Odpůrci očkování mají nový cíl. Po dětech se zaměřili na zvířata

Odmítání očkování zvířat ze strany majitelů je vedle finanční náročnosti a nedostupnosti veterinární péče jedním z hlavních důvodů, proč se nedaří tak úspěšně bojovat s infekčními chorobami, jež mnohdy ohrožují i zdraví člověka. Foto: holloman.af.mil

Vzteklina není jediným závažným onemocněním, které se může v důsledku odmítání očkování vrátit a ohrozit i člověka. Protivakcinační postoje stále častěji zastávají i majitelé psů, koček a dalších domácích mazlíčků a odmítání očkování se stává tématem nejen pro humánní, ale také veterinární medicínu. Podle studie zveřejněné v odborném časopise Journal of the American Veterinary Association si dokonce 17 % amerických majitelů myslí, že očkování jejich zvířecího společníka není nutné.

 

Rok 2030 má být podle Světové zdravotnické organizace rokem, kdy se podaří dosáhnout toho, že lidé přestanou umírat na vzteklinu v důsledku nakažení při pokousání infikovaným psem. Podle údajů WHO každoročně zemře na vzteklinu, které se 100 % dá předejít očkováním, 59 tisíc lidí na celém světě, přičemž 99% případů je způsobeno poraněním psa. Nezbytným krokem pro dosažení cíle, že lidé již nebudou umírat na vzteklinu, je právě zvýšení proočkovanosti psí populace proti vzteklině. Jak se ale ukazuje, nedostatečná proočkovanost není problém pouze chudých rozvojových zemí, kde není veterinární péče dobře dostupná.

Podle studie nedávno zveřejněné v odborném časopise Journal of the American Veterinary Association si dokonce 17% amerických majitelů myslí, že očkování jejich zvířecího společníka není nutné. Podle letošní zprávy mezinárodní organizace Health for Animals zastupující veterinární lékaře a lékařky je zatím proočkovanost zvířat v Evropě a Severní Americe „přiměřeně vysoká“, ale začínají se objevovat „varovné signály“ o jejím poklesu. A právě odmítání očkování ze strany majitelů je vedle finanční náročnosti a nedostupnosti veterinární péče jedním z hlavních důvodů, proč se nedaří tak úspěšně bojovat s infekčními chorobami, jež mnohdy ohrožují i zdraví člověka, jak by teoreticky bylo možné.

„Odmítání očkování u domácích mazlíčků, pokud očkování konkrétního jedince není kontraindikováno ze zdravotních důvodů, vede ve svém důsledku ke snadnějšímu šíření infekcí, které mají vážný klinický průběh a mohou vést až k ohrožení na životě. Týká se to zejména rychlého šíření infekce mezi mláďaty ve vícepočetném vrhu, mezi zvířaty chovaných ve větším množství, například v útulcích, a prakticky při každém cestování se svým mazlíčkem po republice nebo do zahraničí, kde není vždy tak dobrá epidemiologická situace, na jakou jsme zvyklí v České republice,“ popisuje Aneta Pierzyna, veterinární lékařka a současně členka Českého klubu skeptiků Sisyfos. Mezi tyto nebezpečné choroby patří například psinka, parvoviróza, leptospiróza, panleukopenie koček, myxomatóza a mor králíků, koňská chřipka či vzteklina. „Během infekce často dochází k různým sekundárním infekcím, v důsledku které musí být zvířeti nezřídka nasazeny další léky jako například antibiotika. Tím se terapie, pokud je vůbec možná, komplikuje, pro mazlíčka se stává velice stresovou záležitostí, neboť její význam nechápe, a v neposlední řadě se majiteli léčba prodražuje, aniž by měl jistotu, že dojde k uzdravení zvířete,“ dodává.

Podle ní existuje souvislost mezi odmítáním očkování u lidí a u zvířat. „Může dojít ke stavu, kdy se z racionálních obav z nežádoucích účinků a reakcí po očkování stává iracionální strach, který dotyčný rozšíří nejen na sebe, ale také na své děti a zvířata v domnění, že je musí před samotným očkovacím procesem za každou cenu ochránit. Dotyčný se dostává do pasti, ve které se o to více začne sdružovat s neočkovanými lidmi a zvířaty. Taková komunita se nevědomky podílí na vzniku ohnisek neočkovaných jedinců, ve které pak velice snadno dochází k vypuknutí infekce, což je v prvé řadě nebezpečné právě pro ně a jejich neočkovaná zvířata,“ vysvětluje Aneta Pierzyna.

Ve Velké Británii přibývá neočkovaných psů i koček

Letos na jaře The Federation of European Companion Animal Veterinary Associations (FECAVA) oznámila, že ve Velké Británii mezi populacemi psů a koček už přestává fungovat kolektivní imunita, protože jejich majitelé odmítají očkování. Důvodem je podle této odborné společnosti to, že se rozhodují na základě dezinformací o škodlivosti očkování. FECAVA se tak obává, že se ve Velké Británie budou znovu objevovat epidemie například smrtelného parvoviru. Konkrétně pak 25% psů, vyjádřeno čísly 2,2 milionů zvířat, v zemi není řádně očkováno. Pro srovnání: v roce 2011 nebylo dostatečně očkováno 20% psí populace. Řádné očkování nedostala také třetina koček ve Velké Británii. „Rostoucí menšina majitelů domácích zvířat je podezřívavá vůči očkování a je to podobné hnutí, které jsem již viděli mezi rodiči,“ popsal pro deník The Telegraph Wolfgang Dohne, prezident FECAVA. Podle něj mají majitelé domácích mazlíčků podobně jako rodiče nyní k dispozici velké množství informací online, pokud se chtějí dozvědět více o zdraví a nemocech zvířat. „Mnoho z toho ale může být zavádějící a není založeno na důkazech nebo vědeckém výzkumu,“ dodal.

Příkladem lživé informace je představa, že očkování způsobuje autismus u psů. Přesněji šlo o poupravené pokračování opakovaně vyvrácené teorie, že očkování vede ke vzniku této neurovývojové poruchy u dětí. Proti vlně iracionality se v loňském roce musela postavit i British Veterinary Association, která zveřejnila prohlášení vysvětlující, že psi autismus „nemohou dostat“.  „Jsme si vědomi nárůstu počtu chovatelů v USA, kteří se obávají, že očkování mohlo u jejich psů vést k chování podobnému autismu. V současné době neexistují žádné vědecké důkazy, které by potvrdily výskyt autismu u psů nebo vztah mezi očkováním a autismem,“ stojí v prohlášení odborné společnosti veterinárních lékařů. „Všechny léky mají potenciální vedlejší účinky, ale v případě vakcín se vyskytují vzácně, a přínos očkování v podobě ochrany před infekcemi značně převyšuje potenciální vedlejší účinky,“ upozorňuje British Veterinary Association. Podrobněji jsme o tomto tématu psali v loňském roce zde.

Není očkovaný? Moc si na něj nezvykejte

Případy, kdy se majitelé psů, koček a dalších mazlíčků obávají očkování, a proto tento preventivní zásah odmítají, se objevují i v Česku. Ve své ordinaci na Praze 10 se s nimi setkává také veterinární lékařka Martina Načeradská. Podle ní je velmi důležité s těmito lidmi komunikovat a vysvětlovat jim možné závažné důsledky jejich rozhodnutí. „Na jedné zahraniční konferenci jsem narazila obrázek, na kterém majitel držel malé štěně a ptal se veterináře, co může pro svého psa udělat, když ale nechce, aby byl očkovaný. Veterinář mu odpovídá „do not get attached so much“, tedy moc se na něj nezvykejte. Neočkovaný pes skutečně může velmi snadno uhynout na jednu z velmi ošklivých chorob, proti kterým se již roky očkuje,“ upozorňuje veterinární lékařka s tím, že i ve zvířecí populaci se tak můžeme dočkat do stavu, kdy se v plné síle vrátí infekce, které se u nás prakticky nevyskytují. „Něco podobného jsme zažili u lidí. Spalničky zde nebyly, řada rodičů odmítala očkování a spoléhala se na to, že se jedná o téměř vymýcené onemocnění a ostatní jsou očkovaní. Jenže spalničky se vrátily a způsobují vážné komplikace. Stejně tak jeden nemocný pes může nakazit řadu dalších, například parvovirózou, psinkou, jejíž virus je mimochodem velmi podobný lidskému spalničkovému viru, nebo hepatitidou. Ve městech, kde je početná populace potkanů, se pak neočkovaný pes může lehce nakazit lepstospirózou, která se snadno přenáší i na člověka,“ dodává.

I to proto vysvětluje majitelům, kteří očkování v obavách o zdraví svého mazlíčka odmítají. „S majiteli mluvím otevřeně o rizicích, ať už o rizicích samotného očkování, tak rozhodnutí, kdy očkování odmítnou, a nechávám rozhodnutí na nich. Netlačím na ně, protože většina lidí, když cítí nátlak, udělá pravý opak,“ popisuje s tím, že se naštěstí většinou setkává s rozumnými majiteli. Nicméně i těm váhajícím vysvětluje, co konkrétně se může stát, pokud své zvíře nenechají očkovat. „Barvitě popisuji důsledky nákazy leptospirózou u lidí a také to, že se zvířata očkují proti chorobám, jenž často bez očkování končí jejich bolestivou smrtí. Naprostá většina majitelů si nakonec uvědomí, že toto riskovat nechce a své zvíře nechá očkovat,“ shrnuje. Ve své praxi se již setkala s případy, kdy pes negativně reagoval na očkování. Týkalo se to například čivav či dalších drobných společenských plemen. „Pokud očkuji takové zvíře, jsem ostražitá a u rizikových psů preventivně injekčně aplikuji antihistaminika, aby nedošlo k rozvoji vzácné, ale závažné alergické reakce na očkovací látky, anafylaktickému šoku. V některých případech však ze zdravotních důvodů není očkování zvířete možné. O to je pak důležitější, aby ostatní byli očkováni a nehrozilo šíření infekčních chorob,“ vysvětluje veterinární lékařka.

Česko je oficiálně zemí bez výskytu vztekliny. Zatím

Wolfgang Dohne, prezident FECAVA, je přesvědčen, že i ve veterinární medicíně obdobně jako v humánní očkování doplácí na to, že funguje až příliš dobře: „Úspěch očkování znamená, že se některá onemocnění stala natolik vzácná, že někteří lidé začali věřit tomu, že humánní i veterinární lékaři očkují „zbytečně moc“. Nechápou, že pokud bychom polevili v této ostražitosti, infekce se vrátí.“ Právě skutečnost, že se díky očkování řada závažných chorob u zvířat už téměř nevyskytuje, a tak lidé běžně nemusí vidět svého psa umírat například na vzteklinu nebo psinku, vede podle amerického zpravodajského týdeníku Time k tomu, že infekční choroby nevnímají jako hrozbu a očkování považují za zbytečné: „Jednou z příčin tohoto rostoucího nebezpečí je to, že očkování lidí i zvířat bylo natolik úspěšné, že mnoho lidí nemá osobní zkušenost s tím, jak hrozné mohou být nemoci, proti kterým se očkuje. Tento jev se týká u lidí například spalniček.“

V Česku je ze zákona povinné očkování psů, lišek a jezevců chovaných v zajetí proti vzteklině. Současně musí majitelé předložit očkovací průkaz dokládající, že zvíře bylo očkováno. Týká se to situace, kdy zvíře napadne člověka. „Pak jsou zapojeni nejen veterinární lékaři, ale také policie, humánní lékaři, rodina poraněné osoby, takže je prošlé očkování zjištěno prakticky okamžitě, pokud je zvíře identifikováno a má majitele,“ přibližuje veterinární lékařka Aneta Pierzyna s tím, že v praxi je očkování proti vzteklině u nás poměrně dobře vynutitelné. V případě, že by majitel nespolupracoval a jeho zvíře napadlo člověka, pak riskuje, že z jeho nedbalosti dojde k šíření nakažlivé nemoci, což je posuzováno podle trestního zákoníku. Právě proti vzteklině se povinně psi očkují od roku 1953 doposud. Současně mezi lety 1989 až 2009 probíhala plošná vakcinace lišek. Samotné očkování proti vzteklině bylo u nás zahájeno už v roce 1919. Vedle toho jsou v akreditovaných laboratořích už téměř sto let vyšetřována uhynulá zvířata, u nichž bylo podezření na vzteklinu. „Toto je konkrétní dlouhodobá spolupráce mezi veterinárními lékaři, chovateli a myslivci, bez níž by k úspěšnému vymýcení vztekliny u nás rozhodně nedošlo. Díky důslednému monitoringu nákazy a neustálé pohotovosti spojené s aktivní spoluprací všech zúčastněných stran si udržujeme od roku 2004 zemi bez výskytu vztekliny, což nelze brát za samozřejmost, neboť se totéž nedaří ani některým našim sousedům jako Slovensku nebo Polsku,“ upozorňuje veterinární lékařka.

Riziko, že k nám znovu bude zavlečena vzteklina, bohužel není malé a je reálné. „Nezodpovědní lidé obchází pravidla dovozu zvířat, například z Bulharska a dalších zemí, kde se vzteklina běžně vyskytuje, a načerno k nám vozí psy, které pak přes internet udávají. Podle platných předpisů se k nám nesmí dovézt žádné neočkované zvíře, ale hranice nejsou příliš dobře kontrované, takže je jen otázkou času, kdy se někdo rozhodně „zachránit“ psa se vzteklinou. A to nemluvím o riziku, že tento pes může ohrozit kohokoliv, kdo s ním přijde do styku a koho může pokousat,“ varuje veterinární lékařka Martina Načeradská.

Ludmila Hamplová