Polovina prodejní ceny léků v Německu směřuje k výrobcům

První rok po získání povolení pro uvedení na trh mohou výrobci v Německu stanovit cenu léku volně. I když by se ale mohlo zdát, že první rok života nového léku bude zlatým dolem pro všechny články distribučního řetězce, opak je pravdou. Foto: koláž ZD

Cena je výslednicí střetu nabídky a poptávky. V případě léků je to však složitější. Lékař předepisuje, pacient se s receptem vydává do lékárny, a tak je cena regulována. Jak je to s lékovou cenotvorbou v Německu?

 

To, za kolik se příslušný lék dostane od výrobce až k pacientovi, nezáleží na pacientovi, lékaři ani lékárníkovi. Léky na předpis jsou z větší či menší části hrazeny ze zdravotního pojištění, což vytváří prostor pro to, aby ceny léků měly tendenci růst, protože lidé v zásadě nemají přehled o tom, kolik stojí jejich vývoj a výroba. Navíc mají pocit, že léky by vlastně drahé být měly, protože pomáhají zlepšovat zdravotní stav, a jsou tudíž vzácné.

Proti tomu ale stojí zájem, kterým je zachování dostupnosti zdravotní péče včetně dostupnosti léků. Stát tak prakticky v celém civilizovaném světě vytváří a zavádí regulace, které mají tuto dostupnost zajistit, a to pokud možno v optimální konstelaci s ochotou výrobců léky vyrábět, velkoobchodníků distribuovat a lékáren zajišťovat jejich nabídku koncovým spotřebitelům. Výjimkou není ani Spolková republika Německo, respektive její ministerstvo zdravotnictví.

První rok volná cena

Řeč je samozřejmě pouze o lécích, které jsou na předpis. U volně prodejných léků mají totiž účastníci farmaceutického trhu naprosto volnou ruku a cena se utváří podle běžného principu poptávky a nabídky. Tento princip ale do jisté míry platí i u léků na předpis, které na trh vstupují nově. Během prvního roku po získání povolení pro uvedení na trh mohou výrobci cenu stanovit volně.

Po tomto období proběhne takzvané posouzení přínosů. To znamená, že se zkoumá, zda má nový lék nějakou přidanou hodnotu ve srovnání s obdobnými výrobky, které se na trhu již vyskytují. Pokud je tato přidaná hodnota zjištěna, proběhne dohodovací řízení mezi zdravotními pojišťovnami a výrobcem o tom, jaká bude finální cena na trhu a jaká částka bude ze zákonného zdravotního pojištění proplácena. Dohodnutá cena bývá obecně nižší než ta, kterou původně výrobce požadoval. Pokud se u nového léku žádná nová přidaná hodnota nezjistí, vztahuje se na něj cenová regulace jako na obdobné léky, které se už na trhu vyskytují.

Mohlo by se zdát, že první rok života nového léku na trhu je zlatým dolem pro všechny články distribučního řetězce. Jenže opak je pravdou. Velkoobchodníci i lékárny mají totiž stanovenou maximální hranici přirážky, kterou si mohou k nákupní ceně připočítat. V případě velkoobchodníků zákon připouští nejvýše 3,15 procenta, maximálně však 37,80 eur za jedno balení léku. K tomu si ještě mohou připočítat sedmdesát centů za každé balení jako kompenzaci za nákup, skladování a distribuci léků od výrobců do lékáren.

Tři procenta pro lékárny

Lékárny si k nákupní ceně mohou „přirazit“ maximálně tři procenta, nejvýše však 8,35 eur za jedno balení a šestnáct centů na podporu poskytování pohotovostních služeb. Léky na předpis jsou po celém Německu k dostání za identickou cenu, a to jak v lékárně v nějakém velkoměstě, tak v lékárně na venkově či dokonce na ostrově.

Pokud jde o strukturu finální ceny léků na předpis, pak průměrně bezmála 51 procent z ní jde do kapsy výrobců. Ale pozor, v žádném případě nejde o zisk farmaceutických firem. Ty z této částky hradí své náklady, které jsou zejména ve fázi výzkumu a vývoje enormní. Šestnáct procent z ceny pak tvoří daň z obratu a zbytek je rozdělen mezi velkoobchodníky a provozovatele lékáren. Je nutné zdůraznit, že podíly z koncové ceny léků jsou něco jiného než výše popsané procentní přirážky, které si jednotlivé články distribučního řetězce připočítávají k nákupní ceně.

Peníze pro pojišťovny

Vedle hrazení svých nákladů musí farmaceutické firmy z utržených peněz poskytovat zákonem stanové rabaty zdravotním pojišťovnám. U patentem chráněných léků je to sedm procent z prodejní ceny, u léků generických je to procent šest. Na generika však zdravotní pojišťovny obvykle získávají slevy ještě vyšší, a to až deset procent.

Na léky, které jsou hrazeny ze zdravotního pojištění, ale na něž se nevztahuje maximální hranice úhrad, bylo stanoveno cenové moratorium. To znamená, že jejich ceny se nesmějí zvyšovat nad hranici stanovenou v roce vyhlášení tohoto moratoria. Momentálně jsou ceny těchto léků v Německu zmrazeny až do konce roku 2022. Cílem tohoto opatření bylo zamezení dalšího růstu výdajů z veřejného zdravotního pojištění.

Zdravotním pojišťovnám přispívají také lékárny. Ty jim posílají takzvaný lékárnický odpočet, který je stanoven na 1,77 eur z jednoho balení léku. Podmínkou pro uplatnění tohoto nároku ovšem je včasná úhrada na recept vydaných léků lékárnám zdravotními pojišťovnami. Lhůta je stanovena na deset dní od okamžiku, kdy lékárny pojišťovnám doručí svá vyúčtování. Tento systém jednak funguje jako další prostředek, jímž se drží výdaje za léky na uzdě, jednak jako motivace pro včasné platby za vydané léky.

Petr Musil