Běžet dlouhý závod nerovná se dobré zdraví. Hobby maratonci mají rizika jako běžná populace, přepnutím sil riskují život

Maratony dnes neběhají jen profesionální sportovci, ale i amatérští běžci. Ne vždycky přitom mají zkušenosti nebo zdravotní stav na to, aby pro ně byla tak velká zátěž bezpečná. Výsledkem může být poškozené zdraví nebo dokonce smrt. Foto: libreshot.com

Že je pohyb jedním z klíčů ke zdravému životnímu stylu, ví dnes každý, i když se tím většina lidí neřídí. Čím dál častější je ale i opačný extrém, tedy odhodlání absolvovat extrémně náročný závod, jenže nezřídka bez adekvátní přípravy. Jak přitom ukázala nová studie Marathonlab provedená odborníky z pražského IKEM, nejsou běžní hobby maratonci o nic zdravější než průměrná populace – a ruku v ruce s velkou zátěží pak někdy jdou nemalá rizika, která mohou skončit i smrtí.

 

Přetížení myokardu a ledvin, kolaps, přehřátí, srdeční selhání či smrt – to všechno jsou rizika, kterým se vystavují běžci na dlouhých tratích v případě, že na závod nejsou dostatečně připraveni a odmítají běh při dosažení svých limitů vzdát. Jak přitom ukázala studie Marathonlab na stovce amatérských běžců, právě přetížení myokardu a ledvin u těchto lidí není po maratonu výjimkou, ale spíše pravidlem.

„Požádal jsem kolegy, abychom udělali studii, jaká podle mne ještě nikdy nebyla udělaná, a podívali se ne na to, jak běhají olympijští vítězové a špičkoví maratonci, ale umírnění maratonci,“ načrtává přednosta Kardiocentra IKEM profesor Jan Pirk.

Běhání dnes patří mezi populární sporty – závodů se účastní kolem 15 procent evropské populace. Zároveň ovšem roste zájem i o ty nejnáročnější disciplíny, jako je maraton. A účastnit se chtějí i amatérští sportovci, kteří ovšem na takovou zátěž nemusí být adekvátně připraveni. To potvrzují jak organizátoři závodů, tak lékaři.

„Je otázka, nakolik je zátěž pro daného člověka přiměřená a jak je dána do kontextu konkrétní situace. Tato souvislost může vyústit i fatálně,“ konstatuje přednostka Kliniky anesteziologie, resuscitace a intenzivní péče IKEM docentka Eva Kieslichová s tím, že rizikovým faktorem ze strany sportovce je zejména neodhadnutí intenzity výkonu v souvislosti s vlastní kondicí. Vliv má dehydratace, nedostatek spánku či předchozí příjem alkoholu, přihoršit může i nevhodné oblečení. Riziko pak pochopitelně zvyšuje zejména nález na echokardiografickém vyšetření či kouření (kalkulátory pro odhad kardiovaskulárního rizika jsou k nalezení zde).

Pro představu: riziko u 44 letého muže s cholesterolem 5,85, který nekouří a nemá nález ne echu, je osm procent, pokud by ale kouřil, bylo by 13 procent, a kdyby k tomu měl nález na echu, stouplo by riziko na 29 procent (u 54 letého muže by pak šlo o 39 procent).

Poškození myokardu mělo po závodě skoro 70 procent běžců

Studie, která se točila kolem Pražského mezinárodního maratonu konaného loni 5. května, zahrnovala 97 účastníků náhodně vybraných ze 160 dobrovolníků přihlášených přes sociální sítě. Běžci den před závodem podstoupili kardiologické vyšetření a odběr krve, byla také zaznamenána jejich příprava na maraton. Odběr a echo se pak opakovaly hned po závodu a ještě den poté, aby se zmapovalo, jak se tělo ze zátěže vzpomatovává. Data byla doplněna také o údaje ze sporttesterů.

Podle autora projektu Marathonlab a lékaře Kliniky anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny IKEM Marka Protuše dobrovolníci na pohled působili jako zdravá populace. 90 procent účastníků při náboru uvádělo, že se s ničím neléčí, většina jich měla pět a více aktivit týdně a celkem pět lidí byli kuřáci. Během vyšetření se však zjistilo, že 50 běžců jsou neléčení hypertonici, 55 jich má neléčenou poruchu metabolismu tuků, 27 lidí mělo pozitivní rodinnou srdeční zátěž (úmrtí na kardiovaskulární onemocnění v rodině), deset jich mělo astma a deset nález na echo vyšetření (dvěma pak lékaři zakázali běhat). Není bez zajímavosti, že tito běžci nebyli o nic moc lehčí než běžná populace – BMI se průměrně pohybovalo kolem 25.

Účastníci studie patřili mezi průměrné běžce, kteří zaběhli maraton za tři a půl hodiny či déle. Mezi nimi byli i tací, kteří tři měsíce před maratonem neuběhli v podstatě nic, většina však naběhala kolem 300 až 400 kilometrů. Více než polovina účastníků pak byli prvomaratonci.

Co vyšetření těsně po maratonu odhalila? „Našli jsme projevy zatížení, nebo spíše přetížení srdce. Vyšetření ukázalo, že u běžců je identifikovatelné takzvané poškození myokardu. Totéž se týkalo ledvin. Z pohledu laboratorních pracovníků tak sportující populace není zdravá populace, ale výběr běžné populace, a část pacientů má významné kardiovaskulární riziko. Proto je nutné, aby sportovci věděli o rizikových faktorech,“ podtrhává vedoucí Centrální laboratoře IKEM profesor Antonín Jabor. 26 běžců si tak podle laboratorních testů přivodilo známky akutního poškození ledvin a skoro 70 procent vykazovalo laboratorní známky poškození myokardu. U většiny z nich se daly hodnoty do druhého dne do pořádku, ovšem ne u všech.

Jak také upozorňuje spoluautor studie Dušan Merta, ukázalo se, že pokud v druhé části závodu běží běžec méně rovnoměrně a má méně pravidelnou tepovou frekvenci než v první části závodu, je větší riziko velkého vzestupu troponinu, což znamená zátěž na myokardum. Běžci, kteří v začátku závod „přepálili“ nebo neměli dostatečně natrénováno, tak byli ve větším riziku.

Lékaři IKEM po nevydařeném běhu řešili transplantace jater i smrt

V průběhu maratonu tak může běžce postihnout celá řada problémů, naštěstí je ale většina z nich přechodných. Běžná jsou poranění a bolest svalů, kloubů či šlach, u 30 až 80 procent běžců se objevuje nevolnost a zvracení, které mohou vést až k zánětu střeva a krvácení, dále dehydratace či naopak přetížení tekutinami, otoky, obluzenost či změny na ledvinách, mohou se ale objevit také poruchy srdečního rytmu včetně náhlé srdeční smrti.

Proto je dnes běžné, že se na trati vyskytují zdravotníci připravení poskytnout první pomoc, sanitky a dokonce cyklohlídky vybavené automatickými externími defibrilátory. Nejčastěji přitom ošetřují kolapsy, které zde tvoří 60 procent práce zdravotníků na závodech. V tomto případě naštěstí stačí odpočinek, příjem tekutin a eventuálně infuze, díky kterým se obvykle dá pacient během půl hodiny do pořádku. Podstatně závažnější je ovšem syndrom z přehřátí, který je po srdečním selhání u běžců druhou nejčastější příčinou náhlého úmrtí. I když je s rostoucími teplotami riziko této komplikace větší, naštěstí je stále vzácná. „Každý organizátor by měl mít plán na kritickou situaci, která může nastat, a to včetně plánu chlazení pro případ přehřátí při běhání ve vysoké teplotě. Na trati samozřejmě musí být kontroly,“ podtrhává Eva Kieslichová.

Lékaři v IKEM tak měli v posledních letech v péči sedm mužů, u nichž při běhu na deset až dvacet kilometrů došlo k syndromu z přehřátí, poruchám vědomí, křečím a následně k selhávání orgánů, takže se zvažovala transplantace jater. Ta nakonec byla provedena u dvou, dva muži ovšem zemřeli.

„To jsme považovali za tak alarmující, že jsme se začali běžci a jejich zdravotním stavem více zabývat. Co dělat, aby to tak nedopadlo? Každý, kdo uvažuje startu v náročném závodě, by si měl sám pro sebe uvědomit své cíle – jestli chce pravidelně sportovat, zlepšit si výkonnost a duševní kondici, anebo mít na stěně diplom z běhu, ačkoliv na něj možná ani nemá. Každý by měl znát svůj zdravotní stav, nepodceňovat zdravotní prohlídky a nepřeceňovat vlastní síly – když se necítí dobře, závod neběžet. U tří běžců, kteří na tom byli špatně, byly před závodem známky lehké respirační infekce, a u jednoho průjem. To není nic závažného, ale ve spojení s obrovským sportovním výkonem to závažné být může,“ upozorňuje Kieslichová. „Uběhnutí maratonu může znamenat úžasnou euforii, že to člověk dokázal, ale je třeba, aby se do obecného povědomí dostalo, že to může mít konsekvence na zdravotním stavu. Aby k tomu nedošlo, je třeba splnit výše řečené jak ze strany organizátora, tak běžce. Je to příprava, aklimatizace či pitný režim, a to nejen o čisté vodě, ale také iontech. A pozor na energetické nápoje, které mohou způsobit hodně zla, obzvlášť, když se to přežene. Běžec by si také měl udělat rozvahu, jak si běh rozvrství, a musí vědět, kdy má dost,“ dodává docentka Kieslichová.

„Určitě nechceme nikoho vystrašit, aby neběhal a ležel na pohovce. Naopak, máme běhat, ale to, na co máme, a nepřehánět to. Pak budeme zdraví,“ uzavírá Jan Pirk.

Michaela Koubová