Čtvrtek, 28. ledna, 2021

Ekonomické problémy i únava pandemií vedou k nedodržování protiepidemických opatření

DALŠÍ ČLÁNKY AUTORA

Přesvědčit veřejnost, aby spolupracovala na dodržování protiepidemických opatření, lze jen těžko, pokud případný pozitivní výsledek testu znamená citelný propad příjmů. Česko na rozdíl od řady jiných zemí OECD nemotivuje občany k tomu, aby se dobrovolně nechali testovat a spolupracovali při trasování svých kontaktů. Výsledkem je, že velká část pozitivních není zachycena a stále dochází k šíření infekce, což dál zhoršuje epidemickou situaci a prodlužuje nutnost trvání protiepidemických opatření. Jak ale zlepšit spolupráci veřejnosti v situaci, kdy převládá celospolečenská únava a vyčerpání?

Zvládnutí pandemie covid-19 není jen záležitostí medicíny, ale i dalších vědních oborů. Naprosto klíčová je spolupráce veřejnosti, která svým chováním zásadně ovlivňuje šíření infekce. Avšak po dlouhých měsících, kdy společnost pociťuje negativní ekonomické i sociální dopady pandemie a následných protiepidemických opatření, není motivace k tomu dodržovat nepříjemná pravidla příliš velká. Nepříznivá situace se tak dále prodlužuje a pomyslné světlo na konci tunelu vzdaluje. Opětovné vysoké nárůsty počtu nových případů infekce i fakt, že se zdravotnický systém dostává na hranice svých možností, nedávají mnoho důvodů k optimismu. Přesto existuje cesta ven ze začarovaného kruhu. Vedle vakcinace, jejíž efekt se ovšem ukáže až s odstupem času, kdy bude proočkována velká část populace, je to lepší využití efektivních nástrojů, které pro kontrolu epidemie máme už nyní. Testování, trasování a dodržování dalších smysluplných opatření. Avšak jak toho dosáhnout?

„Během minulého roku jsme opakovaně slyšeli, že dokud nebude dosaženo plošného očkování, je klíčem ke zvládnutí epidemie kontrola lidského chování. Přestože se případy onemocnění v Británii znovu a znovu objevují a přísnější opatření se zavádí každých pár dnů, zůstává klíčová otázka: Dodržuje je ještě někdo?“, ptá se ve svém komentáři pro britský deník The Guardian Daisy Fancourtová, vědkyně věnující se psychobiologii a epidemiologii v University College London, která vede výzkumy chování veřejnosti během pandemie. Spolupráce společnosti při dodržování opatření (compliance) je podle ní jedním z nejčastěji špatně chápaných a špatně interpretovaných konceptů současné krize. Nicméně po měsících, kdy se přítomnost infekce koronavirem v populaci, stala součástí našich životů, přichází stále více výzkumů a vědeckých prací, které ukazují, jaké faktory ovlivňují ochotu veřejnosti spolupracovat a podílet se i na opatřeních, jež jsou nepříjemná. Ukazuje se, že jedním z významných vlivů je to, jak dalece se dodržování opatření promítne do ekonomické situace jednotlivce a jeho rodiny. To potvrzují i česká data, se kterými pracuje Centrum pro modelování biologických a společenských procesů (BISOP). „Ve chvílích, kdy se lidé dostávají do stavu, kdy už nemají co ztratit, protože přišli o velkou část svých příjmů a nevidí naději na zlepšení, ztrácí motivaci dodržovat i další omezující opatření,“ upozorňuje ekonom a matematik René Levínský, ředitel centra BISOP. Vůbec nejnižší ochotu ke spolupráci vykazují ti, kteří nejvíce cítí ekonomické dopady.

Stejná pravidla nedopadají na všechny stejně

Pandemie covid-19 podle výzkumů provedených v rámci COVID-19 Social Study, za níž stojí University College London, ukázala, jaké faktory ve Velké Británii ovlivňují ochotu dodržovat protiepidemická opatření. Jako významný faktor se ukázalo socio-ekonomické zázemí. „Ti privilegovanější (bohatší a vzdělanější) byli během prvního jarního lockdownu více spolupracujícími, protože jim jejich privilegia umožňovala chovat se v souladu opatřeními: více příležitostí pro práci z domova, větší domy a zahrady, kde bylo možné se uzamknout, a pevná infrastruktura, od dobrých sítí sociální podpory až po pravidelné dodávky potravin,“ vysvětluje Daisy Fancourt s tím, že ale jak pandemie postupovala, se stejná privilegia paradoxně stala způsobem, jak pravidla obcházet. Jednoduše řečeno, bylo možné si koupit obejití pravidel. Třeba v podobě dovolených v zemích, kde platila mírnější pravidla než ve Spojeném království či využívání dalších nemovitostí mimo svůj domov, což vede k další mobilitě a spolu s ní i možnému šíření infekce. „Privilegium vedlo k přesvědčení, že se s virem dá dohodnout, když se setkáte s přáteli i v rozporu s pravidly, protože oni jsou přece ‚rozumní‘ a ‚nikomu to neublíží‘,“ dodává epidemioložka s tím, že toto chování vede k nesprávnému cíli, a to nikoliv chovat se tak, aby se infekce dostala co nejvíce pod kontrolu, ale uniknout z pravidel, jejichž smyslem je potlačit šíření viru.

Důvody k nízké spolupráci na opatřeních však mohou být i ryze ekonomické. „Z našich dat se ukazuje, že nejvíce odmítají opatření ti, kteří v důsledku pandemie finančně utrpěli. Například pracovali v obchodu a službách, tedy nejvíce zasažených sektorech, a osobně nesou propad příjmů,“ popisuje sociolog Daniel Prokop, zakladatel výzkumné organizace PAQ Research, která provádí výzkum Život během pandemie. Dalším znakem u těch, kteří odmítají opatření, je obecně nedůvěra v establishment. Nedodržování opatření se pak může projevit v několika oblastech. Od nenošení roušek, který podle tohoto výzkumu, deklaruje zhruba 15 % respondentů, přes neochotu omezit své společenské kontakty, včetně třeba účasti na soukromých oslavách či také nižší ochotě či přímo neochotě nechat se otestovat. „Vyšší protestovanost vykazují lidé, kteří v případě pozitivního výsledku a nařízené karantény mohou pracovat z domova, například z oborů IT, financí či státní správy. Naopak jako demotivace k testování působí výpadek z práce v případě pozitivního výsledku, tedy ztráty příjmů, zejména u profesí ve výrobě a průmyslu,“ dodává Prokop.

Obdobné výsledky přinesla také britská Corsair Study, kdy nižší míru dodržování opatření vykazovali spíše muži, lidé mladšího věku, domácnosti s dětmi, lidé nižšího socio-ekonomického statusu, kteří byli více postiženi dopady pandemie, tedy zažili výraznější propad příjmů. Dopady stejných opatření tedy nejsou na celou společnost stejné, ale část méně ekonomicky zajištěných nese jejich tíhu více, protože nemají rezervy, ze kterých by mohli brát, a současně častěji mají méně stabilní zaměstnání a/nebo pracují ve více zasažených sektorech. Americký deník The New York Times dokonce po zveřejnění dat mobilních operátorů o chování Američanů během jarních měsíců psal, že „zůstat doma během koronaviru je luxus“. Nejbohatší omezili svůj pohyb mnohem výrazněji než lidé s nejnižšími příjmy. „Lidé chtějí o tomto viru říkat, že je to patogen rovných příležitostí, ale opravdu tomu tak není. Jde přímo k trhlinám v naší společnosti,“ popsal pro deník profesor veřejného zdraví Ashwin Vasan, který působí na Colombia University, podle něhož se pak právě lidé s nižšími příjmy mohou stát dalšími zdroji infekce.

Testování nemůže fungovat, pokud lidé na testy nechodí

Data z výzkumu Život během pandemie ukazují, že během listopadu prošla testováním jen čtvrtina až třetina respondentů, u nichž je možné riziko nákazy, přesněji v posledním měsíci přišli do přímého kontaktu s nakaženou osobou nebo pociťovali specifické symptomy, tedy ztráta chuti/čichu. Značná část potenciálně rizikových osob tak neprojde testováním. „Jen třetina pracovně aktivních respondentů by se určitě snažila bezplatně otestovat, pokud by byli v kontaktu s nakaženým nebo pociťovali typické, ale ne těžké příznaky (ztráta čichu, chuti). Další třetina je spíše ochotná, zbylá třetina se testovat nechce,“ konstatuje výzkum. Současně i v případě, že se lidé otestovat nechají, hlásí v průměru jen jeden rizikový kontakt, a to i přesto, že jejich skutečný počet byl několikanásobně vyšší. V prvním prosincovém týdnu respondenti hlásili téměř 6 kontaktů bez roušky trvající nejméně 15 minut. „Zjištěný počet delších kontaktů bez roušky naznačuje, že trasování, kde lidé v ČR hlásí v současnosti v průměru jen jeden kontakt, nepodchytí velkou část rizikových kontaktů. I to může souviset s neochotou hlásit kontakty kvůli jejich potenciální ztrátě příjmů,“ stojí ve zprávě k výzkumu.

Právě ti, kteří se nechtěli nechat otestovat, ale častěji pracují ve výrobních oborech a průmyslu, tedy tam, kde by pozitivní výsledek znamenal nutnost odchodu na nemocenskou a ztrátu příjmů. „Trasování ani testování nemůže fungovat, pokud nechat se otestovat znamená citelný pokles příjmů. Výsledkem je, že řada v řadě firem ‚funguje‘ dohoda, že lidé, kteří onemocní, zůstanou pár dní doma, ale hygieně záměrně nic nenahlásí, i když se v práci potkávají s řadou lidí a nakazí je,“ popisuje René Levínský. BISOP české vládě opakovaně předkládal návrhy, jak motivovat veřejnost k větší spolupráci na testování a trasování. Jednou z cest je finanční příspěvek kompenzující snížení příjmů v době izolace, což je běžná praxe v řadě zemí OECD. Například Finsko v případě pozitivního testu kompenzuje výpadek příjmů tak, aby nedošlo k jejich poklesu. Od konce září pak Velká Británie poskytuje příspěvek 500 liber, zhruba 14,5 tisíce korun, lidem s nízkými příjmy, kterým je nařízena karanténa a nemohou pracovat z domova. Obdobně programy mají také Austrálie nebo Nový Zéland. „U nás bohužel lidé mají ekonomickou motivaci svou případnou pozitivitu zatajit, což v konečném důsledku vede k nekontrolovanému šíření infekce,“ shrnuje Levínský. Naopak země OECD, které umožňují finanční podporu pro pozitivně testované, tak mají k dispozici další účinný nástroj pro kontrolu šíření infekce.

Jako občan potřebujete věřit institucím, že situaci zvládnou

Dalšími faktory, které se podílí na spolupráci veřejnosti, je stav únavy či vyčerpání pandemií, a také klesající důvěra ve veřejné instituce. Světová zdravotnická organizace pak únavu pandemií definuje jako „přirozenou a trvalou reakci na trvalé a nevyřešené nesnáze v lidských životech“. Konkrétními projevy únavy pandemií je pak „rozvíjející se demotivace zapojit se do ochranného chování a vyhledávat informace související s covid-19“, stejně jako „stavy beznaděje, odcizení a lhostejnosti“. Podle zprávy WHO věnované únavě pandemií se v průběhu času mění vnímání nebezpečí ze strany veřejnosti. I když epidemiologická situace může být nepříznivá a riziko nákazy je vyšší, lidé mohou subjektivně vnímat své osobní ohrožení infekcí jako menší, právě proto, že si na přítomnost nebezpečí „zvykli“. „Současné vnímání ztráty v důsledku protiepidemických opatření (lockdowny, restrikce) se pravděpodobně zvýší, jakmile lidé dlouhodobě čelí osobním, společenským a potenciálně ekonomickým dopadům opatření. U některých lidí pak může dojít ke změně rovnováhy a náklady spojené s restrikcemi mohou u nich začít převažovat nad vnímanými riziky související s virem,“ popisuje zpráva WHO.  

Důležitým faktorem pro zvládání situace je také důvěra veřejnosti ve vládní opatření. Podle dat ze studie COVID-19 Social Study je důvěra ještě důležitější pro spolupráci na opatřeních než třeba víra v to, že zdravotnický systém dokáže řešit příval nemocných, či duševní stav jedince. „Jako lidé musíme důvěřovat našim úřadům, pokud se máme řídit tím, co nám říkají,“ je přesvědčená epidemioložka Daisy Fancourtová. Velká Británie podobně jako Česko zažívá pokles důvěry společnosti v to, že vláda náročnou situaci zvládne. Ve Spojeném království se stalo prokazatelným negativním faktorem pro důvěru veřejnosti chování Dominica Cummingse, poradce britského premiéra. Ten na jaře v době přísných karanténních opatření, kdy bylo jednoznačně doporučeno zůstávat doma a vycházet jen v „naprosto nezbytných“ případech, odjel, sám nemocný, spolu se svou manželkou vykazující příznaky covid-19 více než 400 km kilometrů od místa bydliště za příbuznými. Poté, co bylo jeho chování zveřejněno, klesla také spolupráce veřejnosti na dodržování protiepidemických opatření. „Během lockdownu bylo sdělení ohledně compliance jasné: sociální omezení byla zásadní pro zastavení viru, takže každý musel hrát svou roli, žádné výmluvy, žádné výjimky. Ale Cummings změnil tón: Pokud jste našli mezeru v pravidlech, nějak se stalo přijatelným (a obhajitelným) je porušovat. Nepřítel se změnil z viru samotného na pravidla vytvořená proto, aby jej držela na uzdě,“ popisuje změnu chování britské veřejnosti epidemioložka.

Svou roli hraje také to, jak lidé subjektivně vnímají závažnost situace v kontextu přijatých opatření. „Lidé pociťují relativně tvrdá opatření, která omezují to, jakým způsobem tráví svůj volný čas. Avšak na pracovištích jsou omezení minimální. Home office v mnoha firmách a institucích zůstal spíše proklamací. Ve výrobě a průmyslových provozech se často pracuje bez větších omezení. Pak je pro veřejnost mnohdy obtížné chápat legitimitu opatření, protože jejich pracovní život běží relativně normálně. Snadno mohou podlehnout dojmu, že pak bude také v pořádku vyrazit na velkou oslavu,“ vyslovuje možnou hypotézu sociolog Prokop s tím, že v případě, že lidé zažívají změny i ve svém pracovním životě, jejich myšlenkové nastavení se pravděpodobně mění a více vnímají infekci jako riziko, tedy chovají se opatrněji i ve svém volném čase.

Každý má svůj díl zodpovědnosti

Opatření s řadou různých výjimek, která nejsou vždy zcela srozumitelná či spíše srozumitelně vysvětlená, jsou však předem odsouzena k nižší míře spolupráce veřejnosti. Pokud mají být opatření dodržována, lidé jim potřebují rozumět, chápat jejich význam a současně si uvědomovat, že na nich jednotlivě záleží, aby bylo možné situaci zvládnout „Každý musí hrát svou roli bez ohledu na svůj status nebo privilegia. Jakékoliv úpravy nebo výjimky pravidel mohou ovlivnit compliance u ostatních opatření a vysílají zprávu, že opatření jsou pouhými doporučeními a osobní oběť není nutná,“ upozorňuje Daisy Fancourtová s tím, že informování veřejnosti má být srozumitelné, konzistentní a pečlivě cílené. „Všichni jsme motivováni různými faktory: pro někoho budou zprávy o osobním riziku nákazy covid-19 nejsilnější, zatímco u jiných bude efektivnější smysl pro kolektivní zodpovědnost (‚zachraň babičku‘),“ dodává s tím, že to, co nyní potřebujeme, je soucit, porozumění a konkrétní praktická řešení, stejně jako to, že se naučíme vnímat dodržování pravidel jako „normu“.

Ludmila Hamplová

DALŠÍ ČLÁNKY Z RUBRIKY