Nediagnostikovaná porucha pozornosti znamená život bez vhodné léčby a s tím spojenou celou řadu problémů. I když dívky stejně jako chlapci mohou mít ADHD/ADD a potýkat se potížemi, které jsou s touto neurovývojovou poruchou spojené, mnoho z nich vůbec nebylo diagnostikováno. Často proto, že doplácí na společenské stigma a mýty, kterým mnohdy podléhají i sami zdravotníci. V důsledku poruchy pozornosti pak selhávají při studiu i v zaměstnání, mají problémy v partnerských vztazích nebo častěji způsobují dopravní nehody.
I když se jedná o jednu z nejčastějších neurovývojových poruch, která ovlivňuje život člověka i jeho okolí, často bývá nerozpoznána. Podle údajů České psychiatrické společnosti ČLS JEP většina dospělých pacientů s ADHD/ADD, tedy poruchou pozornosti s hyperaktivitou nebo poruchou pozornosti bez hyperaktivity, není odpovídajícím způsobem léčena. Navíc zde existuje značný rozdíl mezi pohlavími. Jak upozorňuje nová analýza britského zpravodajského portálu BBC News častěji se životem bez správné diagnózy více či méně úspěšně protloukají dívky a ženy. Odpověď na to proč, není jednoznačná. Svou roli zřejmě hrají běžně rozšířené mýty o této poruše, stigma spojené s duševními onemocněními, tak omezené znalosti zdravotníků a genderové stereotypy mezi laiky i odborníky.
„ADHD/ADD není ‚charakterová vada‘, ale jasně neuro-biologicky definovaná porucha, která významně narušuje osobní, sociální i pracovní fungování jedince,“ popisuje docent Martin Anders, předseda Psychiatrické společnosti ČLS JEP, který působí na Psychiatrické klinice 1. LF UK a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze. Jednoduše řečeno, porucha pozornosti není nevychovanost, rozmazlenost nebo snad něco, co by si člověk způsobil sám. Naopak na ADHD/ADD je tak třeba nahlížet jako na něco, co zasahuje nejen konkrétního člověka, ale také jeho blízké. Často jsou to právě oni, kteří „musí“ řešit důsledky, ať již v podobě nedokončeného studia svého dítěte, závislosti nebo zadlužení životního partnera. Čistě statistiky, porucha pozornosti se týká asi 3 až 5 % dospělých. Není to tak, že by „sama“ odezněla v okamžiku, kdy člověk vstoupí do dospělosti. „Tato neurovývojová porucha má negativní dopady na celou rodinu i společnost. Znamená vyšší rozvodovost, častější úrazy, více dopravních nehod, ale také kriminalitu i závislosti. To vše s sebou nese nemalé náklady jak na zdravotní, tak sociální péči,“ shrnuje docent Anders. Podrobněji jsme o důsledcích neléčené poruchy pozornosti v dospělosti a o tom, proč řada dospělých není správně diagnostikována psali v loňském roce.
Roky přehlížené problémy
Dnes dvaačtyřicetiletá Emily Johnson-Fergusonová je jednou z mnoha žen, které velkou část svého života prožily, aniž by tušily, že porucha pozornosti se týká i jich. Teprve v loňském roce se dozvěděla svou diagnózu a mohla se začít skutečně léčit. Roky před tím zápasila sama se sebou i se svým okolím. „Když jsem chodila na univerzitu, nemohla jsem se vůbec soustředit,“ vzpomínala pro BBC News. I když změnila své studijní zaměření, nemělo to valný efekt, a tak sahala po různých „berličkách“ v podobě kávy, alkoholu nebo energetických drinků. Od dospívání bojovala s poruchami příjmu potravy. Zažila rozpad manželství a její psychický stav se nadále zhoršoval. I když přestala pít kávu, alkohol a vzdala se i energetických nápojů, nepřineslo jí to úlevu, spíš naopak. Až před rokem se konečně dozvěděla, příčinou problémů se soustředěním, které jí roky komplikují život, je porucha pozornosti, a dostala odpovídající léčbu zahrnující jak farmakoterapii, tak úpravy životního stylu. To znamená lepší jídelníček, pravidelný spánek i dostatek pohybu a samozřejmě pravidelný denní rytmus.
Její příběh není nijak ojedinělý, a i přes dramatické výkyvy se do značné míry vyvíjí dobře. Emily Johnson-Fergusonová už svou diagnózu zná, ví, co se s ní děje i jak se svým stavem pracovat. Řada žen a dívek ale tuto možnost nemá. I když se trápí, neví vlastně proč. Jsou „jiné“, mnohdy chaotické, nesoustředěné, ale také promiskuitní nebo se chovají jinak rizikově. „Ačkoliv stereotypním obrazem ADHD je chlapec poskakující po třídě, není to obraz úplný. Také dívky mohou mít ADHD a mnoho z nich žije bez diagnózy,“ popisuje BBC News.
Úspěšná americká producentka Margaux Joffeová, členka Neurodiversity Employee Resource Group, a také zakladatelka Kaleidoscope Society, online platformy pro ženy trpící poruchou pozornosti, dokonce tvrdí, že se jedná o celou „ztracenou generaci žen“. Tím, že jejich potíže nejsou včas rozpoznány a nemají možnost se léčit, mnoho z nich přichází o svůj potenciál a mají problémy na pracovním trhu. I když lze její slova brát s jistou rezervou, rozdíly v tom, jak často jsou s ADHD/ADD diagnostikováni chlapci a muži a jak dívky a ženy skutečně existují. Poměr diagnostikovaných chlapců a dívek se podle různých studií pohybuje na škále od 2 : 1 až po 10 : 1.
„Zdá se, že existuje mnohem více dívek a žen, které jsou postiženy ADHD. Přesto z nějakého důvodu, kterému zcela nerozumíme, nedostávají klinickou diagnózu tak často, jako muži,“ přibližuje Florence Mowlemová, vědkyně, která se specializuje na pohlavní rozdíly u ADHD/ADD a působí v britské neziskové organizaci Aquarius Population Health. Jedním z možných vysvětlení je to, že aby dívky byly diagnostikovány, přesněji, aby se vůbec rodiče začali zajímat o jejich stav a případně vyhledali odbornou pomoc, musí mít výraznější a viditelnější symptomy než chlapci. Florence Mowlemová se mimo jiné podílela na švédské studii zahrnující celkem 19 804 švédských dvojčat a publikované v loňském roce v žurnálu European Child & Adolescent Psychiatry. Ta také ukázala, že právě dívky a ženy jsou častěji nediagnostikovány a také méně léčeny. Aby získaly diagnózu, „musí“ vykazovat závažnější problémy, a dokonce i poruchy chování.
Dívky a chlapci s poruchou pozornosti jsou si podobnější, než se obvykle předpokládá
Dalším důvodem menšího počtu diagnóz poruch pozornosti u dívek může být také to, že na rozdíl od chlapců dokáží své potíže lépe maskovat, a tak se z pohledu okolí neprojevují tak „problémově“. „U dívek je mnohem méně pravděpodobné, že budou pobíhat po třídě, válčit s učiteli a se svými spolužáky,“ popisuje pro BBC News Helen Readová, psychiatrička a také hlavní expertka pro problematiku ADHD/ADD London NHS Trust. „Pokud by se dívka takto chovala, byla by kritizována ze strany vrstevníků i ostatních. Jednoduše řečeno pro dívky je mnohem těžší se takto projevovat,“ vysvětluje psychiatrička. Dívky s poruchou pozornosti tak mohou být upovídané, vzdorovité, a tak trochu rebelské, což ale nemusí jejich okolí vnímat jako projevy této neurovývojové poruchy. Část dívek, které mají poruchu pozornosti, avšak bez pro ostatní nejviditelnější hyperaktivity, může působit „jen“ zasněně, tedy ve škole na rozdíl od chlapců s ADHD příliš nevyrušují. Řada vyučujících, kteří bývají mnohdy těmi prvními, kdy vysloví podezření na poruchu pozornosti, tak automaticky předpokládá, že pokud dítě výrazně nevyrušuje, jen těžko se ho tato neurovývojová porucha může týkat.
Na stereotypní představu o tom, že porucha pozornosti se týká pouze „zlobivých kluků“ paradoxně doplácí i chlapci, kteří trpí poruchou pozornosti bez hyperaktivity. Ani oni neodpovídají obvyklému společenskému očekávání spojenému s touto neurovývojovou poruchou. „Tyto děti ve třídě nezpůsobují problémy, a proto u nich porucha pozornosti není dostatečně rozpoznána a není diagnostikována,“ říká Elizabeth Owensová, která působí na americké University of California v Berkley. Ve skutečnosti jsou si chlapci a dívky s poruchou pozornosti podobnější, než se obvykle předpokládá. „To podtrhuje skutečnost, že problém ADHD u dívek je vážný. Po dlouhou dobu byl ale přehlížen,“ dodává.
Porucha pozornosti je navíc spojena s dalšími psychiatrickými onemocněními. V roce 2017 Světová zdravotnická organizace publikovala data o 26 744 dospělých s ADHD z 20 zemí světa. Psychiatrická komorbidita byla zjištěna u 60 až 80 % z nich. Jedno další psychiatrické onemocnění se týkalo 23 % z nich, 14 % mělo dvě další psychiatrické diagnózy a dalších 14 % vedle ADHD trpělo třemi dalšími duševními chorobami. Nejčastěji se jednalo poruchy nálady, úzkostné poruchy a zneužívání návykových látek. Vyskytují se ale i bipolární poruchy nebo poruchy osobnosti. V případě dívek jsou pak ve srovnání s chlapci častější úzkosti a deprese. I to znamená, že ADHD/ADD je komplexní problém. „Porucha pozornosti je chronický stav. Není to něco, co bychom mohli léčit a ono by to odeznělo,“ upozorňuje Elizabeth Owensová.
Na druhé straně je možné pomocí léčby, která obsahuje jak farmakoterapii, tak psychoterapii i úpravu životního stylu, lidem s ADHD/ADD pomoci a výrazně zkvalitnit jejich život a tím nakonec odlehčit i jejich okolí. „Obvyklá představa o ADHD člověku je, že se jedná o velmi živé dítě, které je neustále v pohybu a chvíli neposedí. Jenže hyperaktivita není tím, co by ADHD dospělé trápilo nejvíce. Celým jejich životem prochází impulzivita, a ta také vede k řadě sociálních problémů,“ popisuje psychiatr Marian Koranda, který působí ve zdravotnickém zařízení Psychiatrie Praha. Na většinu pacientů, kteří nejsou léčeni, pak podle něj ostatní hledí jako na „kteří se neumí chovat, jsou neohrabaní a nevyzrálí“. Okolí už obvykle nevidí další souvislosti s poruchou pozornosti, k nimž patří nejen nehody, až už na kole nebo za volantem, náctiletá těhotenství, závislosti nebo třeba konflikty se zákonem. Více o důsledcích poruchy pozornosti, která není správně diagnostikována a ani odpovídajícím způsobem léčena, jsme psali zde.
Nabídnout včas správnou léčbu je u této neurovývojové poruchy zásadní, protože se jedná o způsob, jak v mnoha případech přehodit pomyslnou životní výhybku lepším směrem, a tak pozitivně ovlivnit člověka samotného i jeho fungování ve společnosti. Aby to ale bylo možné, je nezbytné poruchu pozornosti správně odhalit. „Pokud neopustíme své stereotypní představy o tom, jak vypadá ADHD, stále budeme řešit, proč je tolik dívek s touto poruchou přehlíženo a mnoho žen prožije svůj život s problémy, které je budou zásadně ovlivňovat, aniž by tušily, že existuje pomoc,“ shrnuje svou analýzu BBC News.
Ludmila Hamplová
