Zvládat epidemii covid-19 dnes v terénu pomáhají tisíce mediků. Bohužel je ale limitují omezené kompetence, které jsou dnes stejné u studenta medicíny v třetím i šestém ročníku. Navíc u nás k náboru využíváme v Evropě v tomto ohledu nevyužívaný institut v podobě pracovní povinnosti, nad kterým se vznáší řada otazníků. Podle odborníků by situaci mohla pomoci zpřehlednit metodika, která by sjednotila rámec, v němž se studenti v krajích pohybují. Problematice se věnoval na svém středečním zasedání sněmovní zdravotnický výbor.
„Personální zabezpečení je mnohdy složitější než další činnost, protože počet lidí, které máme, je v každém případě nedostatečný. Rozjela se velká akce o tom, že do této činnosti vstoupí posluchači lékařských fakult a zdravotnických škol. Byl vytvořen systém tzv. pracovního příkazu a my musíme rychle rozhodnout, jak to budeme dělat, aby to fungovalo. Musíme zajistit, abychom si nepoškodili mladou generaci. Je to věc nejen trestních postihů, ale i toho, že je vytrhujeme z pedagogického procesu a mohlo by se stát, že nám za rok bude jeden ročník chybět,“ načrtává poslanec Bohuslav Svoboda (ODS).
V současnosti vypomáhá v nemocnicích 2400 mediků, toho 900 bylo povoláno povolávacím rozkazem. (celkem čtvrté a páté ročníky, na které se pracovní povinnost vztahuje, navštěvuje v ČR 2850 studentů). Povolávací povinnost se pak vztahuje také na studenty posledních ročníků zdravotnických škol, těch ovšem podle proděkana 3. lékařské fakulty UK Davida Marxe v terénu tolik není.
„Za lékařské i nelékařské fakulty pokládáme uplatňování institutu pracovní povinnosti na tuto činnost za velmi problematickou, a to proto, že není sjednocená metodika. Opakovaně jednáme s jednotlivými hejtmany a krajskými úřady. Povolávání se přenáší z hejtmanů na zdravotnická zařízení, takže studenty obvolávají vedoucí a staniční sestry. Není přitom jasně určeno, k jaké činnosti jsou povoláváni, a některé kraje dokonce na studenty, kteří už jsou zařazeni na práci ve zdravotnických či sociálních služeb, retroaktivně uplatňují pracovní povinnost,“ popsal situaci poslancům David Marx. Studentští koordinátoři se proto snaží seznamy očišťovat od studentů, kteří už někde jsou umístěni.
Situace je přitom komplikovaná i pro hejtmany, kteří by měli kontaktovat místní lékařské fakulty (případně funguje spolupráce s Asociací děkanů lékařských fakult). „Zákon je dvacet let starý a o nějakém povolávání zdravotníků vůbec neuvažoval. My to teď musíme nějak řešit,“ přitakává dosluhující hejtman Vysočiny Jiří Běhounek (ČSSD).
Pokud je ale student pouze povolán, není zaměstnancem daného zdravotnického zařízení. „To je také důvod, proč kraje povinnost uplatňují jako logistický nástroj. Z řady krajů přicházejí výhrůžky, pokud neuzavřete dohodu o pracovní činnosti, uplatníme na vás pracovní povinnost a umístíme vás jinam,“ načrtává Marx.
Problém navíc je, že zákon nerozlišuje kompetence studentů třetího a šestého ročníku. Na kompetence na úrovni sanitáře jsou totiž třeba nejméně tři semestry akreditovaného zdravotnického magisterského studijního oboru všeobecné lékařství a úspěšně vykonané zkoušky z ošetřovatelské péče v rámci tohoto studijního oboru. Na ošetřovatele pak jsou nutné nejméně čtyři semestry akreditovaného zdravotnického magisterského studijního oboru všeobecné lékařství a složení zkoušky z předmětu ošetřovatelství, péče o nemocné nebo obdobného předmětu. Studenti třetích, stejně jako šestých ročníků tak dosahují maximálně na kompetence ošetřovatele, a to ještě ne vždy, protože ne všechny lékařské fakulty mají zkoušku z ošetřovatelství.
Kompetence mohou ovlivnit garanti oborů
Lékařské fakulty tak vnímají několik problematických oblastí. „Body, které bych chtěl vznést k vaší pozornosti, jsou tři. Je pracovní povinnost přiměřený a realizovatelný nástroj k výkonu zdravotnického povolání? V krizovém zákoně se na to nemyslí, byť tam jsou. Zmocňovací ustanovení k vydání vyhlášky má třeba ministerstvo školství, které ji udělalo, ministerstvo zdravotnictví ale svou kuchařku nemá. Pak je třeba jednotná metodika, protože tato situace může nastat do budoucna kdykoliv. My nemáme odkud se učit – obvolávali jsme zastupitelské úřady všech zemí EU a nikdo pracovní povinnost takto neuplatňuje. Další věc, která se nám určitě pro futuro bude hodit, je zapracovat spolu s vysokými školami a ministerstvem na jasněji stanovených kompetencích studentů vyšších ročníků. Pověřování studentů činnostmi, které jim na základě smlouvy nepřísluší, totiž vytváří riziko nejen pro studenty, ale i pro dané zařízení a vlastně i pro pacienty,“ shrnuje David Marx.
Podle ministra Jana Blatného má ale ministerstvo malou možnost věc ovlivnit – povolávání a plnění povinností z toho plynoucích je na krajích. „Uvědomuji si ale, že to jednak není dořešeno formálně, a jednak je legitimní otázkou, zda je správné studenty v posledních ročnících lékařských fakult používat na takovouto práci. Je třeba změnit zákon, který je 20 let starý a nevyhovuje současné situaci. Vezmeme si jako jeden z úkolů – i když to není jen na našem ministerstvu – iniciovat další řešení,“ reaguje Blatný.
Ani kompetence bohužel ministerstvo samo upravit nemůže. „Nízké kompetence studentů vyplývají z toho, v jaké podobě jsou na kterých lékařských fakultách akreditovány studijní programy. To neovlivní ministerstvo zdravotnictví. Doufejme, že jako společnost se z toho poučíme a že garanti oborů, kteří dávají dohromady studijní plány, se nad tím zamyslí,“ doplňuje náměstek pro zdravotní péči Aleksi Šedo.
-mk-
