Péče o pacienty v jejich domově je citlivým a zároveň ožehavým tématem. Jak u nás, tak u našich západních sousedů. Přesto některé prvky německé domácí péče vypadají zajímavě a mohly by být inspirující.
Když se lidé stanou závislými na pomoci druhých, bývá to často pro rodinu šok. Přesto není nutné hned spoléhat na péči mimo rodinu a domov. V Německu je dokonce poměrně běžné, že lidé dávají přednost právě péči domácí. A stát tomuto modelu nabízí poměrně širokou škálu různých forem podpory, a to jak pro ryze domácí péči, tak pro péči ambulantní.
Stěžejním pilířem veřejné podpory pro domácí zdravotní péči jsou peníze. Konkrétně jde o příspěvek na péči, který je hrazen ze systému sociálního pojištění. Není vyplácen přímo ošetřovateli, nýbrž osobě, o kterou je pečováno. Ta může přijaté peníze následně poukázat tomu, kdo se o ni stará.
Odstupňovaná výše příspěvku
Výše finančního příspěvku pak závisí na rozsahu péče, kterou osoba vyžaduje, a také na tom, jak vysokou ztrátu (ať už příjmu nebo schopností) v důsledku své nesamostatnosti utrpí. Spolkové ministerstvo zdravotnictví rozlišuje celkem pět těchto úrovní. Nejnižší stupeň je charakterizován drobným zhoršením samostatné výdělečné činnosti nebo schopností. To znamená, že domácí péče je poskytována jen jednou či několikrát denně a pacient prakticky není nijak na své soběstačnosti omezen. Stát také v rámci tohoto stupně žádnou podporu ošetřovaným nevyplácí.
Druhý stupeň péče pak znamená významné zhoršení samostatné výdělečné činnost nebo schopností a pacientovi náleží příspěvek až do výše 316 eur (8 168 korun) měsíčně. V případě třetího stupně péče už jde o závažné poškození výdělečné činnosti, který je kompenzován příspěvek do výše 545 eur (přes 14 tisíc korun) měsíčně.
Při čtvrtém stupni už jde o nejtěžší poškození výdělečné činnosti a schopností a v případě pátého nejvyššího stupně se přidávají ještě zvláštní požadavky na ošetřovatelskou péči. Je-li pacient zařazen do čtvrtého, respektive pátého stupně, může žádat o finanční příspěvek do výše 728, respektive 901 eur (tedy bezmála 19 tisíc, respektive více než 23 tisíc korun) měsíčně.
Dvakrát dražší profesionální péče
Domácí zdravotní péče ovšem není jen situace, kdy se o pacienty starají přímo jejich příbuzní nebo jiná osoba. Patří sem také model, kdy domácí péči poskytuje zdravotnický personál, nejčastěji v podobě zdravotních sester či bratrů. Zde se už pohybujeme spíše v oblasti zdravotních či sociálních služeb, jež jsou rovněž financovány z veřejných zdrojů, ovšem nejde o pouhou výplatu příspěvků pacientům na to, aby si ošetřovatele zaplatili sami.
I u této formy domácí zdravotní péče se výše plateb za služby odborného personálu odvíjí od výše zmíněných stupňů (ne)soběstačnosti pacientů. A také zde platí, že u prvního stupně stát neposkytuje zvláštní platbu. Dalo by se tedy říci, že personál je v tomto případě placen v rámci běžného pracovního poměru.
Od druhého stupně výše už stát poskytovatelům domácí péče platí. A to v rozmezí 698 eur (přes 18 tisíc korun) u druhého stupně až 1995 eur (51,5 tisíce korun) u pátého stupně měsíčně. Jak je vidět, tato forma domácí péče je pro veřejné rozpočty zhruba dvakrát nákladnější než v případě předchozího modelu.
Příjem, který příbuzní nedaní
V německém systému se také obě formy domácí péče dají kombinovat. V takovém případě stát pacientovi vyplácí pouze částečný příspěvek na péči a částečně hradí i služby profesionálních pracovníků, kteří za pacientem docházejí domů. K tomu je možné využívat také péči ambulantní.
Možná se ptáte, zda příspěvky, které stát vyplácí pacientům na domácí péči, podléhají daním z příjmů. Jelikož z hlediska pacientů jde de facto o sociální dávku, daně z ní neodvádějí. Dokonce ani pečovatelé, které si pacient za tuto dávku „nakoupí“. Musí se ovšem jednat o příbuzné. Příslušný zákon přesně vyjmenovává, které osoby se pro tyto účely za příbuzné považují. Jde o manžele, životní partnery, snoubence, rodiče, děti, sourozence, strýce a tety, švagry a švagrové, pěstouny a děti v pěstounské péči. Ostatní pečovatelé musí ošetřovné přijaté od pacientů deklarovat jako příjem a řádně jej zdanit.
Pokud pečovatel-příbuzný nemůže dočasně domácí péči poskytovat, například z důvodu dovolené či nemoci, stát uhradí náklady na profesionála, který příbuzného zastoupí. Náhradní péči lze takto využít až po dobu šesti týdnů za jeden kalendářní rok.
Součástí domácí péče jsou také ošetřovatelské pomůcky a různá technická zařízení, která kvalitu péče zvyšují. Náklady na ně jsou obvykle hrazeny opět ze systému sociálního pojištění, ovšem jen do výše čtyřiceti eur měsíčně. Spotřební zboží jako například lůžkoviny, jednorázové rukavice a podobně si musí pacient hradit sám.
Petr Musil
