Lékárníci jsou zdravotničtí pracovníci, snažíme se, aby nepodléhali komerci, zní z fakult

Docentka Radla Opatřilová i profesor Tomáš Šimůnek jako děkani farmaceutických fakult v Brně a Hradci Králové zásadně nesouhlasí s rozdílným přístupem zákonodárců k lékařům a k lékárníkům Foto: FaF Brno, FaF Hradec Králové.

Z akademické sféry se ozval silný hlas zastání lékárníků poté, co Senát navrhl, aby v nové legislativě byli farmaceuti – na rozdíl od lékařů – vyjmuti z opt-out systému nahlížení do lékového záznamu pacienta (více si přečtěte v článku zde). Na otázky Zdravotnického deníku v této souvislosti odpověděli jak děkan Farmaceutické fakulty v Hradci Králové profesor Tomáš Šimůnek, tak jeho kolegyně, děkanka Farmaceutické fakulty Brno, docentka Radka Opatřilová. Přinášíme jejich odpovědi formou dvojrozhovoru.

 

Jak vnímáte návrh Senátu, aby byli lékárníci vyňati z opt-out systému, proč by podle vás naopak bylo žádoucí, aby v něm zůstali?

Prof. Šimůnek: Musím říct, že ten pozměňovací návrh, který byl mimochodem přijat o jeden hlas, byl pro mě velkým rozčarováním a osobním zklamáním vzhledem k osobě spolupředkladatele prof. Hampla, kterého si jinak velmi vážím. Přitom v stenozáznamu z jeho vystoupení v Senátu prof. Hampl sám přiznal, že ten pozměňovací návrh s kolegyní Seitlovou připravovali narychlo a bez jakékoliv diskuse s odborníky. To mě opravdu nemile překvapilo a zklamalo, že i takto může v praxi vypadat legislativní proces. Od racionálního vědce formátu prof. Hampla bych to nečekal a také jsem mu to napsal.

Myslím, že ten navržený „kompromis“ (opt-out režim jen pro lékaře a opt-in pro lékárníky) představuje absolutní nepochopení smyslu a principu tohoto záznamu. Jedná se LÉKOVÝ (!) záznam a praktické vyloučení přístupu farmaceuta coby nejkomplexněji vzdělaného experta na léčiva je absurdní a popírající smysl tohoto záznamu. Farmaceut je navíc tím posledním článkem v cestě léku k pacientovi a proto jeho role v optimalizaci a zejména omezování rizik farmakoterapie je, respektive měla by být podstatná. Jinak je to mrhání jeho odborností, kterou na univerzitě a v dalším specializačním a kontinuálním vzdělávání získává.

Myslím, že odpůrci přístupu do lékové databáze (v opt-out režimu) vidí jen rizika spojená s možným zásahem do soukromí, ale neřeší potenciální přínosy funkčního lékového záznamu, protože vůbec netuší jaké hrůzy se třeba v rámci polypragmázie u seniorů dějí. Zajímavé je, že to navržené odmítnutí zapojení farmaceutů v opt-out režimu nepřišlo od lékařů, kteří myslím většinou dobře vnímají, že farmaceut jim může pomoci.

Doc. Opatřilová: Původní záměr koncepce novely zákona počítala s přístupem formou opt-out i u lékárníků a klinických farmaceutů. Tento systém nejlépe vystihuje samotnou podstatu sdíleného lékového záznamu jako takového.

Je žádoucí, aby se zachoval opt-out přístup k lékovému záznamu nejenom pro lékaře, ale i pro všechny registrované lékárníky. Jakákoliv další omezení v přístupu ke sdílenému záznamu budou snižovat jeho přínos. Lékárníci jsou zdravotnickými pracovníky a v oblasti léčiv nejvšestrannějšími odborníky, kteří jsou schopni pacientům erudovaně poradit. Na základě znalosti pacientem užívaných léčiv, mohou vyhodnotit případné interakce, duplicity, úpravy dávky, riziko nežádoucích účinků a tím mohou významně přispět k vyšší bezpečnosti léčby. Proto je také důležité, aby v lékovém záznamu bylo možno co nejdříve evidovat např. vydané OTC přípravky anebo léky předepisované na recept s modrým pruhem (návykové látky).

Chápu, že mezi největší obavy v rámci celého systému patří především možné zneužití sdílených dat. Ale za neoprávněný přístup, respektive za nahlížení do sdíleného lékového záznamu ze strany lékárníků, klinických farmaceutů, stejně tak i lékařů, mimo poskytování zdravotních služeb hrozí sankce až do výše 20 mil. Kč. Tato sankce pak hrozí za zpřístupnění těchto citlivých údajů třetí osobě. V dnešní, na počítačích závislé, době je dle mého názoru případná zneužitelnost minimalizována i tímto způsobem.

Lékárnici jsou zdravotničtí pracovníci a již dnes pracují s citlivými údaji, a proto jsou také vázáni lékařským tajemstvím a povinnosti mlčenlivosti. Z tohoto důvodu jakékoliv obavy ze zneužití těchto citlivých údajů jinými subjekty nejsou na místě. Výhody zapojení lékárníků do opt-out přístupu k lékovému záznamu výrazně převyšují případná rizika zneužití a profitovat z nich může především pacient.

Co říkáte argumentu pro tento návrh, že jsou lékárny „komerční subjekty“?

Prof. Šimůnek: Je to absurdní argument od paní senátorky Seitlové. Ano, lékárny a lékárníci jsou dnes a denně vystavováni komerčním tlakům, ale opravdu si někdo myslí, že lékaři ne? Že nejsou při předepisování ovlivňováni zástupci firem (samostatní lékaři) nebo svými managementy (lékaři zaměstnanci)? Navíc do lékového záznamu by neměl přístup nikdo jiný než lékaři a lékárníci. To je velký rozdíl oproti současné běžné praxi „zákaznických kartiček“, kterých jsou mraky (jen síť dr. Max jich údajně vydala přes 3 miliony!) a kde pacienti pod vidinou slevy pár korun na doplatku bez mrknutí oka dávají souhlas s uchováváním a zpracováváním údajů o své medikaci – ale tady nejen lékárníky, nýbrž zejména marketingovými odděleními velkých ekonomických subjektů.

Doc. Opatřilová: Pojem „komerční lékárna“ je takové obecné klišé. Viděno stejnou optikou bychom mohli za „komerční subjekty“ ve zdravotnictví považovat také soukromé nemocnice, „řetězcové“ sítě ordinací praktických lékařů, či specializované ambulance. Všude tam se „prodává“ zdraví a generuje zisk. U lékařů se akcentuje jejich odborná práce, přestože i oni pracují „komerčně“, naopak u lékárníků se vnímá pouze jejich obchodní činnost a zapomíná se na významnou poradenskou a odborně-zdravotnickou práci, kterou denně vykonávají.

Vraťme se ale o několik desítek let zpět. Udělejme něco pro lékárnický stav, ať povolení k provozování lékárny získají výhradně lékárníci. Buď jako samostatný podnikatel (OSVČ) nebo ve společnosti, jejímž jediným oborem podnikání je provoz lékárny a řídí jej pouze lékárníci. Tímto můžeme potenciálně snížit riziko, kdy vlastnictví lékáren je zdrojem zisku a nehraje roli nikoliv jen povolání, ale hlavně poslání.

Stejný problém je ale i v dalších zdravotnických zařízeních. Soukromé nemocnice, soukromé ambulance a jiné soukromé subjekty vlastněné neprůhlednými firmami nebo najatými vlastníky. Tyto také zaměstnávají lékaře, kterým je výkon hrazen z veřejného pojištění. Nejsou úplně ve stejném postavení? Řekneme „komerční ambulance“? Ne, toho se bojíme, co když toho „komerčního“ lékaře někdy budu potřebovat.

Lékárny mohou být nezávislé anebo řetězcové. Ovšem mnohem důležitější je, zda konkrétní lékárna poskytuje kvalitní anebo méně kvalitní lékárenskou péči. Vše je o lidech, kteří ve zdravotnickém zařízení plní své poslání zdravotnického odborníka. Zda podlehnou tlaku na ziskovost anebo v nich zůstane alespoň část správného farmaceuta, kterého se snažíme na farmaceutických fakultách připravit na jeho zodpovědné povolání a zároveň poslání.

Jaké kroky, jste na obranu lékárnické profese  dosud podnikl(a)?

Prof. Šimůnek: Prof. Hamplovi jsem hned druhý den napsal, on mi obratem odpověděl, že nezpochybňuje odbornost farmaceutů ani neargumentoval tím údajným komerčním charakterem lékáren, to prý „pouze“ říkala spolupředkladatelka návrhu Seitlová a on se jen nestihl proto tomu v rozpravě ohradit. Lékaři ale dle prof. Hampla mají pacienty, kteří jsou bezvědomí nebo akutně v tak špatném zdravotním stavu, že to omezuje možnost s nimi komunikovat a přitom mají hlavní odpovědnost za léčbu. Lékárník naopak už mluví s pacienty v bdělém stavu a má možnost rozhovorem odhalit mnohé případné problémy a navíc přibývá možnost přesvědčit pacienta, aby souhlas s nahlížením farmaceuta do lékového záznamu dal. Tolik prof. Hampl.

To je samozřejmě možné v teorii, ale nikdy to nebude fungovat v praxi. Nikdo s náhledem na reálné fungování zdravotnictví nemůže očekávat, že by pacienti hromadně chodili na Czechpoint a za poplatek měnili své nastavení přístupu. Trvám si na svém názoru, že pokud by pozměňovací návrh senátu „opt out pro lékaře a opt in pro lékárníky“ prošel, systém by z velké části ztratil smysl, protože lékárníci by byli efektivně ze systému vyloučeni.

Určitě bych chtěl seznámit poslance se stanoviskem fakulty, aby pozměňovací návrh senátu neakceptovali; předběžně jsem domluvený s prezidentem lékárnické komory dr. Chudobou, že bych podpořil jejich stanovisko.

Doc. Opatřilová: Problémem je, že politická reprezentace se relativně často mění. Jednotlivé strany mají různé zájmy a programy. Domnívám se, že není dobré generalizovat. Vždy je to o vzájemné komunikaci a ochotě naslouchat druhé straně. V poslední době např. vnímám pozitivně konstruktivní přístup v komunikaci Ministerstva zdravotnictví směrem k lékárníkům. Zatím se nepodařila nalézt shoda na všech sporných otázkách, ale zdá se, že je to na dobré cestě.

Já za sebe a za své kolegy mohu zodpovědně říci, že apelujeme nejenom na poslance, ale i na jejich poradce a poradce poradců. Je třeba apelovat na limbický systém všech osob v naší společnosti tak, aby pochopili, že lékárna není místem zisku nějakého podavače nebo prodavače, ale místem, kde jim dokáže vysoce odborně připravená magistra nebo magistr pomoci. Všichni musíme začít u sebe a komunikovat společně. Apelovat na naše děti, na naše rodiče, kamarády, kteří by měli opakovaně slyšet, že lékárna je zde především pro zlepšení jejich zdraví. Na poslance ať apelují davy, ať tyto informace slyší opakovaně doma, na ulici v parlamentu. Jedině dav má sílu.

Já sama za sebe mohu říci, že všude ve společnosti nepochybuji o síle lékárníka/lékárnice, o jejich erudovanosti a lásce k jejich povolání. Jsem hrdá na všechny naše absolventy, kteří dokáží nenásilně, ale o to silněji prokazovat lidstvu službu ve formě zdravotnické péče.

Já mluvím s poslanci a jejich poradci osobně. Občas pošlu výzvu, když mě k tomu donutí okolnosti, ale tento systém se dle mého názoru míjí účinkem. Nikdo nechce být vyzýván a apelován. A proto si myslím, že toto vede k nepochopení až přezíravost k lékárníkům ze strany části politické reprezentace.

Čím si vysvětlujete nepochopení až přezíravost k lékárníkům ze strany části politické reprezentace?

Prof. Šimůnek: V tomto konkrétním případě bych to primárně viděl jako zkratkovité a neinformované rozhodování pod vlivem dojmů.

Doc. Opatřilová: Moc a často vyzýváme a apelujeme mailem, dopisem a udělujeme pokyny, jak to má podle našeho názoru politická reprezentace „správně udělat“ a zařídit. Udělali jsme si z toho kolorit a už nás nikdo neposlouchá. Velice často slyším: „Co zase ta vaše/naše komora chce“, co zase chcete vy… Udělejme to jinak. Kdykoliv přijde kdokoliv do lékárny, zahoďme špatnou náladu, mile a erudovaně s ním komunikujme a předejme mu své názory na lékárnický stav. Bohužel to tak v řadě případů není. A to je náš velký problém. Co je odpuštěno lékařům, není odpuštěno lékárníkům.

Společenská prestiž lékárníků se v průběhu času mění a mají na ni významný vliv i změny ve společnosti. Např. ještě za minulého režimu bylo lékárenství chápáno jako nedílná součást zdravotnictví, neexistovala konkurenční řevnivost, lékárník se více věnoval přípravě magistraliter – toto vše mělo na veřejnost pozitivní vliv. Ovšem s liberalizací lékárenského trhu a jeho uvolněním i pro jiné subjekty, nejenom pro lékárníky, se postavení a vnímání lékárníka ve společnosti zákonitě změnilo. Přispívá k tomu jistě i nejednotnost cen regulovaných léčivých přípravků a s tím související tzv. „doplatková turistika“. A další okolnosti, které jsme na sobě samých dopustili, zejména vzájemná rozpolcenost a nejednotnost lékárnického stavu. Myslím, že není pozdě začít na sobě pracovat. Nejenom si stále a opakovaně stěžovat.

Do jaké míry si mohou za vnímání svého povolání/poslání lékárníci sami?  Do jaké míry za to mohou změny společnosti, komercionalizace oboru, řetězce atd – tedy různé vnější vlivy?

Prof. Šimůnek: To je spíš námět na sociologický výzkum. Rozhodně nemám pocit, že by se nízké vnímání týkalo studentů nebo absolventů farmacie.

Je ale jasné, že za posledních 30 let vývoje veřejného lékárenství je patrný značný posun od zdravotnického ke komerčnímu charakteru. Má to řadu příčin, z nichž za klíčový považuji systém odměňování dominantně založený na marži. V 90. letech, kdy se to principiálně nastavovalo, to lékárníkům nevadilo, protože to pro ně bylo ekonomicky výhodné a nekonkurovaly jim dravé a marketingově a ekonomicky silné řetězce.

Zákon o zdravotních službách sice definuje pojem lékárenská péče, lékárenství má ale z hlediska vnímání veřejnosti handicap, že u nás představuje hlavní prostředek pro zajištění spoluúčasti pacientů na financování zdravotní péče. Všude jinde v zahraničí pacienti platí u lékařů, v nemocnici. Zato u nás to prakticky celé „spadlo“ na lékárny. No a ty se toho (některé z vlastní iniciativy a jiné následně pod tlakem konkurence) chopily marketingově nabízením různých slev a bonusů a výsledek z hlediska vnímání veřejnosti je takový jaký je. Kdo a nakolik za to může (lékárníci, provozovatelé nelékárníci, stát, pojišťovny…), kdo to způsobil svou aktivní činnosti a kdo „jen“ pasivitou v určitém období vývoje, kdy si nespočítal, co to může způsobit v budoucnosti, to opravdu nedokážu říct.

Doc. Opatřilová: Aby společnost více vnímala důležitost povolání farmaceuta – lékárníka, je mimo jiné potřeba posílit nejenom jeho kompetence a prosazovat zavedení nových služeb v lékárnách. Je třeba rozvíjet to, co již máme stávající, na vyšší a vyšší úroveň.

Fakulta zajišťuje tu nejvyšší kvalitu farmaceutického vzdělávání a připravuje budoucího farmaceuta jako vysoce erudovaného odborníka v oblasti léčiv, a to jak po stránce teoretické, tak i praktické. Studium farmacie je náročné a vyžaduje znalosti napříč vědních disciplín. Takové nikdo nezíská jinak než studiem farmacie, která je multidisciplinární a multioborová.

Je proto pro nás všechny velice důležité, abychom jako farmaceuti dokázali o své odbornosti a přínosu pro společnost přesvědčit i příslušné instituce, které by farmaceutickou profesi také náležitě ohodnotili. Abychom si přestali lhát do kapsy, abychom se přestali hádat na veřejnosti a v mediích. Ano, názory si vyměňujme, konstruktivní kritikou nešetřeme, dávejme návrhy, připomínkujme, ale na venek držme spolu. Příkladů, kdy to tak není, lze nalézt v našem okolí více než dost.

Co mohou lékárníci a také fakulta udělat pro posílení prestiže lékárnického povolání?

Prof. Šimůnek: Především musí lékárníci perfektně odvádět svou práci. Což je ale bohužel čím dál tím těžší, protože nároků a tlaků přibývá a financí tolik ne. Fakulta pak musí své absolventy co nejlépe vybavit znalostmi a kompetencemi. Vnímáme změny ve farmacii a přizpůsobujeme studijní plány – větší důraz klademe na disciplíny více zaměřené na pacienta – na farmaceutickou péči, klinickou farmacii. Ty změny jsou za 20 let, které uplynuly od mé promoce opravdu výrazné.

Fakulta dále kromě výuky a vědecké práce aktivně vstupuje do veřejného prostoru a propaguje obor. Pořádáme řadu akcí pro veřejnost – dny otevřených dveří, juniorské univerzity pro středoškoláky, univerzity 3. věku pro seniory, účastníme se různých festivalů vědy, kde prezentujeme farmacii nejen jako vědní, ale i praktický obor. Provozujeme České farmaceutické muzeum na Kuksu, kam každoročně zavítají desetitisíce návštěvníků, kteří se seznámí s historií i současnou náplní a posláním lékárenství a mohou si třeba i vyrobit tabletku nebo čípek. Nedávno se naši akademičtí pracovníci zapojili do akce „Blesk ordinace“, kde na náměstích velkých měst spolu s lékaři z různých oddělení nemocnic diskutovali s pacienty o správném užívání léků. Tak bych mohl pokračovat. Vedení fakulty se samozřejmě bude vždy v rámci možností snažit o posilování kvality a zdravotnického charakteru lékárenství a bude podporovat kroky odborných společností, lékárnické komory, i dalších subjektů, které povedou správným směrem. Ale když pak na všech televizích čtyřikrát do hodiny jede „Nízké ceny pro vaše zdraví“, nelze se divit, že pro mnoho lidí je lékárna především obchod.

Doc. Opatřilová: Co můžeme udělat? Jít příkladem. Poskytovat erudované informace. Nenabízet přípravky, které pacient nepotřebuje. Nebaťužkařit. Nepřetahovat si pacienty slevovými kartami, ale pouze znalostmi a příjemným prostředím.

Co může a snaží se dělat fakulta? Vzdělat vysoce odborně zdatného, sebevědomého a sebereflexe schopného absolventa, který je hrdý na své poslání pomáhat zlepšovat zdraví lidí ve společnosti.

-cik-