZIS strašné trápení.  A první export dopadl šíleně.

V čem?

Neexistovala typologie nákladových středisek, vykazovaly se náklady na střediska, která s danou péčí vůbec nesouvisela. Nejednotné kódování, nezavedené manažerské informační systémy, neexistující standardizovaná účetní osnova.

Byla by hrubá lež říkat, že jsou dnes data bez problémů, ale už jsou to problémy jiné, dílčí, detailnější.

V roce 2014 neměla akutní lůžková péče metodiku oceňování hospitalizačních případů. Neexistovala. Vyvinula jí až moje kolegyně paní Ing. Bartůňková se svým týmem. Nebyla dohoda s ministerstvem financí, jak oceňovat jednotlivé kalkulační komponenty modelu. Systém byl úplně nepolíbený.

Referenční nemocnice stálo obrovské množství práce, aby standardizovaly exporty dat. Byla by hrubá lež říkat, že jsou dnes data bez problémů, ale už jsou to problémy jiné, dílčí, detailnější. Nemocnice objíždíme, ředitelé mají zájem. Nedávno jsme byli v Hradci, Pardubicích, Liberci, v Motole, FN Brno, U svaté Anny,…atd.. Velké množství nemocnic ta data víc a víc konzumuje, to je přitahuje k DRG restart a pomáhá systém kultivovat. Podařilo se zestandardizovat účetní osnovu, udělat typologii nákladových středisek apod. Tohle všechno už máme.

Důvěra v data, s nimiž pracujete, je ale strašně důležitá, souhlasíte?

Samozřejmě čekám, že někdo přijde a má právo říci: Dušku ukaž, že sis ta data nevymyslel. Ten požadavek nejde brát osobně. Je legitimní. Máme udělané kontroly proti mnoha datovým, naprosto nezávislým zdrojům, že nám v makro ekonomickém pohledu nemocnice nelžou ani o jedno promile. Tam sedí výpisy z personálních systémů, toho co hlásí do státní správy, zkrátka všechno. Výroční zprávy sedí na závěry účetnictví, počty hospitalizačních případů sedí do hlášení na pojišťovně, počty operačních výkonů sedí. Tam nedochází k žádnému cheatingu (podvodu). Mimochodem cheating by byl významně pracnější, než říkat pravdu.

Důležité je do nemocnic jezdit, udělat tam přednášky a vidět lidi, jak si své práce váží.

Celé je to postavené na důvěře, máme vzájemné smlouvy a my samozřejmě data nikdy nepoužijeme ve veřejném prostoru adresně, na konkrétní nemocnici. Jsou partnery v referenční síti, pod záštitou evropského projektu, a pomáhají nám kultivovat systém. Nesmírně si jich vážíme. Data nám hlásí všechny nemocnice, jak oblastní, tak fakultní, i když jsou v nich často různé názory na podobu konečného systému. Neskutečně nás to zavazuje. Důležité je do nemocnic jezdit, udělat tam přednášky a vidět lidi, jak si své práce váží. To si pak netroufnete tuto práci nedodělat, to by bylo takové lidské zklamání, že bych musel asi úplně odejít z rezortu zdravotnictví.

Někteří politici mají pocit, že se ve zdravotnictví sbírá zbytečně příliš mnoho dat. Nebylo by dobré více vysvětlovat, jaká data a proč se sbírají?

Na jednom semináři jsem dokonce slyšel, že ÚZIS vlastně neposkytuje data, doslova tam zaznělo: Však si vyzkoušejte dostat z ÚZIS data. Já přitom cítím hanbu. Ne vztek, nebo naštvání, ale za sebe hanbu, protože to znamená, že nemám marketing. Jak mohl ten člověk přehlédnout, že ročně vyskladníme tisíc exportů dat a uděláme stovky analýz?

Kdykoliv komukoliv do očí vysvětlím, jak to se sběrem dat vypadá. A kdykoliv je zde možné udělat nějakou inspekci, nebo audit.

Těžko se tohle téma vysvětluje laikům. Když jim chybí informace, uhnízdí se v nich různé konspirační obavy z Velkého bratra.

Kdykoliv komukoliv do očí vysvětlím, jak to se sběrem dat vypadá. A kdykoliv je zde možné udělat nějakou inspekci, nebo audit. Samozřejmě ale nebudeme ukazovat bezpečnostní protokoly. Prošli jsme kontrolou ÚOOÚ (Úřad pro ochranu osobních údajů – pozn. redakce), snažíme se to dělat dobře.

Celý systém musí být funkční a odolný vůči zneužití, i když už tu Vy třeba nebudete…

To už vůbec není o mně. Je jedno, jestli tu jsem, nebo nejsem. Bezpečnostní pravidla nejsou nastavená na jednoho ředitele.

Říká se ale, že kdo má data, má moc. Máte pocit, že můžete někde něčím, nebo někým hýbat, protože se u vás koncentruje velké množství dat?

Vůbec ne. Jenom čím větší množství dat tu mám, mám dva úplně opačné pocity, než jak o nich mluvíte vy. První je strašný stres, když vidím množství potenciálních požadavků a témat, tohle je dnes patnáctá pomalovaná tabule (opět ukazuje na tabuli v kanceláři) a kdy mě víc a víc dochází, že už některá témata nikdy nedodělám.

Druhý pocit je čím dál tím větší strach, abychom nevyprodukovali něco, co někoho poškodí, protože data mají opravdu sílu. Pokud bych ale v těch datech začal cítit něco jako moc, tak Bohnice nejsou daleko a věřím, že se to dá léčit.

Kromě toho, že se to dá léčit, jaké jsou mechanismy, které by zabránily tomu, aby přišel nějaký pan X, který by měl pocit, že data jsou nástrojem moci?

Nemluvte, kdyby přišel. To může nastat a nastane to. Mě může zítra porazit autobus. ÚZIS není budován jako instituce závislá na jednom muži. Nejsem blázen. ÚZIS není můj, data nejsou má.

Nedostávám primární data. Ta jsou odříznuta. Je tu 8 bezpečnostních uzlů, které hlídají úplně jiní lidé. Když mě zítra porazí autobus, nic se nestane.

Tak to chápete Vy.

Opatrně na ta slova. To je objektivní realita. A když ji někdo nechce vidět, tak nechce. Někdo k Vám přijde a řekne: Pane Cikrt, vy kradete. A vy řeknete: Ježíšmarjá, vždyť jsem nikdy neukrad ani pětník, ale on to bude dál opakovat. To máte pak jedno.

Objektivní realita ale je, že je tu právní oddělení, legislativní oddělení, IT oddělení, oddělené od ředitele. Ředitel tady maká i jako analytik, mimochodem, nikdy jsem nechtěl být ředitelem. Jsem analytik dat, miluju sedět u počítače a tahat myškou nad daty. Otevřený vínko, dobrá hudba, dobré grafy, nádhera. Takže já i analyzuju, ale nedostávám primární data. Ta jsou odříznuta. Je tu 8 bezpečnostních uzlů, které hlídají úplně jiní lidé. Když mě zítra porazí autobus, nezmění se na tomto principu vůbec nic.

Ale hlavním nástrojem, který kryje data, je zákon. Nyní se podílíme na vzniku nového zákona o elektronickém zdravotnictví, kde je i kapitola o NZIS a ten definitivně zabetonovává mechanismy jeho použití. Druhým nástrojem je pak eGovernment. Směřujeme k tomu, že NZIS osobní data primárně sbírat nebude. Bude plošně sbírat bezvýznamové identifikátory. Pro analýzu potřebuji napojit řetízek dat na člověka, ale vůbec nepotřebuji vědět, že je to pan Cikrt, bydlištěm v Praze. Mně stačí vědět, že je to muž, padesát let. Proto je pro budoucnost NZIS i tak důležitá elektronizace zdravotnictví, protože nejde plošně v resortu přejít na takto krytý sběr dat bez dokonalého eHealth systému.  Proto je NZIS zabudován i do připravované legislativy.

Pro politiky je lákavé dát si do programu boj proti všemocnému státu, který nám všude leze, všechno o nás chce vědět, všechno o nás sbírá.

Mně to zní jako jedna z diagnóz. Proč by si člověk měl brát jako program boj proti něčemu. Pojďme si spíš vzít jako program, že něco zlepšíme.

 

Byl jsem tenkrát Neználek

Co byste udělal jinak, po těch pěti letech v čele ÚZIS?

Milion věcí. Do státní správy jsem z univerzitního prostředí vstupoval s obrovskou naivitou a také trochu takový dopředu připravený na obranu proti něčemu, co se pak ukázalo, že neexistuje. Na ministerstvu je spousta lidí, kteří rozumí své práci, jsou vstřícní. Tady v ÚZIS máme výborný kolektiv, kolegiální, lidský.

Určitě bych úplně jinak zahájil přípravu na DRG. Byl jsem tenkrát Neználek a neznal jsem skutečný stav dat v nemocnicích. Mě nenapadlo, že tam nejsou ani bazální metodické materiály, což jsme vlastně objevovali jakýmsi způsobem ex post. Ze začátku jsem tu řešil věci, které jsem považoval důležité pro NZIS a asi až za půl roku, nebo za rok, mi došlo, že data, která jsem já sám nepovažoval za tak důležitá, jsou velmi podstatná, vlastně nejdůležitější. Nenapadlo mě totiž, že nám chybí personál, respektive tušil jsem to, ale, že máme až tak velký problém, nikoliv. Fakt jsem nevěděl, že praktici jsou v průměru 60 let staří. Když jsme poprvé provedli analýzu dat o personální situaci, nevěřil jsem jí. Nechal jsem jí přepočítat.

Po těch zkušenostech, které mám dnes, kdybych se vrátil v čase, rovnou bych navázal daleko hlubší spolupráci s departmenty na ministerstvu, abych se v klíčových věcech posouval rychleji dopředu. A kladl bych větší důraz na tzv. „obyčejná“ data. Přišel jsem sem jako vědátor, který šel po vícerozměrném hodnocení nemocnic, aby po půl roce zjistil, že nám chybí sestry a doktory máme v důchodovém věku a že tyto základní věci jsou vlastně důležitější.

Efektivněji bych nastavil ochranu dat, řadu věcí jsme v té chvíli nevěděli, ale naštěstí jsme je nakonec zvládli dobře.

Vy jste příliš sebekritický. Tak zkuste zmínit, na čem jste od začátku trval a ono se to osvědčilo?

Jednoznačně je definováno, že správcem NZIS je ÚZIS s plnou odpovědností vůči každému občanovi tohoto státu. Není to tak, jako když jsem sem přišel a správcem NZIS mohl být tenhle, tenhle, nebo tenhle, anebo právnická osoba zřízená ministrem. Tak to bylo v zákoně.  Odpovědnost dělá čistotu a o data nestojí jenom lidé, kteří chtějí pomáhat.

Jsem rád, že jsem od začátku vyslyšel nabídku ke spolupráci od velkého množství univerzitních pracovišť, třebaže se stala předmětem pro mě dost nepochopitelné kritiky. Ve všech západních evropských státech instituce typu ÚZIS prorůstají do univerzit, aby mohly i učit. Uzavřel jsem dohodu s panem rektorem UK, s rektorem mé Masarykovi univerzity a teď chystáme další podobné dohody. V nich se píše, že zaměstnavatelé dovolí svým zaměstnancům pracovat i pro druhou stranu. Když sem pak nastoupí člověk třeba na 0,8 úvazek a 0,2 učí na UK, tak těch 0,8 úvazku tady musí dodržovat nejpřísnější pravidla státní správy. Nadšení těch lidí představuje obrovskou devizu intelektuálního potenciálu.

Třetí věc, kterou myslím že jsem udělal dobře, je, že jsem neopustil svět výuky a přednášení. Jednak se tak pořád učím a kdo nepřednáší, tak neví, jak vysvětlit a když nevysvětlíte, tak tomu vlastně sám nerozumíte.

Neustále se nám hlásí mladí lidé, kteří tu chtějí pracovat, chtějí něco dělat. Pomalinku tak vlastně i DRG začínáme dostávat na úroveň akreditovaného univerzitního kurzu. Vytvořila se tu dělná pracovní atmosféra.  Povedla se ještě jedna věc, za kterou nemůžu já a jestli je nahoře někdo, kdo na nás kouká, tak mu děkuju –  je tady úžasná parta pracovitých lidí.

To bývá tam, kde je jasně narýsován nějaký směr, kde o něco jde. Ostatní se pak nechají strhnout.

To bývá tam, kde je pozitivní deviace. A na to my jsme experti.

Tomáš Cikrt

Foto: Autor