Covid-19 urychlí telekomunikaci ve zdravotnictví a povede ke zkrácení hospitalizací, říká neurochirurg David Netuka

Dřív jsme o přechodu do telekomunikace povídali a filozofovali, a najednou boom a jde to, říká neurochirurg a následovník profesora Beneše v křesle šéfa střečovické neurochirurgické a neuroonlologické kliniky David Netuka. Foto: Jana Jabůrková a Jiří Turek

Neurochirurg David Netuka převzal křeslo po profesoru Vladimíru Benešovi a stal se v této nelehké době přednostou Neurochirurgické a neuroonkologické kliniky 1. LF a ÚVN. Původně měl v plánu provést některé změny, hned jak se nového postu chopí – koronavirová pandemie ho však přiměla kroky odložit a prozatím se spokojit s fungováním krizového manažera. O tom, jak střešovická neurochirurgie funguje v době koronaviru i mimo ni a jaké novinky ji pod novým šéfem čekají, si s Davidem Netukou povídal Zdravotnický deník.

 

Začněme aktuální situací. Jak to v době pandemie u vás na klinice vypadá, jak fungujete?

Je to složitější období. Jako všude jinde nyní neprovádíme elektivní výkony, děláme výkony urgentní a ty, které se mají udělat časně, tedy zhruba do týdne, 14 dnů, do měsíce. Máme navíc směnný režim, takže jeden tým funguje sudý týden a druhý lichý týden. Normálně operujeme na třech sálech, nyní na dvou, což je v rámci ostatních neurochirurgií i zbytku nemocnice enormní číslo a jsme za to rádi. Druhá největší neurochirurgie má jeden sál. Jen na zítřek tak máme naplánováno šest nebo sedm operačních výkonů. Jde tedy o organizačně náročné a stresové období, ale v rámci této složité doby jsem spokojený.

Byly od vás převeleni nějací zdravotníci jinam, nebo jste na klinice v plném počtu?

Nějaké sestřičky už pomáhají například ve výtěrovém stanu s odběry na covid a další jsou převeleny na takzvané bariérové oddělení, kde jsou pacienti, kteří ještě nemají na covid výsledky. Zatím žádní lékaři převeleni nebyli, což je dáno i tím, že je počet našich výkonů v rámci situace vysoký. Teď tedy ani žádné takové převelení neočekávám, protože když jsme rozděleni na dva týmy – ačkoliv já jsem každý den, takže to epidemiologicky komplikuji -, ani by péči nešlo pokrýt. Vzhledem k tomu, že jsou pracoviště, která mají mnohem více elektivních výkonů a nyní tak mají méně práce, uvažuje se využití kapacit spíše z těchto oborů než z neurochirurgie. Samozřejmě ale nevíme, co bude za dva týdny. Od kolegů ze zahraničí vím, že například kamarád, šéf z Innsbrucku, má polovinu mladých neatestovaných lékařů převelených na centrální JIPy na covid pacienty.

Jak jste na tom s vytížeností?

Měli jsme nyní excesivní situaci, protože plzeňská neurochirurgie byla 14 dnů kompletně zavřená, všichni lékaři byli v karanténě, takže jsme ještě pokrývali spád Plzně. Víme také, jak je složitá situace u kolegů na Homolce, chvilku to vypadalo, že nebudou moci operovat vůbec, ale nakonec to skončilo tak, že základní provoz na jednom sále udrželi. V této situaci musíme být schopni vypomoci a poskytnout i péči o jejich pacienty. Akutní péči ale zvládáme poskytnout pro všechny tyto pacienty. Je pravdou, že naše neurochirurgie dělá v současnosti nejvíce výkonů, ale protože můžeme i poloplánované věci operovat každý den od rána do večera, tak to zvládáme. Problémy jsou občas organizační, aby všichni pacienti měli správně odběry na covid, ale operačního času máme v naší nemocnici dostatek.

Můžete přiblížit, jaké u vás provádíte elektivní výkony? Měla jsem za to, že na neurochirurgii a neuroonkologii naprostá většina věcí nepočká.

Velká část neurochirurgie je páteřní neurochirurgie. 80 procent výkonů na páteři dělají neurochirurgové, zbylé výkony dělají ortopedi a traumatologové. Většina operací páteře se provádí pro degenerativní postižení páteře. Tyto výkony nyní děláme velmi omezeně. Samozřejmě i na páteři jsou akutní výkony, třeba úrazy, ale ty dnes skoro nejsou, protože všichni sedí doma a nikam nechodí, anebo nádorové procesy páteřní. Většinou jsou ale výkony na páteři plánované. Na druhou stranu, když mám pacienta s degenerativním onemocněním páteře v krční oblasti a on v té oblasti začíná ochrnovat, tak ho odoperujeme v akutním módu. Každopádně výkony na páteři šly teď asi o 80 procent dolů, zatímco u hlavy jde o 30 procent. Tady jde o výkony, jako jsou extrémně pomalu rostoucí nádory, které jsou odhaleny náhodně při magnetické rezonanci a po diskuzi s pacientem zvažujeme preventivní operaci pro nezhoubný nádor mozku nebo obalů mozku, a tyto výkony odkládáme. Všechny ostatní operace mozku provádíme i v současné složité době.

Máte v nemocnici nějaký plán pro případ, že by se situace dramaticky zhoršila? Jaký by to mělo dopad na fungování vaší kliniky?

Všechny plány se ze dne na den mění. V jednání je, jak se budou obsazovat ventilovaná lůžka pacienty s covid a zda se budou obsazovat u nás. Pokud nebudou lůžka s ventilátory, nebudeme moci dělat operativu skoro vůbec. Vypracované postupy jsou a může se stát, že budeme dále redukovat. To bychom ale nechtěli a budeme dělat vše pro to, aby se to nestalo. Vyloučit to ale nemůžeme.

„Normálně operujeme na třech sálech, nyní na dvou, což je v rámci ostatních neurochirurgií i zbytku nemocnice enormní číslo a jsme za to rádi,“ popisuje současné fungování kliniky neurochirurgie a neuroonkologie David Netuka. Foto: Jana Jabůrková a Jiří Turek

Mohl byste přiblížit pozici Kliniky neurochirurgie a neuroonkologie v rámci republiky?

Existují dvě tradiční pracoviště – Střešovice a Hradec Králové, pak vznikala pracoviště další. V České republice je nyní 16 neurochirurgických pracovišť, některá jsou akademická pracoviště, některá jsou oddělení. My děláme nejvíce operací mozkových nádorů i jiných mozkových záležitostí, takže jsme z tohoto pohledu největším pracovištěm. Stran páteřních operací pak patříme mezi největší pracoviště. Nemáme žádný fixní spád, protože pacienti si mohou vybrat. Transfer pacientů je buď z lůžkových neurologií, kde máme zařízení, která jsou na nás navázána více, a další spolupracující s více pracovišti. A pak jsou tu jednotlivé neurologie nebo pacienti, kteří mají dobrou referenci a sami si nás vyhledají. Těchto pacientů máme v rámci Česka u nás nejvíc. Dokonce už i praktičtí lékaři posílají pacienty na neurochirurgii, i když to zatím v Česku ještě není zcela běžné – třeba v Izraeli jde o 60, 70 procent pacientů. Praktik totiž pacienta zná nejlépe, pošle ho na vyšetření a následně ho odešle na neurochirurgii. U nás to tak zatím moc není, ale je to věc vývoje.

Vy jste v ÚVN vlastně od svých začátků. Proč jste si toto pracoviště vybral?

Člověk nemá mířit nikam jinam než nejvýš. Dědeček zakládal neurochirurgii v Hradci Králové, takže jsem měl i rodinnou tradici, a mě vždycky přišlo hloupé v Hradci nastoupit – byl bych stále pod dohledem, že jsem vnuk toho a toho. Další důvod byl, že největší rivalita byla mezi Hradcem a Střešovicemi, tak mi přišlo nejrozumnější jít do jámy lvové – jednak do největšího pracoviště, ale zpočátku jsem si i vyslechl různé poznámky o Hradečácích. Navíc jsem studoval na 1. lékařské fakultě a stážoval jsem na naší klinice jako medik, takže když jsem si dal dohromady, že chci dělat neurochirurgii, a to na co nejlepším pracovišti, a nechci nastupovat pod „deštníkem“ v Hradci Králové, bylo vcelku logické, že zamířím do Střešovic.

Nyní jste se stal po profesoru Benešovi přednostou. Plánujete nějaké změny a novinky, které byste chtěl zavést?

Předání přednostenské funkce bych si představoval v trochu jiných podmínkách, než teď za epidemie covid – nemáme ani hlášení, takže nebyla společenská akce spojená s předáním funkce, měli jsme jen soukromé předání, profesor Beneš, já a ředitel, ne nějaké veřejné akty. Měl jsem samozřejmě naplánované nějaké změny, které jsem chtěl dělat víceméně od prvního dne, ale jsem realista, že nyní žádné systémové změny dělat nemůžu a jsem jen krizový manažer, abych udržel péči o naše pacienty. Zároveň jsem ale všem našim lékařům napsal, že jakmile se přežene nejakutnější fáze, budu mít se všemi pohovory a objasním jim svou vizi. Mezi mnou a profesorem Benešem je věkový rozdíl 23 let, takže se logicky na některé věci díváme trochu jinak. Kdybych nechtěl nic měnit, tak by to bylo k ničemu a nemusel bych se stávat šéfem. Plánuji tedy jak změny v týmu, říkám tomu okysličení týmu, tak ve vědeckovýzkumné části, kde je pro mne zásadní bilaterální spolupráce s okolními zeměmi. Dřív byly vědecké projekty hlavně v rámci Čech. Česká grantová agentura je super, měli jsme možnost přes ni financovat část vědeckých projektů, ale cestou jsou dnes evropské granty, případně bilaterální projekty. Vnímám také význam randomizovaných a celonárodních studií, zatímco profesor Beneš je z generace, kdy popisoval své výsledky. To je správně, ale dnes je třeba data sbírat na národní úrovni, a tím, že jsme malá země, je pro nás velká příležitost dělat národní studie. To třeba Němci nedokážou, protože mají mnoho pracovišť. Máme tedy už nějaké běžící národní randomizované projekty, stejně jako máme návrhy na další spolupráci. Dříve také řada postgraduálních studentů dělala postgraduální studium na klinickém materiálu. Já si ale myslím, že většina studentů by část doby měla strávit na výzkumném ústavu, kde se dělá čistě teorie, a k tomu se přidají klinické záležitosti.

Dlouze bych také mohl mluvit o léčebně-preventivní části, kdy věřím v centralizaci a jednotlivé týmy pro vzácné diagnózy, kterých je v neurochirurgii spousta a není tak rozumné, aby se na každém pracovišti dělaly výkony dvakrát, třikrát – je to o rozumné dohodě. Spousta našich věcí navíc není jen neurochirurgie, ale je tam i ORL, oční, endokrinologie, a já věřím na organizování multioborových týmů.

Další velký úkol bude styl komunikace s neurology a pacienty, výměna dat a jejich sdílení. Dřív byl pacient poslán na neurochirurgii a tam se někde v uvozovkách ztratil. Neurolog ani neměl právo se ptát, jak pacient dopadl a kam odešel. Dnes je tendence, aby většina pacientů odcházela rovnou do domácí péče, ale jde o to, jak komunikovat s neurology a bezpečně jim informace předat. Velmi důležité téma je také styl komunikace s pacienty. Je to nejen o běžných věcech, jako jsou webové stránky, ale i o rozumné míře nastavení komunikace přes nová média. První, co většina našich pacientů udělá, je, že se na internetu podívá na popis diagnózy a kdo to píše – a tady je velký prostor na kultivování informací. Změn tedy chystám spoustu, jen teď musíme přežít covid.

Jakým způsobem by podle vás měla fungovat komunikační síť s neurology v terénu?

Nám se pošle konzultační mail a na něj se odpovídá. Čím dál víc to ale bude ve stylu komunikace například přes Skype či Zoom, kdy se na sebe budeme dívat, zároveň budeme sledovat obrázky a diskutovat, co pro pacienta můžeme udělat. Nezdráhám se také, aby k nám pacient přišel na vyšetření do ambulance, kam by měla přijít většina pacientů s páteřním onemocněním. Je ale důležité, aby neurolog věděl, jaké informace jsou pro mě důležité a dokázal je zajistit. A pak by tu měla být zpětná vazba, a to ne s odstupem, kdy se pacient dostane k neurologovi po měsících, ale aby automaticky viděl grafické nálezy. My chceme vidět, jak vypadá nádor před operací a nejlépe, že tam po operaci není, ale tyto obrázky by měly být automaticky sdíleny a lékař by tak informaci měl. Stejně tak by měla fungovat organizace skypových telekonferencí.

Jedna ze změn, kterou David Netuka jako nový přednost střešovické kliniky neurochirurgie a neuroonkologie chystá, se týká stylu komunikace s neurology a pacienty, výměny dat a jejich sdílení. Foto: Jana Jabůrková a Jiří Turek

Zároveň by s neurology měla běžet komunikace v tom smyslu, že jim vysvětlíme, že jsme přistoupili k riskantní operaci a bohužel došlo k té a té komplikaci, případně je tady přechodný neurologický deficit. Zde bychom komunitě měli vysvětlit, že jsme se například u mladého člověka rozhodli jít do co největšího rizika a přechodný neurologický problém, který bude trvat tři až šest měsíců, je dobrou cenou za radikální odstranění nádoru nebo vyléčení. Zde je třeba vysvětlit, že jsme do rizika šli záměrně, protože jsme přesvědčeni, že je to z dlouhodobého hlediska pro pacienta dobré. Pak tu ale máme například pacienty starší nebo s horšími onkologickými diagnózami, kde když po operaci vytvoříme neurologický deficit, je dnes jasně prokázáno, že pacienta poškodíme. Pak můžeme přistoupit k tomu, že necháme půlku nádoru, než abychom vytvořili neurologický deficit, který by vedl k tomu, že by neměl čas na rehabilitaci. V tomto směru je mnoho prostoru na zlepšování komunikace. Už nám ale běží projekt s krčskou neurologickou klinikou, kde si zasíláme snímkovou dokumentaci a diskutujeme nad jakýmkoliv pacientem. Do covidu jsme také měli každé úterý semináře, zatímco předtím se sterilně poslala zpráva. Jeden z mála dobrých aspektů covid je to, že se v technologiích posuneme a donutí nás to komunikovat přes Zoomy a podobně.

Snad tedy covid alespoň pomůže s u nás tak obtížně prosaditelnou elektronizací a telemedicínou…

Dřív jsme o přechodu do telekomunikace povídali a filozofovali, a najednou boom a jde to. Ještě jeden pozitivní aspekt covidu je ten, že se jednoznačně budou zkracovat hospitalizace. Za dobu, co dělám neurochirurgii, už se zkrátily na polovinu. Teď ale vidíme, že se u pacienta ráno zařídí vyšetření na covid, pak večer přijde, ráno odoperuje a za čtyři dny, pokud je to možné, se propustí. Covid přechod do rychlejšího módu uspíší – všichni se budou snažit dobu hospitalizace zkracovat, aby pacient nebyl tak dlouho v nebezpečí, protože co si budeme povídat, větší nebezpečí je pro něj stran chycení infekce nemocnice. Pozitivní aspekt také může být nové vyprofilování sítě pro pacienty, ale to se uvidí, jestli k tomu bude u nás odvaha. Krize ale teď bude tak velká, že přestane legrace – krize z roku 2008 proti tomu byla pohoda. To nás možná naučí, že se některé věci budou muset racionalizovat. A za neurochirurgii je centralizace naprosto logická, v některých diagnózách už také začala. Rozhodně to neznamená jedno pracoviště, ale složitější výkony vyžadující veškeré zázemí nemocnice není rozumné dělat v 16 zařízeních.

Samotnou mě překvapuje, že to tak stále funguje – já bych se asi nikdy nenechala operovat na pracovišti, kde dělají pět takových zákroků ročně.

Je to tak. Na druhou stranu jsou i velmi vzácná onemocnění mozku, jako jsou arteriovenózní malformace, kterých dělá nejvíce profesor Beneš, a přesto jich děláme 10 či 12 ročně. Druhé největší pracoviště to dělá dvakrát, třikrát. Ale třeba nezhoubných nádorů mozku – meningeomů děláme 120 ročně, druhé největší pracoviště jich dělá 70, a pak jsou zařízení, kde to dělají desetkrát za rok. Je to zbytečné a pořád je to o představě, že pacient všechno musí mít za domem. To je falešná, populistická nota.

Vraťme se k vaší klinice a změnám, které jste uvedl. Když jste zmiňoval komunikaci s pacienty, chystáte se využít i jiné cesty než internet, například tištěné informační materiály či edukaci při vyšetřeních?

V současnosti nejsou žádné vhodné screeningy pro neurochirurgické diagnózy, ale u nás už máme vybraného lékaře, který bude vytvářet edukační materiály volně dostupné na našich stránkách o tom, při jakých symptomech se dělají jaká vyšetření z neurochirurgického hlediska. Chceme také lepší edukační materiály, co může pacienta potkat v nemocnici a jaký je standardní průběh. Část materiálů máme, ale ještě to není dokonalé. Další věc je, aby pacienti znali reálné odhady – nikdy bych nechtěl sklouznout do zatajování rizik operování. Nejsem ani úplně pro to, abychom měli s pacientem partnerský vztah – já bych ho měl vést, ale měl bych mu poskytnout veškeré informace, co může očekávat a jaká jsou rizika daného výkonu, aby se mohl svobodně rozhodnout. Na druhou stranu si ale také nemyslím, že by si měl moci pacient volně vybírat mezi různými modalitami – měl bych mu říct doporučení, jaká metoda jak z pohledu publikačních, vědeckých dat, tak vlastní zkušenosti bude pro pacienta nejlepší, a naopak která modalita není vhodná. Měl bych mu možnosti seřadit, přičemž vážím na lékárenských vahách, a například ze 70 procent doporučím tento postup a z 20 jiný postup s tím, že třetí postup je úplně špatně. Snažím se vysvětlit, že některá alternativa je pro mě horší, i když se pacientovi v dané životní situaci může zdát lákavá. Případně pro něj může být důležitý odklad rozhodnutí, a tuto možnost pak dávám – rozhodně nechci, aby to bylo jako za komunismu, kdy doktor nakázal a pacient jako ovce poslouchal. Pacient si může vybrat, neměl by ale vybírat jen z prostých možností a), b) a c) – měl by mít doporučení.

Můžete přiblížit, jaké pacienty s jakými diagnózami nejčastěji operujete?

Já osobně dělám nejvíce nádorová postižení mozku a mozkových obalů, na druhém místě pak cévní onemocnění jak mozku, tak cév zásobujících mozek, a následně úrazy, méně pak operativu páteře. Naše pracoviště celkově má prioritu a nejvíce výkonů v republice u nádorových a cévních onemocnění, z nádorových provádíme nejvíce operace pro nezhoubné nádory na podvěsku mozkovém (adenomy hypofýzy), kterých děláme 120 ročně, zatímco druhé největší pracoviště jich má 35 až 40. Na našem pracovišti také děláme hodně zákroků u cévních onemocnění mozku přes tříslo (endovaskulární výkony), i těch děláme v rámci republiky nejvíce. Provádíme ale celé spektrum výkonů – traumata, periferní nervy i páteř.

Máte nějaké výkony, které děláte v Česku jediní?

Některá pracoviště některé výkony nedělají, ale že bychom my něco dělali jako jediní, to ne. Myslím, že by to bylo špatně, protože by to znamenalo jediné centrum. Měli bychom mít čtyři, šest velkých center, která pokrývají veškerou péči, a pak centra menší. Jediné pracoviště by nevedlo k rozvoji – když není konkurence, je to špatně.

Nicméně jste zmiňoval vzácná onemocnění, která někdy bývají až tak vzácná, že se na ně ani nikdo u nás v Česku nespecializuje a je třeba se obrátit do zahraničí. Na jaké diagnózy byste se v ÚVN chtěli zaměřit?

Když pominu adenomy hypofýzy, které ale nejsou tak vzácné, jde o nezhoubné nádory na bazi lební nebo třeba vestibulární schwannomy. To jsou diagnózy, kde si jedna odbornost absolutně nevystačí, takže máme společné centrum v rámci 1. LF s ORL centrem v Motole, pak máme spolupráci s oční klinikou a čelistní chirurgií ve VFN a k tomu máme konzultační centrum pro nádory baze lební, kde se společně setkáváme a domlouváme, jaký postup je pro daného pacienta nejlepší. Toto je oblast, kde bychom si měli pomoci navzájem, ale zároveň to často bylo zanedbáváno.

Pak jsou tu nejvzácnější cévní diagnózy, kde ani není rozumné, aby to bylo v České republice. Jde o cévní anomálie míchy (arteriovenózní malformace míchy), kde buď operujeme, nebo sledujeme. Vzácně se používají endovaskulární techniky, tedy výkony přes tříslo. Ačkoliv kolega dělá nejvíce cévních výkonů přes tříslo v Česku, je počet cévních míšních anomálií tak malý, že jsme se dohodli na automatickém referování pacientů do Paříže ke kolegovi, který s tím má největší zkušenosti v rámci Evropy. Takové diagnózy ale u nás lze spočítat na prstech ruky.

Provádíte nějaké experimentální výkony?

Je otázka, co je experimentální výkon. Je to velmi zneužitelné slovo – rozhodně neděláme experimenty na lidech. Zavádíme ale samozřejmě do praxe nové výkony. Velmi často se hledá balanc. Objeví se nová technika a entuziazmus, takže převezme operace jinou technikou, ale po čase se kyvadlo vrací do normálu. S odstupem se ukazuje, že tam pokrok je, ale ne že by se to změnilo zcela.

Střešovická nemocnice pořizuje CyberKnife. Podle Davida Netuky by zkušební provoz mohl odstartovat za rok. Foto: Jana Jabůrková a Jiří Turek

Když jste hovořil o výzkumu, máte představu, na jaké oblasti by se mělo vaše pracoviště specializovat?

Může jít o síť pracovišť, nemusí se všechno dělat jenom u nás. Velká kapitola je neuroonkologie – gliální mozkové nádory, kde máme spolupráci s teoretickými ústavy na fakultě i na Akademii věd, je tu také síť provázaná s kolegy z Brna. To je jedno z těžišť, kde bychom jako neurochirurgové neměli být pouze „tupými“ dodavateli nádorových vzorků, ale být zapojeni. Proto už teď máme první postgraduální studentku, která dělá experimenty v rámci neuroonkologie a zabývá se novými postupy. Tak si představuji budoucího neurochirurga, který si projde i fází na teoretickém ústavu. Je to důležité i v rámci pochopení pro kolegy z teoretických ústavů, protože někdy trochu mluvíme každý jiným jazykem.

Mluvil jste také o klinických studiích. Máte představu, do jakých by se vaše pracoviště rádo zapojilo?

S profesorem Školoudíkem, který je hlavním řešitelem, dokončujeme projekt na cévní onemocnění mozku. Tam jsme spolu s kolegy z Ostravy dvě hlavní pracoviště. Pro nás je to pilotní projekt v tom, že lze spolupracovat v rámci České republiky. Z Česka jsme schopni rozvinout i mezinárodní randomizovanou studii, jedná se o onemocnění krkavic a jeho chirurgickou léčbu. Výsledky bychom měli mít do roka, snad to covid neposune. Další studie, kterou rozbíháme, se zaměřuje na léčbu určitého typu úrazového krvácení do prostoru kolem mozku u starších lidí, kde jsou nové postupy vypadající nadějně. Je třeba to ověřit a zkoumat na velkém vzorku pacientů včetně randomizované studie. Pak jsou oblasti páteřní neurochirurgie, kde bychom také měli provádět národní studie.

Pro vaše pracoviště měla být pořízena stereotaktická radioterapie. Původní plán zněl do tohoto roku, ale zatím jsem o ní nic neslyšela. Jak to vypadá?

Přístroj je vybrán a zasmluvněn, v tuto chvíli se uzavírá výběrové řízení na zhotovitele stavby. Věřím, že do dvou, čtyř týdnů bude dodavatel stavby oficiální. Pokud by šlo všechno optimálně, mohla by stavba začít v květnu. Do roka bychom chtěli rozjet zkušební provoz, takže se dá očekávat, že to bude v dubnu, květnu 2021. Myslím, že jde o příklad, kam by neurochirurgie měla směřovat, tedy do oblasti mozkových nádorů. Jde o jemnou techniku ozařování mozkových nádorů a půjde o pracoviště, kde budou jak radiační onkologové, tak fyzik, naše představa je navíc taková, že tam bude fyzicky pracovat neurochirurg, který nebude jen konzultovat nálezy, ale bude zapojen do plánu ozařování i péče o pacienty. Budou se na to specializovat dva neurochirurgové na půl úvazku, na druhého půl úvazku pak budou dělat klasickou otevřenou neurochirurgii. Rozšíření spektra výkonů pro neurochirurgy je každopádně jedna z cest, kterou chceme směřovat. Doufali jsme, že to bude trochu dříve, ale zkrátka jsou nějaká zpoždění. Snad stavbu covid nezastaví, už začaly přípravné pozemní práce pro stavbu budovy pro ozařovač.

Jaký typ byl nakonec vybrán? Tehdy se mluvilo o dvou variantách…

Nakonec byl vybrán CyberKnife, tedy ozařovač, který funguje v Ostravě, jen novější generace. Bylo to i po úvaze zkušeností kolegů z Ostravy s tím, že by bylo rozumné, aby byl ozařovač na podobném pracovišti jeden na pět milionů obyvatel. Má tedy logiku, aby takovéto zařízení bylo u nás.

Zkušební provoz, který by měl odstartovat příští rok, ještě znamená fungování pro omezenější množství pacientů, nebo jak si ho představit?

Plán je takový, že jakmile začne stavba, kolegové začnou jezdit na stáže jak do Ostravy, tak po Evropě a do Ameriky, aby začalo zaškolování. Až bude stavba hotová a přístroj instalován, bude relativně dlouhé fyzikální testování radiační ochrany. Až budou všechna schválení, může začít omezený provoz. Musí tam být náběhová křivka, kdy zpočátku půjde o desítky pacientů a časem o stovky.

Chystáte v horizontu dalších pěti let na vašem pracovišti nějaké další novinky? Teď je to sice zvlášť složité, protože ekonomika na tom nebude dobře, ale měli jste alespoň před pandemií nějaké plány?

Budu chtít, abychom rozvíjeli oblast neuromodulace – modulace nervového systému a neurostimulátorů. To je oblast, kde ovlivňujeme funkci například pro různá neurologická onemocnění, a zde bychom měli rozšířit naše indikační spektrum. Je to o spolupráci s neurology, někdy i psychiatry. V nemocnici bychom také chtěli vybudovat spinální jednotku pro pacienty po poranění míchy s tím, že spinálních jednotek je teď po ČR pět a jsou jasná data, že minimálně ještě jedna by byla pro pokrytí péče vhodná. Tam bude mít důležitou roli rehabilitační složka, ale i tam bychom jako neurochirurgové měli mít své pole a být tam minimálně jako konziliáři. A pak je tu velká oblast neurorehabilitace. Už teď máme dobrou spolupráci s rehabilitačním oddělením naší nemocnice, ale čím dál větší část bude přecházet do domácí rehabilitace. Je to zase o moderních technologiích distančního sledování, jaká cviční pacienti provádějí, jaký tam je pokrok a měřitelné vyhodnocování rehabilitace.

Michaela Koubová