Krátkozraké řešení pouhými restrikcemi se nemusí vyplatit. Vlády by měly mít „exit strategie“

V posledních týdnech jsme svědky toho, jak evropské vlády sahají po omezujících opatřeních, aby zabránily šíření nákazy COVID-19. Některé kroky, jako je zákaz cestování přes hranice, však nemají oporu v důkazech efektivity. Foto: Pixabay

Vlády po celém světě se v poslední době kvůli koronaviru uchýlily k drastickým restrikčním omezením. Ne všechny kroky ovšem dnes mají oporu v důkazech o tom, že jsou proti šíření viru skutečně efektivní. Zároveň palčivě vyvstává otázka, jak se postavit k druhé vlně epidemie, která zřejmě přijde po rozvolnění restriktivních opatření. Podle časopisu The Economist by proto vlády měly mít „exit strategii“, která bude hledět dál než za horizont několika týdnů či měsíců restriktivních opatření.

 

V posledních týdnech jsme svědky toho, jak evropské vlády sahají po omezujících opatřeních, aby zabránily šíření nákazy COVID-19. Poměrně dlouho jim odolávala Británii, i ta ale po analýze odborníků z Imperial College London přistoupila tento týden k přísnějším krokům (podrobně jsme psali zde).

Jenže ne všechny přijímané kroky mají oporu v důkazech. Například omezení setkávání na malé skupiny. Po jednom z nejpřísnějších kritérií sáhlo Rakousko, které stanovilo, že ve stejném čase nemá být na jednom místě více než pět lidí. Jenže Anastasia Pharrisová z Evropského centra pro prevenci a kontrolu nemocí upozorňuje, že nemá k dispozici žádná data, která by hovořila pro konkrétní limity shromažďování v souvislosti s nákazou COVID-19.

Další věc je zákaz cestování přes hranice. K němu politici po celém světě přistoupili nanejvýš ochotně, ačkoliv z epidemiologického hlediska je účinnost takovýchto kroků sporná. Světová zdravotnická organizace nedoporučuje rozsáhlé restrikce ohledně mezinárodního cestování nebo uzavírání hranic. Experti se shodli na tom, že sanitární kordony obklopující celé regiony neznamenají v této fázi žádný rozdíl v průběhu epidemie v jednotlivých státech.

Zajímavá je také otázka uzavírání škol. Nakolik bude toto opatření účinné, se zřejmě bude lišit region od regionu. Uzavření škol má největší smysl tam, kde starší lidé tráví s dětmi a mladými lidmi hodně času. Například v Itálii, kde dvě třetiny dospělých ve věku do 35 let žijí s rodiči a v mnoha domech jsou pospolu i tři generace, má takový krok smysl. Zároveň ovšem uzavření škol znamená, že rodiče musí děti hlídat, anebo sehnat někoho, kdo to udělá za ně. Americký think-tank Brookings Institution v roce 2009 odhadl, že měsíční uzavření škol a školek bude USA stát něco mezi 0,1 až 0,3 procenta HDP. Jestliže pak rodiče pracují ve zdravotnictví, ztráty budou i jiné než finanční, protože by 6 až 19 procent zdravotníků by muselo zůstat s dětmi doma.

Je také otázka, kdy k zavírání přistoupit. Podle výše zmíněného modelu Imeprial College London by mělo mít velmi rychlý efekt – za který je ovšem třeba později zaplatit cenu v podobě dopadu druhé vlny epidemie. Kroky zaměřené na snižování tzv. reprodukčního čísla, které udává průměrný počet sekundárních infekcí způsobených jedním pacientem (psali jsme také zde), zachrání velké množství životů, ale nevedou k tomu, že bude populace vůči nákaze imunní. Jakmile tedy opatření rozvolníme, reprodukční číslo znovu vzroste a povede k nákaze mnoha lidí, které první vlna minula. Podle modelu by po ukončení pěti měsíců restrikcí začala na podzim vznikat další vlna onemocnění. Pokud přitom dojde na začátku první vlny k uzavření škol a univerzit, bude druhá vlna o hodně horší, protože bude chybět imunita vybudovaná během výuky při epidemii.

Důraz na hygienu a surveillance

Obavy ohledně druhé vlny jsou jedním z důvodů, proč vlády nemohou obyvatelům říci, jak dlouho narušení běžného života potrvá. Německá státní zdravotní agentura Robert Koch Institute uvádí, že v extrémním případě mohou tvrdé restrikce přetrvat až do doby, kdy budeme mít otestovanou a dostupnou vakcínu, což může trvat i dva roky.

„I kdyby vlády mluvily otevřeně o tom, jak dlouho chtějí držet platnost omezení, není jasné, zda by rozhodnutí zůstalo na nich. Ve svobodných společnostech bude trvání v praxi záležet na tom, jak budou lidé spolupracovat a po jak dlouhou dobu,“ podtrhuje The Economist.

Odborníci z Imperial College London počítají s tím, že jestliže mají mít opatření kýžený výsledek, je třeba, aby lidé spolupracovali alespoň v 50 až 75 procentech. V prvních dnech to je možné, protože mnozí uslyší na pohrůžku trestem a s plnícími se nemocnicemi budou mít z nákazy obavy. Jenže postupem času bude mít dodržování pravidel tendenci ustupovat. To ukazuje například zkušenost z Jižní Korei, kde se k omezením přistoupilo v polovině února a na začátku března. Spolu s masivním testováním přístup zafungoval a strach lidí pomalu začíná opadat.

„Žádná vláda kromě té nejrepresivnější si nemůže myslet, že může zemi nechat zamčenou měsíce – a i kdyby mohla, ekonomické dopady by byly neúnosné,“ konstatuje The Economist.

V Číně, kde už jsou nové případy zřídkavé, se pomalu začíná přistupovat k rozvolňování některých restrikcí. Občané musí při vycházení nosit masky, ale po týdnech nedostatku už je lze sehnat. V Hong Kongu, kde bylo zaznamenáno jen velmi málo případů, jsou přitom ulice plné lidí v maskách známkou návratu k normálu.

Z epidemiologického hlediska se ale tato místa vrací na konec loňského roku. Stejně jako tehdy čelí novému patogenu, vůči kterému nemá populace imunitu. Rozdíl je však v tom, že nyní už vědí, na čem jsou. Důraz by přitom měl být na hygienu a surveillance, ne na potlačování. K tomu Čína využívá množství mobilních aplikací. Například v Šanghaji se využívají QR kódy k tomu, aby se určilo, zda daný člověk může vstoupit do budovy nebo i do města, případně aby se zjistila podrobná historie kontaktů v případě, že by byla daná osoba infikovaná. Každý vagon metra má navíc vlastní QR kód, který se oskenuje při nástupu pasažéra. A když je některý z cestujících nakažen, není třeba testovat všechny ve vlaku, ale jen ty v inkriminovaném vagonu.

Ulehčit situaci může účinnější léčba

Obyvatelé jiných zemí by něco takového byli ochotni tolerovat, pokud by věděli, že jde o dočasné opatření. K tomu může přispět lepší léčba. Léky lidem neposkytnou vůči nákaze imunitu, ale jestliže závažné případy bude možné léčit efektivněji, bude mnohem menší obava z toho nechat obyvatele pohybovat se volněji. Tento týden v úterý čínští lékaři oznámili, že lék Avigan (favipiravir) používaný na chřipku v Japonsku vedl ke klinickému zlepšení pacientů. O den dříve se do hledáčku dostal lék hydroxychlorochin, na jehož účinek poukázala malá, nerandomizovaná studie. Výsledky velkých zkoušek remdesiviru, který byl původně vyvinut proti ebole, by měly být známy v horizontu týdnů.

Pak je tu pochopitelně možnost vakcinace. První sekvencování genomu sars-cov-2 bylo publikováno 10. ledna a vzápětí začaly stovky odborníků pracovat na tom, jak vytvořit vakcínu. Podle profesora z Oxfordu Adriana Hilla je myslitelné, aby za šest měsíců od sekvencování byla při využití správné technologie vyvinuta vakcína, což znamená, že v létě by mohlo začít testování. Je tu samozřejmě riziko, že nebude fungovat – například u HIV se vakcínu nepodařilo vyvinout celá desetiletí, zatímco u viru eboly to bylo o poznání snazší.

„Strategie potlačení může chvíli fungovat. Musí tu ale být exit strategie – ať už surveillance, lepší léčba, vakcína nebo cokoliv jiného. Jestliže vlády způsobí obrovské společenské a ekonomické škody a virus se populací prožene o něco později, zjistí, že jestliže politici zklamou obyvatele v něčem tak závažném, platí se za to obrovská cena,“ uzavírá The Economist.

-mk-