Když se do systému nepřidá 25 miliard, garantujeme, že bude sanita s pacientem jezdit osm hodin, říká šéf lékařských odborů

Pokud se podle odborářů do systému nenalijí peníze z rezerv zdravotních pojišťoven, bude se zhoršovat dostupnost péče. Foto: koláž ZD

Šetřit, nebo nešetřit na horší časy? To je otázka, na kterou bude v brzké době muset odpovědět česká politická reprezentace při řešení toho, kolik peněz by mělo jít příští rok na zdravotní péči. Odbory, malé nemocnice či profesní komory totiž tlačí na rozpuštění 25 miliard korun z rezerv zdravotních pojišťoven, zatímco samotné pojišťovny a ministerstvo zdravotnictví chtějí finance uchovat na doby, kdy dojde ke zhoršení ekonomické situace. V bitvě o rozpuštění či uchování rezerv přitom odbory argumentují zejména situací malých nemocnic (psali jsme zde), ovšem i dalšími problémy, jako jsou naplněné kapacity zdravotnických zařízení. A zatímco pojišťovny upozorňují, že nasypání peněz do systému pacientům žádný benefit přinést nemusí (více zde), podle odborářů bude nenavýšení prostředků nezbytně znamenat další zhoršování situace.

 

„Kolegové ze zdravotnických záchranných služeb volají často v zoufalství a jsou ze situace naprosto frustrovaní. Nedávno mi jeden volal v sobotu v půl sedmé ráno a sděloval mi, že vozil pacienta od nemocnice k nemocnici šest hodin. V žádné nemocnici, která byla v té době dostupná, nebylo lůžko,“ popsala minulý týden na tiskové konferenci předsedkyně zdravotních a sociálních odborů Dagmar Žitníková.

Podle pojišťoven ale obdobné epizody nevypovídají o stavu celého systému. „Jsem přesvědčen, že takováto událost představuje nikoli systémovou chybu, ale řadil bych ji spíše do kategorie excesů. Ano, z času na čas se dozvídáme o případech, kdy ZZS není schopna složit pacienta v nejbližším možném lůžkovém zařízení, protože to hlásí plné kapacity. Zda jsou všechna potřebná lůžka vytížená v dané nemocnici plně, nebo zda je problém v neochotě zdravotnického personálu a nekolegialitě mezi jednotlivými složkami zdravotníků, nemohu spekulovat,“ komentuje případ výkonný ředitel Svazu zdravotních pojišťoven Martin Balada.

Problémů je ale dle odborů ještě více. „To nemluvíme o dalších nešvarech, jako jsou sdílené lůžkové fondy. Zdravotní pojišťovny tlačí na to, aby nemocnice v rámci oddělení měly vedle sebe na postelích pacienty s interními diagnózami, po operacích, se zápaly plic… Zrovna jsme slyšeli případ z jedné nejmenované nemocnice, kde měli na gynekologickém oddělení volná lůžka, tak tam dali pacientku se zápalem plic,“ poukazuje Dagmar Žitníková.

Pojišťovny však takové tvrzení považují za velmi zavádějící. „Spojovat myšlenku společných lůžkových fondů s péčí non lege artis a dávat to za vinu zdravotním pojišťovnám a pojmu sdílený lůžkový fond považuji za mimořádně zavádějící a nepravdivé. Spojené lůžkové fondy interních a chirurgických oborů vznikaly v jednotlivých nemocnicích s vědomím odborných pracovníků, vždy po dohodě mezi vedením nemocnice a zdravotní pojišťovnou, nikoliv nátlakem. Pokud někde na gynekologickém oddělení ležela pacientka se zápalem plic, je potřeba se obrátit s dotazem na příslušnou nemocnici, proč tomu tak bylo – zda primárním důvodem hospitalizace bylo nebo nebylo gynekologické onemocnění. Bez znalosti bližších souvislostí nelze takový případ komentovat. V každém případě, žádná ze svazových ZP nemá u PZS nasmlouván společný gynekologicko–infekční lůžkový fond, tudíž pokud se toto někde děje, není to jistě z důvodu smluvně sjednaného sdíleného lůžkového fondu. V daném ohledu je pro poskytování zdravotní péče zásadní postup nemocnice a jeho personálu lege artis. Je věcí vnitřní organizace každého poskytovatele, aby péče, kterou poskytuje, nebyla poskytována non lege artis. Z pohledu pojišťoven může podobné chování poskytovatele vést nejen ke krácení úhrad, ale k ukončení smluvního vztahu z titulu porušení smlouvy,“ uvádí k tomu Martin Balada.

Většina nemocnic na tom ekonomicky není dobře

Co se pak týče těžké finanční situace, ta se podle Žitníkové zdaleka netýká jen malých nemocnic, na které odbory upozornily především, ale i většiny dalších zařízení. „Spousta nemocnic svou skutečnou ekonomickou situaci zastírá tím, že prodlužuje splatnosti faktur. Když se dnes někdo z nemocnic přizná, že je na tom ekonomicky špatně a nemá lidi, neví, co od toho má očekávat. Přiznávají se tak až ty nemocnice, které neví, kudy kam,“ poukazuje odborářka. Na druhou stranu i odbory uznávají, že žádná nemocnice se v poslední době nezavřela zcela, ale došlo k transformaci z nemocnice poskytující základní péči na LDN, případně v nich zůstala část původních oborů.

Odbory však každopádně prosazují, aby nemocnice dostaly velkou část financí z rezerv zdravotních pojišťoven. „Opakovaně jsme panu ministrovi sdělovali, že chceme, aby se do systému pustilo více peněz, aby malé podfinancované nemocnice mohly normálně fungovat – aby Sušice a Rokycany dostaly na základní sazbě vyšší peníze, protože ty tu jsou. Co chtějí pojišťovny s penězi udělat, někam je přesunout? Využít k čemu? Nebo zase znovu zvažovat privatizaci zdravotních pojišťoven? Vyhladovět malé nemocnice a posunout je směrem k privatizaci? To už jsme také zažili. Co se týče nemocnice v Orlové, kraj tvrdil, že restrukturalizace nebude mít dopady a že nepočítá se vstupem soukromého investora či vlastníka. A přitom v ČT pan radní připouští, že budou hledat někoho, kdo bude provozovat privátní jednodenní chirurgii. Proč ji neprovozuje nemocnice? Soukromý vlastník chce vždycky zisk – proč vrátila Penta sušickou nemocnici městu? Protože nebude provozovat ztrátové provozy. Zdravotnictví ale není na zisk ani byznys, ale aby pomohlo lidem. Na to jsme zvyklí v celé Evropě a všude najdete prvky solidarity, i v Jižní Americe,“ míní Žitníková.

V reakci na požadavek odborů zazněl na tiskové konferenci novinářský dotaz, zda oněch 25 miliard zaručí, že žádný pacient nebude sanitkou šest hodin objíždět nemocnice. „Ta otázka je demagogická. Mluvíte skoro ústy prezidenta Svazu zdravotních pojišťoven Friedricha, který řekl, že se nic nezlepší, když se peníze přidají. Já na to mohu reagovat obráceně: když se nepřidají, tak se to rapidně zhorší. Pojďme udělat vše, aby to šest hodin nebylo, ale nikdo vám to garantovat nemůže – co jsme požadovali, je naprosté minimum, aby to mohlo být nějak funkční. Takže jestli se to tam nedá, můžeme vám garantovat, že nebude jezdit šest, ale osm hodin,“ odpovídá šéf lékařských odborů Martin Engel.

Nyní 25, do budoucna 100 miliard

Připomeňme ovšem, že i kdyby ministerstvo uhnulo a rezervy pojišťoven rozpustilo tak, že by se malým nemocnicím zvýšily základní sazby, šlo by o řešení velmi krátkozraké – vzhledem k tomu, že letos mohly zdravotní pojišťovny v rámci dohodovacího řízení pro příští rok rozdělit o 20 miliard více než loni, přičemž část peněz vždy spolkne nezadržitelně rostoucí centrová péče, inovace a poptávka po péči spojená se stárnutím populace, pak i při udržení tempa ekonomiky by bylo příští rok v rámci dohodovacího řízení či tvorby úhradové vyhlášky potřeba ostatním segmentům úhrady snižovat (pokud tedy odbory nepočítají s tím, že by navýšení základních sazeb a odměn zdravotníkům, které taktéž požadují, bylo platné jen pro jeden rok a pak se vrátilo na současnou výši), případně oněch 25 miliard pro každý další rok zajistit jinou cestou. A to ani nemluvíme o možném zhoršení ekonomické situace, kterým tvorbu rezerv ospravedlňují pojišťovny.

„Prosté, a navíc plošné navýšení úhrad, jak navrhují odbory, není řešením. Naopak pojišťovny jsou připraveny individuálně zohledňovat parametry dostupnosti a kvality péče. Nicméně základem je skutečně poskytovaná péče. Pokud některá zařízení nemají dostatečný objem produkovaných zdravotních služeb, nemají dostatek výkonů, tak musí podstoupit nějakou formu transformace či restrukturalizace – např. akutní lůžka budou nahrazena lůžky následná péče či dlouhodobé péče, které v systému chybí, anebo dojde k posílení ambulantní péče. Každé takové zařízení je však nutné posuzovat individuálně s přihlédnutím k potřebnosti dané péče v regionu, k čemuž jsou zdravotní pojišťovny připraveny,“ přibližuje Balada.

Podle odborů je ale přístup pojišťoven špatný. „My máme také obavy z budoucích let, ale je to průběžný systém. Když přijde krize, je tu institut úhrad za státní pojištěnce. Co zdravotní pojišťovny dnes tvrdí, je zcela iracionální. Peníze, které tam jsou, by pomohly zlepšit péči o pacienty, jsou určené na péči o pacienty. Zákon stanoví, že mají mít 1,5 procenta na rezervních fondech, což mají mnohonásobně překročené. Přitom jde na zdravotnictví v době ekonomické prosperity pod sedm procent HDP. Navíc náš systém pojišťovnictví žádným pojišťovenským systémem není, a my bychom ho ani posílit nechtěli. Chtěli bychom do toho vrátit ingerenci státu. Systém, kdy někdo platí a zároveň je regulátorem a rozhoduje o tom, jaká bude péče, je špatně,“ míní Dagmar Žitníková.

Ve finále by pak dle odborů měly na zdravotnictví jít dvě procenta HDP navíc, což činí sto miliard. „Na jednu stranu je to hodně, ale když můžeme každý rok zaplatit 47 miliard úzké skupině vyprofilovaných podnikatelů za solární energie, tak co je sto miliard pro deset milionů lidí?“ uzavírá Žitníková.

Michaela Koubová