Liberál Jindřich Vobořil se nechce smířit s utahováním šroubů, a to nejen v oblasti závislostí

"V ODS by mělo vzniknout nějaké jasně vydefinované liberální křídlo, a já bych se rád do jeho tvorby zapojil," říká Jindřich Vobořil. Foto: Michaela Koubová

Bývalý národní protidrogový koordinátor Jindřich Vobořil se pustil do velké politiky. Kandiduje za ODS do Evropského parlamentu, ale současně dál v barvách neziskového sektoru bojuje za principy a změny v protidrogové politice, jímž věřil a prosazoval je jako vysoký vládní úředník. Politicky se nachází v pravém středu, je ale přesvědčeným liberálem, který se staví proti represi a utahování šroubů. „Toto je jeden z výsledků víry v represivní politiky – máme ministerstvo zdravotnictví, které nezajímá léčba ani pacient a jen slepě opakuje ideologická zastaralá hesla,“ kritizuje v rozhovoru pro Zdravotnický deník tvrdě Vobořil.

 

 

Lze vypozorovat z dění v oblasti, které se profesně věnujete, tedy problematice závislostí a drog, že se liberální Česko posouvá směrem k utahování šroubů a posílení represe?

Zdá se, že se posouvá celá společnost. Začalo to tzv. utečeneckou krizí, po které narostl význam bezpečnosti. Vidíme, jak se zmnohonásobil státní rozpočet v oblasti bezpečnostních složek. Tajné služby mají dvojnásobek peněz, dokonce více, než armáda apod. To se projevuje ve vlivu policie a části tajných služeb, jaký má uvnitř státní správy, často i uvnitř médií. Mluvím o části tajných služeb, protože tam probíhá dlouhý souboj o vliv mezi liberální částí a tou, která adoruje starou dobu STB, kdy byla potlačena nezávislost soudů a policie měla mnohem větší rozhodovací pravomoci, jako třeba odposlouchávání hovorů.

V mé oblasti je to určitě jednoznačné. Svět se přitom postupně pohybuje směrem k liberalizaci drogové politiky. Při svém odchodu z úřadu národního koordinátora jsem napsal návrh desetileté vize, strategie, který říká, že je potřeba přestat řešit problém pouze represivně, ale že se je třeba soustředit mnohem více na to, co funguje a k čemu jsou k dispozici důkazy. Následky prohibice jsou všeobecně známé, nejen pokud jde alkohol, ale třeba i o tabák. V oblasti drog se za dobu prohibice problémy ve světě zmnohonásobily. Prokazují to data OSN, či Světové zdravotnické organizace. Jenom v zemích, kde se prosadila určitá liberalizace, je vývoj opačný, problémové jevy se zastavily, nebo klesají, mluvím například o Holandsku, ale také České republice.

Teď ale vaše strategie spadla pod stůl, co to znamená?

Vracíme se k 18 let starým premisám, budeme udržovat status quo. Příštích deset let nebudeme samostatně řešit téma, jako je třeba konopí. A není to jenom konopí.

Celou řadu látek bychom měli nějak rozlišovat podle již dnes známých dopadů a část by jich měla být dostupná na kontrolovaném trhu. Čísla nám totiž říkají, že většina lidí, kteří jsou v riziku závislostí, sáhnou spíše po méně rizikových látkách, pokud jsou tyto látky dostupné. Kontrola takové dostupnosti by měla být asi mnohem přísnější, než třeba u alkoholu a tabáku, ale neměla by to již být prohibice. Tím bychom mimo jiné eliminovali podstatnou část černého trhu. Zastánci prohibice se ohánějí ochranou společnosti a zejména dětí, my je ale ochráníme mnohem víc právě tím, že budeme přísně kontrolovat dostupnost na trhu, že si mnohem více dáme záležet, aby legální prodejci neprodávali mladým lidem a dětem, než že posílíme klasickou represi.

Každého z nás stojí prohibice mnoho peněz na policii, soudech a věznění často velice mladých lidí, kteří jsou podle ukazatelů také často vlastně lidé s problémem v oblasti duševního zdraví.

Navíc hodnocení skutečných výsledků represe vůbec neexistuje ve smyslu, jestli preventivně nějak pomáhá společnosti. Jediné co se sbírá za data, je počet trestných činů, počet zadržených lidí, množství kilogramů záchytů. Hodnotit bychom ale měli to, co má skutečný dopad na ochranu společnosti, tedy snížení nákladů, snížení zdravotních dopadů, snížení počtů lidí se závislostí, protože předpokladem bylo, že díky omezené nabídce, se omezí i poptávka. Jenže tohle si nikdo teď hodnotit netroufne, protože by z toho prohibice a na ní postavená represe očividně nevyšla dobře. Každého z nás stojí prohibice mnoho peněz na policii, soudech a věznění často velice mladých lidí, kteří jsou podle ukazatelů také často vlastně lidé s problémem v oblasti duševního zdraví. Nyní, když policejní prezident vyhlásil, že drogy budou prioritou, tak já v tom navíc čtu, že to je nejjednodušší způsob, jak posílit pravomoci policie přes témata, na která si běžná společnost velice obtížně dokáže udělat ucelený obrázek.

Vidíte už nějaké varovné znaky, že represivní přístup dobyl nějaké pozice, o které kdysi přišel?

Pomaličku se zvyšuje počet lidí ve věznicích za drogové trestné činy, před několika lety jich tam bylo jenom pár set, dnes jich tam už máme zase tisíce. Lidé s prvotresty navíc často dostávají horní hranice trestu, čemuž vůbec nerozumím. Musíte si představit, že takové pěstování konopí ve větším množství a organizace jeho prodeje znamená třeba desetiletý trest vězení, což je delší, než za zneužití dítěte, znásilnění, nebo těžké ublížení na zdraví. A to nás tím pádem stojí opravdu dost peněz. Ve chvíli, kdy je ve věznicích okolo 40 tisíc vězňů a z toho jenom několik tisíc za drogové delikty.  Zároveň slyším, že se vážně jedná opět o možnostech odposlechů a některých typů sledování v režimu, který si vlastně rozhodne policie sama bez soudů. I tak je v této zemi tato věc již tak uvolněná, což lidé moc nevědí. Tak moc nerozumím, jak je možné o takovýchto krocích vůbec mluvit.

V poslední době se vykrystalizovala konkrétní skupina, která byla označena jako nebezpečí pro stát, což je vietnamská komunita. V policii je uvnitř tajných služeb v tomto rozpor, protože část tajných služeb říká, že je to vytvoření obětního beránka a nic, jako ohrožení státu Vietnamci neexistuje. Jde tedy o obyčejnou trestnou činnost ne z takto závažně definovatelným dopadem, ale část lidí, kteří tlačí na pravomoci policie, tímto prolomila ledy. Ale ať nejsem jen kritický, samozřejmě mám i velice dobré zkušenosti se spoluprací s policií, především té pořádkové. Ve státní správě to byl pro mě jeden z útvarů, který dle mého pochopil důležitost preventivních akcí, moc neváhal jednat, a to přitom profesionálně i lidsky. Úroveň, jíž kritizuji, se týká spíše oblasti specializovaných jednotek, které by mohly z mého pohledu koncentrovat příliš mnoho moci.

Běžného občana přitom všem podle čísel nejvíce trápí drobná trestná činnost, krádeže, podvody. I mě několikrát někdo vykradl auto či byt. Samozřejmě nás trápí i další nárůst násilných trestných činů. A my budeme prioritně řešit drogy? Když jsem toto kritizoval, policejní prezident mi na to odpovídal, že drogy jsou nelegální a tečka.  Jenže já jsem mluvil právě o prioritách policie, kde drogová trestná činnost je procentuálně mezi lidmi mnohem menší problém. A navíc nezapomeňme – všechny drogy nejsou nelegální. Například alkohol je legální. Podíváme-li se na dopady a patologické sociální jevy, a na to jsou dnes studie mezinárodních institucí, zjistíme, že na prvním místě je alkohol, na druhém heroin a třeba konopí je až na nějakém dvacátém místě.

A tabák?

Podle Ministerstva zdravotnictví bychom měli směřovat ke společnosti bez tabáku a to již někde okolo horizontu roku 2030. Tomu se všichni můžeme jen pousmát. Přitom dnes víme přesně, jak můžeme výrazně zredukovat počty úmrtí u kuřáků.

ministerstvo zdravotnictví lže celému národu a udržuje jej dál u spalovaných cigaret. Patnáct tisíc lidí ročně bude umírat dál.

Ročně u nás zemře 15 tisíc lidí díky tabáku a mnozí z nich před důchodovým věkem na infarkty, rakovinu plic apod. Toto bychom mohli zredukovat během několika let, pokud se spíše zaměříme na alternativy tabáku a výrazně je zvýhodníme daňově i jinak. Ministerstvo zdravotnictví klidně tvrdí, že na toto nemáme důkazy. Přitom máme všechny důkazy, že to, co zabíjí, je hlavně hořící papírek a spalování tabáku. Když se změní tento způsob užití nikotinu, výrazně se sníží riziko a pak státu není nic do toho, zda je někdo závislý na nikotinu, protože dopady pak jsou srovnatelné třeba s kofeinem. Jestliže ministerstvo zdravotnictví ale tvrdí, že takové důkazy nemáme, tak lže celému národu a udržuje jej dál u spalovaných cigaret. Patnáct tisíc lidí ročně bude umírat dál. A přitom v řádu jedné až dvou vlád může o několik tisíc lidí umírat méně. Jestli jsou důvody, které brání přijmout tento fakt ideologické, nebo zaplacené, nevím.  Vím ale, že potřebujeme dělat moderní politiku, která bude postavená na současných nových poznatcích a tím je zaměření na minimalizaci škod a pomoc závislým a ne primárně na represi, ne na představách, že se na krabičkách vylepí obrázky, které automaticky zafungují, když víme, že to tak není. Přitom mi ale totéž ministerstvo zamítlo povinnost tisknout na každou krabičku číslo bezplatné telefonní linky pomoci. Ve svém vlastním dokumentu Zdraví 2020 ministerstvo říká, že se má přitom zvýšit dostupnost léčebné pomoci kuřákům. Tyto kroky současného státu ať posoudí čtenář sám. Na téma telefonní linky na krabičkách versus obrázky jsem osobně hovořil již před rokem a půl. Dodnes se nic nestalo.

Snižování rizika, nebo škodlivosti, se vlastně prolíná celou problematikou závislostí…

Také hazardem, alkoholem.

Jak lze diferencovat přístup právě u hazardu? Kde zvolit represi a kde jít cestou snižování rizika? Někdy se mluví o tvrdém a měkkém hazardu.

Kolegové vymysleli definici, kterou my už v drogách nepoužíváme – tvrdý a měkký hazard.  Je to ale zajímavý příměr, jenž do určité míry funguje. Všechny studie jasně říkají, že nejvíc návykové, nejrizikovější, jsou tzv. bedny, tedy terminály, kde hážu vteřinově částky peněz a jedu tzv. válce. Studie dokonce popisují, co tento hazard dělá s receptory v lidském těle, jak se až v 92 % překrývá s účinky heroinu. Ukazuje se, že lidé pak hrají, kvůli tomu, že už mají změněný stav vědomí, jako kdyby užívali drogy. Chodí k automatům za zapomněním. Psychologicky je to často podobná struktura, jako u nelegálních drog, nebo u alkoholismu, často jde o lidi s nějakým primárním problémem v oblasti duševního onemocnění.

Zároveň víme, že je prospěšné, když stát správně reguluje tuto oblast hazardní daní a výrazně pomůže měkčí části, například loteriím a tvrdší část donutí dodržovat určité standardy. Dnes všechny herní společnosti jedou on-line, když nemluvíme o klasických loteriích, ale o válcích a i kasinech, a v tu chvíli používají matematický algoritmus, který dokáže odhalit chování hráče. Společnosti jej často používají proto, aby ho podpořily v rizikovém hraní. Jak už jsem pro Zdravotnický deník kdysi uvedl, například v Austrálii se používá opatření, které tento algoritmus používá tak, že hráče upozorní, že již hraje rizikově, vyskočí mu nabídka kontaktního telefonního čísla do poradenského centra, nebo mu jednoduše řekne – dej si pauzu. Personál v hernách je vycvičený a neprovozují je klasické komerční společnosti, ale zčásti jsou to kluby, tedy tamní nevládní organizace.

V České republice potřebujeme udělat zásadní změnu. Všude v západní Evropě primárně lidé utratí peníze v loteriích a méně na ostatních typech hazardu, ale v Česku je to naopak. Státní politika má regulatorní vliv, týká se hlavně daní. Například právě loterie by v tomto smyslu měly být ve srovnání s ostatním hazardem nižší. Já ale slyším vládu mluvit do médií o přesném opaku. Opravdu nerozumím posledním krokům vlády, když i ve svém prohlášení má jako prioritu snižování škod a rizik a místo toho jde opačným směrem. V Evropě dokonce například jako vzor známe britskou, španělskou a další loterie, které jsou buď státní, nebo je provozují nevládní organizace podporované státem. Část peněz také jde do neziskových aktivit – třeba na osoby s poruchami zraku apod., jako je tomu ve Španělsku. Tohle u nás klasický tvrdý hazard neumí. Financuje třeba fotbal, ale to je dle mého již spíše reklama než cokoli jiného.

Pokud se v Česku definitivně prosadí represivní přístup, co se stane?

Slyšel jsem informace z jednání vládního výboru, kde současné ministerstvo zdravotnictví vzneslo oficiální námitku proti větě v Národní protidrogové koncepci, která prosazuje destigmatizaci uživatelů drog s odkazem na to, že stigmatizace má preventivní dopad.  Ještě bych pochopil, kdyby o tomto diskutovala policie. Ministerstvo zdravotnictví by ale mělo být v tomto spíše lídrem, který by měl říkat, že tady máme deset diagnóz týkajících se závislostí podle mezinárodní klasifikace F10 – F19, a že jsou to nemocní lidé, jež potřebují léčit a stigmatizace vede k obavám si o léčbu říci.  Toto je jeden z výsledků víry v represivní politiky – máme ministerstvo zdravotnictví, které nezajímá léčba ani pacient a jen slepě opakuje ideologická zastaralá hesla.

Všude v zemích, kde se začne prosazovat větší represe, nebo se pokradmu kladou překážky liberalizaci, se postupně děje totéž – v oblasti drog pak roste výskyt infekčních chorob mezi nitrožilními uživateli, objevuje se žloutenka C, AIDS, syfilis, vrací se tuberkulóza.

Česká společnost je ale stále doufám naštěstí více liberální, než jak to zní z politických proklamací, vidíme to třeba na počtu hlasů pro Piráty. Snahy přitáhnout šrouby ale sílí i u nás.

Jaké máme tedy řešení?

Jednak peníze, které se vydají do léčby a prevence, jsou všude na světě jedinou částí z celé protidrogové strategie, která je skutečně efektivní. Druhá část této politiky, která funguje u legálních drog, ale u těch nelegálních nikoliv, je regulace trhu, tzn., že jsou méně rizikové drogy dostupné, ovšem za velmi přísné regulace. Například město Barcelona povolilo tzv Cannabis kluby, jako preventivní opatření. Ty nesmí mít reklamu, ani na dveřích, nesmí mít webovou stránku a jsou vázány na členství. Byl jsem se tam podívat a nepotkal člověka mladšího 18ti let, velká část klubů má věkovou hranici posunutu dokonce na 21 let, tedy přísněji, než vyžaduje zákon. Lidé si v klubu v klidu vypijí čaj, nebo kafe, dají si sandwich a nepodává se tam alkohol. Většina z návštěvníků – často i středního věku – byli intenzivními kuřáky. Díky klubu, snížili své dávky, protože doma nekouří, nic tam nepěstují a chodí si zakouřit rituálně do klubu.

Podobná semi- regulace funguje 40 let v Holandsku ve známých Kofee Shopech, kde je přitom prevalence užívání konopí na polovině stavu ČR. Každý dospělý si tam může konopí zakoupit. Země vložila velkou část peněz do včasné detekce a intervence u mladistvých. Nejen do školní prevence, ale na mnohem sofistikovanější práci. Oddalují věk první zkušenosti s legálními drogami. Zjistili totiž, že nelegální drogy jsou úzce propojeny s nočním životem a s legálními drogami, tedy tabákem a alkoholem, mj. i věkem první zkušenosti s opilostí. Když se tento věk oddálí do šestnáctého, sedmnáctého roku, klesne riziko vzniku závislosti na drogách, pokud dotyčný není duševně nemocný, nebo nemá nějaké jiné zásadní problémy. Důkazy jsou v tomto jasné.

Připravil jste koncepci, která padla pod stůl. Mluvili jsme o tom, že je tu trend zvrátit liberální přístup směrem k represi. Je to ten důvod, proč jste se rozhodl kandidovat ve volbách do Evropského parlamentu?

Je to jeden, ale nikoli jediný z důvodů. Moje úřednická kariéra a před tím zkušenosti z praxe mi ukazují, že je potřeba, aby se myšlenky, které jsem prosazoval, odrazily i v politice. Zároveň jsem ukotven v liberálně-konzervativní politice v mnoha směrech, ať už jsem dělal neziskový sektor, souběžně podnikal, ať už jsem pak poznal hodně zblízka státní správu a octil se v ní hodně vysoko, přímo podřízen premiérům této země. Jsem proto přesvědčen, že je potřeba minimalizovat stát, který musí být služebníkem občanů, ne jejich tatíček, který říká, co mají dělat v každém detailu.  Pořád ještě věřím v demokracii a nechci se smířit s tendencí přechodu k autokracii, silnému státu, v němž přestáváme svébytně přemýšlet. Věřím občanské společnosti, v občanskou demokracii a v soužití s ostatními národy kolem nás.

Z toho, co mi říkáte, plyne, že vám není cizí ani pojem liberální demokracie. Tedy demokracie, ve které není důležité jenom to, kdo má kolik hlasů, ale i to, jak se chová k slabým, jak uznává právní stát apod. O tom se někdy vedou debaty i v rámci ODS, za kterou kandidujete.  Některé hlasy z této strany říkají, že liberální demokracie je vlastně jenom taková nálepka socialistů, která má přikrýt zavádění více ochranářských a státních zásahů. Jak si v sobě řešíte toto dilema?

Liberál, středopravičák, za kterého se považuji, přeci nemůže říct, že ho sociální témata nezajímají. Mě zajímají. Nechci se ale na ně dívat tím prizmatem, že tatíček stát za nás všechno vyřeší. Celá řada jiných politických nástrojů může uschopnit obyčejné lidi tak, aby byli aktivní, například daňový systém. Je třeba možné část daní alokovat do místního aktivního pečování o seniory, nebo jinak znevýhodněné občany. Proč by se tyto peníze měly dávat státu a zase přerozdělovat zpátky? Celá řada zemí toto umí.

Už z názvu strany ODS plyne, že by měla podporovat občanskou demokracii a tím tedy občanskou společnost.

V demokratické společnosti mají být fóra, kde mají mít lidé možnost otevřeně projevovat své názory a prosazovat své myšlenky, mám na mysli občanskou společnost. Už z názvu strany ODS plyne, že by měla podporovat občanskou demokracii a tím tedy občanskou společnost. Přitom rozumím onomu sporu s antikapitalistickým nátěrem některých nevládních organizací. Já ale šéfuji velké nevládní organizaci, která vždycky byla spíše pravicově laděná. Nechci samozřejmě mluvit za všechny v této organizaci.

Boj s občanskou společností je pro ODS kontraproduktivní.

To rozhodně. ODS má hlavní voliče mezi vzdělanou skupinou lidí a ti, chtějí vidět racionální a pluralitní politiku. Většina jich nevolí ODS, protože jí slepě miluje, ale protože chce alternativu k ideologickým skupinám – nacionalistickým, levicovým – ale také k tzv. antipolitickým hnutím, jako se původně profilovalo ANO, přestože je to hnutí jednoho muže apod. ODS může vyhrávat volby především, když bude pluralitní a otevřená diskusi, když dokáže vytvořit prostor pro různé směry a pohledy a když nebude pohrdat lidmi, kteří pomáhají jiným a urážet je nálepkou „dobroser“.

Podobně hloupá je i nálepka eurohujer.

Když jsme u Evropy, nechci mít žádné hranice. Chci projíždět ze země do země bez celní kontroly.

Co soudíte o Czexitu?

Jsem zásadně proti Czexitu. Také ODS se v této věci postupně otáčí k většímu ratiu. To, že EU má své chyby, které jsem zažil ve své funkci, a že ČR potřebuje silnější hlas, o tom není diskuze. Ale není to úplně o tom, že nás zatlačí Francouzi s Němci. Mají prostor, protože Češi jsou prostě malí. Ale nemuseli by být.

Kde máme rezervy? Proč není Česko v Unii více slyšet?

Dám příklad ze státní správy. Když jsem přijel do Ženevy, řekla mi tehdejší paní velvyslankyně, že je dobré, že někdo přijel z centra z Česka, protože nedostávají žádné informace. Jak tedy hlasujete, ptám se. No většinou dostaneme instrukci, hlasujte podle Němců, odpověděla mi. Takže kdo za to může, že nejsme slyšet?

Měl jsem konkrétní projekt řešení v době uprchlické krize, kdy 40 procent uprchlíků tvořili Afgánci. Moc se o tom tenkrát nemluvilo. U Afgánců je hlavním důvodem migrace drogová válka. Česká republika tam na místě realizovala konkrétní projekty přes rozvojovou agenturu ministerstva zahraničních věcí. Chtěl jsem na základě jednání na vysoké úrovni v Bahrajnu, kde jsem se účastnil jako expert, tuto pomoc rozšířit a na úrovni premiéra či ministra zahraničních věcí navrhnout EU, aby vyčlenila rozpočet, a na místě řešila konkrétní situaci, která se jinak v prostředí opiové války vyřešit nedá. Slyšeli na to někteří naši politici, včetně Andreje Babiše. Pro bylo například ministerstvo obrany, proti ovšem ministerstvo zahraničních věcí, které namítalo, proč bychom to měli dělat my? Co nám na to řeknou třeba Němci? Já jsem o tom přitom s německými partnery před tím samozřejmě mluvil.

Představa, že my můžeme být v něčem lídři, je pro českou státní správu neuchopitelná, protože oni nechtějí vystrkovat nos z davu. V naší státní správě je spousta chytrých lidí, ale jejich neustálá výměna se změnou každé vlády vede k rezignaci úředníků, kteří se pak raději brání jakékoliv nové myšlence a vlastnímu uvažování, natož být v něčem lídři v EU.

Úřední zlozvyky bují všude, jak u nás, tak v Evropě.

Moje zkušenost je, že ve vysokých postech v úřednických strukturách, a jedno jestli je to EU nebo OSN, jsou extrémně vzdělaní, chytří lidé, kteří mluví čtyřmi, pěti jazyky, ale často nedělali nikdy nic jiného. Nikdy nebyli v praxi. Jsou si vědomí své výrazné inteligence, většinou jsou dětmi vyšší střední vrstvy, lékařů, právníků, úspěšných podnikatelů, všichni jsou strašně socialističtí a přes vysoké platy jsou mnozí neomarxisté. Velice silně pak mnozí věří diktátu státu.

Co byste v evropském parlamentu dělal, jakým tématům byste se věnoval?

Tvorba některých směrnice by měla vypadat jinak. Dopadají na lidské životy a v oblasti zdraví, sociální práce, sociálních dopadů mají větší vliv, než se zdá. Mohou pomoci zestandardizovat některá dobrá opatření napříč Evropou, ale zároveň dlouho trvá, než se osmadvacet států domluví a najednou je přijaté řešení už v okamžiku svého přijetí zastaralé. Celý proces je třeba změnit a směrnice by měly počítat více s flexibilitou například k novým poznatkům.

Je třeba také změnit způsob práce s rozpočtem EU. To je pro Čechy velká neznámá. Některá témata jsou až přebujelá, jiná chybí. EU je například spolu s USA jedním z největších dárců na světě přispívajících na rozvojové projekty ve všech lokalitách na celém světě. Otázka zní, jak je tato pomoc vždy účinná. To se právě ukazuje na příkladu Afghánistánu, odkud, jak jsem řekl, přišlo během uprchlické krize 40 procent uprchlíků.

Chcete se více angažovat v rámci ODS? Kam podle vás tato strana směřuje?

V ODS je mnoho lidí, kteří přemýšlí podobně jako já. Jsou více proevropští, tedy jinými slovy prozápadní, a také liberální. Je pro ně důležité, jak spolu žijeme v naší zemi i jak spolupracujeme s nejbližšími sousedy. Mladým lidem někdy připadá Česko jako skanzen, když si jej porovnají s tím, co se děje v Evropě i ve světě.

Důležité je také podle mne brát vážně občanskou společnost. Politické dění se neskládá jen z voleb a volených zástupců, ale i z aktivizace občanů. Politici musejí občanům naslouchat. Občané mohou a mají mluvit do politiky, nemusejí to být jen straníci. Proto bych se rád zapojil do expertní práce ODS při vytváření politických postojů k této tématice. Již jsem se samozřejmě domlouval uvnitř ODS na této roli nejen v oblasti závislostí, ale také v oblasti zdravotně-sociálních politik.

Měla by se ODS více otevřít a přizvat lidi, kteří nejsou členové strany, ale chtějí pomoci třeba s řešením věcných témat?

O tom jsem přesvědčen. Za prvé – v ODS by mělo vzniknout nějaké jasně vydefinované liberální křídlo, a já bych se rád do jeho tvorby zapojil. Oni už dnes jsou v ODS liberálové, ale nejsou tak vidět. ODS by měla otevřeně veřejnosti ukázat všechny své tváře. Ne nadarmo se jmenuje Občanská demokratická strana.  Přineslo by to větší pluralitu a otevřenost různým řešením na současné problémy.

Pokud jde o zapojení dalších lidí, už před lety jsem napsal projekt, který jsem poslal i profesoru Fialovi, těsně před jeho zvolením předsedou, kde uvádím, že  ODS musí přizvat různé odborníky, kteří nemusí být členové ODS, aby pracovali, nebo i předsedali pracovním skupinám, které by vydefinovaly témata. Například daně. Jak to, že v době konjuktury jako ODS mlčíme, když se nesnižují přímé daně a naopak se v této době dá pracovat se spotřebními daněmi? Jenže to nám zase vyfoukl Andrej Babiš tím, jak teď mluví o hazardní dani či spotřební dani z tvrdého alkoholu. Já přitom celá léta zastávám názor, že daně se mají diferencovat, stejně jako sociální politika. V době, kdy ekonomika roste, by mělo bohatnout především obyvatelstvo, nejen stát. To se přece musí udělat především snížením přímých daní zaměstnanců a daní ze zisku. Místo toho programové prohlášení současné vlády mluví o snížení DPH pouze na sudové pivo. ODS se musí v těchto otázkách opět stát jasným lídrem.

Pro mě je příkladem i Margaret Thatcherová, která po nástupu do vlády vzala peníze státu na sociální služby a nasměrovala je na neziskový sektor. Tento krok propojila s reformou psychiatrie. Neziskovému sektoru předepsala minimální standardy nikoli péče, ale managementu. Dala všem rok na to, aby je dodrželi, a vytvořila tak konkurenční síť sociálních služeb, která ale nepracovala na bázi zisku, ale na základě zákona o neziskových organizacích. S menším rozpočtem najednou narostl počet výkonů a služeb o třicet procent, a také se mnohonásobně zvýšil počet sponzorských darů do takto tvořených služeb. Dneska dá 53 procent Britů v průměru 3 libry měsíčně na nějakou charitativní organizaci a stát pak ze zákona o stejnou částku takový dar doplní. Britové tomuto systému důvěřují.

ODS přišla s návrhem na povolení určitého množství alkoholu u řidičů. Jak se na tento návrh díváte – jako expert na drogovou problematiku, nebo jako loajální člen strany?

Obecně nemám rád nulové tolerance na nic. Také věřím, že je lepší dát občanům možnost dospět. Proto bych nad tímto opatřením určitě přemýšlel v širších souvislostech. Musí to jít vždy ruku v ruce s dalšími preventivními opatřeními.

Byl jste o tomto návrhu informován, přizván do debaty, kde se to rozebíralo, zajímal někoho v ODS váš názor?

Bohužel jsem o tomto návrhu dopředu nevěděl. Podle mne působí trošku prvoplánovitě, což je asi škoda. Možná že jsme to mohli trošku více promyslet v souvislostech.

Tomáš Cikrt