Čtvrtek, 6. května, 2021

Covid se podepisuje na duševním zdraví zdravotníků, řada z nich ale odmítá kvůli stigmatu vyhledat pomoc

DALŠÍ ČLÁNKY AUTORA

Zdravotníci napříč republikou i odbornostmi si v posledních měsících sáhli na dno sil. Zároveň se tak dostali mezi rizikové skupiny, u nichž se covid-19 může výrazně podepsat i na duševním zdraví. Postupně proto dochází ke krokům, které mají zdravotníkům v případě potřeby podat pomocnou ruku – jde například o linky první pomoci a peer pracovníky v terénu. Velkou překážkou k tomu, aby zdravotníci skutečně možnosti začali využívat, je ale stigma, které s sebou duševní onemocnění stále nese. Proto je potřeba pracovat na systémové strategii, která by postupně stigmatizaci odbourala. Problematice se věnovala Konference VZP a Zdravotnického deníku s názvem Vliv pandemie koronaviru na duševní zdraví, která se konala on-line formou 12. března.

„Lékaři, sestry i sanitáři jedou v první linii už nějakou dobu na plný plyn, a mám obavy, aby nám vydrželi. Teď jsou v akutní fázi, kdy si nemohou dovolit selhání, ale až se jim odlehčí, může se ukázat, že se jejich stav zhoršil. Jsem si vědom, že to na ně musí mít devastující efekt. Rád jim bych v situaci, kdy jejich úsilí nebude muset být tak extrémně k dispozici, nabídl nějaký terapeutický prostředek – nemusí jít o terapii, ale jakoukoliv ozdravně-léčebnou formu,“ uvádí náměstek ředitele VZP pro služby klientům Ivan Duškov.

Ten se obává, že ve chvíli, kdy přijde uvolnění, může to u některých zdravotníků vést až ke kolapsu. Problémy, jako je posttraumatická stresová porucha, se totiž mohou projevit až po čase. Ve finále tak může další zatěžkávací zkouška českého zdravotnictví přijít v době, kdy už bude nejhorší covidová krize díky očkování zažehnána, jenže bude třeba dohánět elektivní péči, k tomu bude třeba připravit se například na nárůst onkologických pacientů kvůli odkládání screeningu a také v oblasti péče o duševní zdraví musíme počítat s přibýváním nemocných.

PhDr. Ivan Duškov, náměstek ředitele VZP pro služby klientům

Že se zdravotníci ocitli v rizikové skupině, co se týče duševního zdraví, potvrzuje také ředitel Národního ústavu duševního zdraví Cyril Höschl. Studie CZEch Mental Health Study (CZEMS), která běží na Národním ústavu duševního zdraví od listopadu 2017, ukázala, že zatímco na jaře byli z hlediska duševních poruch pandemií nejvíce zranitelní senioři, na podzim se okruh ohrožených rozšířil do mladších věkových skupin a zařadili se sem i zdravotníci.

Česko se také zapojilo do mezinárodní dotazníkové studie HEROES, která se zaměřuje právě na duševní zdraví zdravotníků během covidu. První kolo probíhalo během první vlny, která byla v Česku velmi mírná, už tehdy ale pět procent zdravotníků vykazovalo depresivní až suicidiální myšlenky.

Náročnost situace dopadá i na samotná psychiatrická zařízení, respektive jejich personál. To si ověřila i Rada vlády pro duševní zdraví. „V institucích byla náplň denních aktivit výrazně ochuzena a tím došlo ke zhoršení duševního zdraví uživatelů péče, ale i samotného personálu, a to na vrub chaotičnosti, nedostatku informací či nutnosti přeorganizovat práci v zařízení, vytvořit covidové jednotky a změnit charakter práce,“ popisuje tajemnice Rady vlády pro duševní zdraví Dita Protopopová s tím, že průzkum probíhal prostřednictvím focus groups v samotných zařízeních.

MUDr. Dita Protopopová, Ph.D., tajemnice Rady vlády pro duševní zdraví

Ministerstvo zdravotnictví i na základě těchto zjištění vydalo metodické doporučení pro psychiatrické nemocnice ohledně organizace péče a dodržování lidských práv. Zároveň probíhá sběr zpětné vazby, zda kroky ministerstva pomohly, případně co by dále mohlo udělat pro zlepšení situace.

Linka pro zdravotníky by měla fungovat trvale

Pod tlakem se ocitli také medici. „Staráme se hlavně o mladé lidi se zkušeností s duševním onemocněním. Máme ve svém týmu mediky, kteří s duševním onemocněním mají zkušenost, a už třikrát řešili to, že by se měli stěhovat přes celou republiku kvůli pracovní povinnosti. Jejich duševní zdraví ale zatím nebylo nijak ošetřeno,“ popisuje spoluzakladatelka a ředitelka spolku Nevypusť duši Marie Salomonová.

Na problém se už sice začíná v rámci startující informační kampaně Opatruj.se myslet, nicméně to je podle Salomonové pozdě. Kampaň se každopádně snaží lidem podat ruku v tom, jak pomoc nakrokovat – tedy jak si v první řadě zkusit pomoci sám, případně se na někoho obrátit, a pokud ani to nepomůže, vyhledat profesionální pomoc. Zároveň kampaň učí, jak vůbec rozpoznat, že se se mnou něco děje a že je na místě začít něco dělat.

Marie Salomonová, Msci, spoluzakladatelka a ředitelka spolku Nevypusť duši

Na čísle 1212 už dříve vznikla linka první psychické pomoci, kde zdravotničtí interventi a psychologové Systému psychosociální intervenční služby vycvičení pro komunikaci s lidmi zasaženými psychicky nadlimitní situací pomáhají nejen zdravotníkům a jejich blízkým v krizových situacích. Původně byla podobná péče poskytována přímo v nemocnicích či na záchrankách, nyní se ale přidala i telefonická pomoc.

„Abychom ošetřili i návaznou péči, domluvili jsme se s Asociací klinických psychologů, že v případě, kdy bude potřeba kromě první psychické pomoci nějaká následná péče, bude kam člověka předat k intervenci. A protože jsme měli obavu o zdravotníky, Systém psychosociální intervenční služby zřídil i linku kolegiální podpory jen pro zdravotníky, která funguje 24 hodin denně. Ta již není pouze pro období pandemie, ale měla by tu být trvale. Nemluvíme jen o hašení požáru, ale o průběžné preventivní aktivitě pro pracovníky ve zdravotnictví,“ konstatuje popisuje Dita Protopopová.

Linka první duševní pomoci pro obecnou populaci ošetřila během první vlny kolem šesti stovek hovorů, ta určená jen pro zdravotníky pak do konce loňska pomohla 150 zdravotníkům. „Na to, jaká je potřeba, se nám to zdá málo, ale musíme si uvědomit, že stigma duševních onemocnění je pořád velké a zdravotníci mají stále statut zachránců, kteří všechno zvládnou. Musíme je naučit si o pomoc říkat,“ dodává Protopopová.

Doc. MUDr. Martin Anders, Ph.D., místopředseda České psychiatrické společnosti

Podobné zkušenosti má místopředseda České psychiatrické společnosti a přednosta Psychiatrické kliniky 1. LF a VFN Martin Anders. Psychiatrická klinika 1. LF VFN už v první vlně nabídla zdravotníkům v nemocnici psychologickou péči, za celou dobu se ale ozvalo jen pět či deset zdravotníků.

„Jedna věc je, že lidé překonávají strach přiznat se, že mají duševní potíže, a dostat se do hledáčku psychiatrické kliniky, i to se ale dá vyřešit. Na druhou stranu nezapomenu na svůj rozhovor s panem docentem Balíkem a panem přednostou Bláhou, kteří mi říkali: co blbneš, my jsme na takový tlak zvyklí, my takhle pracujeme pořád. Problém to ale bude pro oddělení, která se transformovala do covidové péče a kde dřív provoz nebyl tak intenzivní – nebyla nutná taková ošetřovatelská a zdravotní péče. Tam bude větší problém než u týmů ARO či anesteziologů,“ poukazuje Martin Anders.

V tomto ohledu se navíc může lišit situace ve velkých nemocnicích a menších zařízeních, kde ani intenzivisté na takovouto zátěž zvyklí nebývají.

Adrenalinové obory se stresem počítají

I profesor Höschl přitom potvrzuje, že medicínské disciplíny se dělí na více a méně adrenalinové, což se pak může otisknout i do toho, jak jsou dnes zdravotníci schopni vypořádat se s pandemií.

„Kdo jde dělat intenzivistu, záchranáře, urgentní medicínu či dramatické intervenční obory, je k tomu disponován, protože ho stres uspokojuje, vyhledává ho a přináší mu to potěšení, zatímco u toho, kdo se mu vyhýbá, mívá negativní dopady. Ti, kdo to dělají od začátku, teď nejsou překvapeni, protože o tom to je. Dcera je záchranářka, létá s vrtulníkem, a z covidu si nic nedělá – je to její práce a kdyby to nechtěla dělat, šla by bývala jinam. Mezi adrenalinové obory ale patřilo vždycky také oddělení popáleninové medicíny na Vinohradech, což je nesmírně náročný obor, kde málokdo vydržel delší dobu a obrat personálu byl značný. Tam došli až k tomu, že psychoterapeutická péče kolektivu se stala běžnou součástí režimu. Něco takového by bylo třeba zavádět i tam, kde se náročná situace usídlí na delší dobu – od nich se můžeme učit. Je také pravda, že když nabídneme nesystematickou podporu ad hoc, narazíme jednak na bariéru neochoty přiznat si, že jsem psychiatrický případ, jednak neochotu s nějakým psychologem konzultovat své problémy. Přístup dominantnějších jedinců v intervenčních oborech je, že to si přece vyřeším sám, dám si večer frťana a co mi bude kdo povídat. Na to je třeba jít systémově opatřeními, která budou zabudována do celé soustavy,“ vysvětluje Cyril Höschl.

prof. MUDr. Cyril Höschl, DrSc., FRCPsych., ředitel Národního ústavu duševního zdraví

S tím souhlasí i Ivan Duškov. „Bylo by žádoucí, aby psychohygiena nebo psychoterapeutická činnost byla integrální součástí ostatních oborů. Vidím v tom nejen přínos pro zdravotníky samotné, ale je to model, kdy třeba ortoped praktikující sám psychohygienu či psychoterapii může zkušenost předávat dál, byť to není odborník na duševní zdraví. Dnes to ale naráží na problém, že bych vlastně nabídkou pracovníky ve zdravotnictví urazil. Když jim nabídnu psychoterapeutickou pomoc či intervenci, mnohdy by se mi dostalo odpovědi, nedělejte ze mě blázna. Míra stigmatu přetrvává, což je systémový problém, a bude třeba to nějakou strategií prolomit,“ konstatuje Ivan Duškov.

S tím by mohl pomoci evropský projekt, který se nyní rozjíždí v šesti nemocnicích. Pilotně by tu totiž měl začít preventivní program za pomoci peer pracovníků z řad psychologů, záchranářů či sester s výcvikem. Pravidelně tak budou probíhat se zdravotníky intervence. „Musí si zvyknout, že je to normální součást jejich práce, a poté si dokážou i mnohem lépe říci o vlastní péči,“ uzavírá Dita Protopopová.

Michaela Koubová

DALŠÍ ČLÁNKY Z RUBRIKY