Poplatky v německém zdravotnictví nejsou nízké ani jednoduché

Německý poplatkový „eintopf“ je pestrý a hutný. Foto: Koláž ZD

Německo v loňském roce vydalo na zdravotnictví necelých 390 miliard eur. Jen asi sedmapadesát procent však bylo hrazeno ze systému zákonného zdravotního pojištění. O zbytek se dělí stát, soukromé připojištění, veřejné i soukromé neziskovky a domácnosti.

 

V České republice poplatky ve zdravotnictví skončily k 1. lednu 2015, zachován zůstala pouze devadesátikorunová platba za návštěvu pohotovosti. Do té doby u nás pacienti platili za návštěvu lékaře, za pobyt v nemocnici či za položku na lékařském předpisu. Naproti tomu v Německu existuje celá řada zdravotnických poplatků, přičemž způsob jejich stanovení se v jednotlivých aspektech od toho někdejšího českého liší.

Procenta i absolutní částky

Začněme léky na předpis. Povinnost hradit poplatek mají v tomto případě všichni pojištěnci starší osmnácti let. U sirupu proti kašli nebo nosního spreje je věková hranice snížena na dvanáct let. Základní sazba poplatku je stanovena na úrovni deset procent z ceny produktu, nejde tedy o účtování podle počtu položek na receptu.

Zároveň ale existuje dolní a horní mez, které jsou stanoveny absolutní částkou, a to v rozmezí pět a deset eur. Pokud vám tedy lékař v Německu předepíše lék, jehož cena dosahuje 45 eur, nezaplatíte 4,50 eur (deset procent z ceny), ale minimální hranici poplatku, tedy pět eur. Jestliže se ale na vašem receptu ocitne medikament za 120 eur, lékárník od vás vybere jen deset eur. Při desetiprocentní sazbě by totiž poplatek (12 eur) překročil svou horní hranici.

Ale pozor. Poplatek nesmí být vyšší než samotná cena předepsaného léku. Když tedy přijdete do lékárny pro něco, co stojí tři eura, zaplatíte pouze tato tři eura, nikoli minimální pětieurový poplatek. Jistě, je to celé trochu složité, ale dá se na to celkem rychle zvyknout.

A aby to bylo ještě složitější, odlišnost je i v případě, kdy zdravotní pojišťovna stanoví na daný lék pevnou úhradu, přičemž lékárna jej prodává dráže. Předpokládejme, že lékárna prodává například antibiotika za šedesát eur. Zdravotní pojišťovna však stanoví pevnou úhradu na 55 eur. Jako pacient zaplatíte deset procent právě z těchto 55 eur, tedy 5,5 eura.

Poplatkový „eintopf“ u produktů na předpis je doplněn ještě výjimkami, které se vztahují na výrobky, jež nejsou léky. Typicky jde o zdravotnické pomůcky jako inkontinenční pleny, kompresní punčochy, rolátory a další. U těchto výrobků nesmí poplatek přesáhnout deset eur měsíčně.

Nemocnice: deset eur na den

Poplatků za pobyt v německé nemocnici jsme se již nedávno dotkli. Přesto připomeňme, že za jeden kalendářní den je ošetřovaným účtováno deset eur. Povinnost uhradit celý den nastává i v případě, že jste do zdravotnického zařízení nastoupili byť jen pár minut před půlnocí, nebo tehdy, když vás naopak propouštějí brzy ráno.

Rovněž zde se povinnost hradit poplatek vztahuje pouze na pojištěnce starší osmnácti let. Zároveň je počet zpoplatněných dní omezen na osmadvacet za kalendářní rok. Pokud tedy do nemocnice nastoupíte 4. prosince a budete z ní propuštěni 28. ledna následujícího roku, budete muset zaplatit 560 eur. Sice jste překročili dobu osmadvaceti dní dvojnásobně, ale každý časový úsek se vztahoval k jinému kalendářnímu roku.

V souvislosti s nemocničním ošetřením se ale pacienti mohou setkat i s povinností přispět na úhradu nákladů na dopravu do nemocnice. Ty jsou ze zdravotního pojištění hrazeny pouze po předchozím souhlasu zdravotní pojišťovny, a pouze v případech, kdy je doprava do nemocnice předepsaná lékařem nebo lékařsky nezbytná. Konkrétní situace pak vyjmenovává příslušný zákon. Pokud kritéria na uhrazení dopravy do nemocnice pacient nesplní, hradí poplatek podle stejného vzoru jako v případě pořizování léků na předpis. Tedy deset procent z ceny, nejméně však pět, nejvýše deset eur.

Rehabilitace a domácí péče

Z hlediska poplatků jsou pak mnohem nákladnější rehabilitační služby. Na ambulantní nebo lůžkovou rehabilitaci jsou totiž poplatková omezení k pacientům méně vstřícná. Pokud ambulantní rehabilitace nepřesáhne 42 dní nebo hospitalizační rehabilitace šest týdnů, platí pojištěnec zákonného zdravotního pojištění deset eur na den. Teprve až při překročení těchto hranic je zde stanoveno omezení, a to na 28 zpoplatněných dní v kalendářním roce.

Pojištěnec v systému povinného soukromého zdravotního pojištění hradí rehabilitační služby na základě podmínek, které má sjednány se svou zdravotní pojišťovnou. Pokud se rehabilitace hradí z úrazové pojistky, pak zde žádné poplatky nejsou pacientovi účtovány.

Poplatky se týkají také pacientů, jimž je zdravotní péče poskytována v jejich domově. Příspěvek na tuto péči činí deset procent z nákladů vzniklých během prvních 28 dní v kalendářním roce. Za každý další den doma poskytované ambulantní péče se účtuje poplatek ve výši deseti eur. I pro tyto případy existují možnosti sjednat doplňkové pojištění, čímž lidé mohou předcházet tomu, že ve stáří na tuto péči nebudou mít dostatek prostředků. Pokud jsou však již pacientovi poskytovány také sociální služby, je od poplatků za domácí ambulantní péči osvobozen.

Jak je vidět, poplatky ve zdravotnictví jsou v Německu běžnou součástí systému. Stejně jako další druhy soukromých výdajů na zdravotní péči. Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj odhaduje soukromé výdaje domácností na tuto oblast u našich západních sousedů na necelých šestnáct procent z celkového objemu peněz, které do zdravotnického systému plynou. Vedle soukromého zdravotního připojištění v tom jsou zahrnuty také dobrovolné platby za nadstandardní služby, ale i poplatky, kterých je v německém zdravotnictví zavedeno hned několik typů. A to navzdory všeobecnému českému přesvědčení.

Petr Musil