Úterý, 3. srpna, 2021

Slepé skvrny v očkování proti covid-19. Stále čekající senioři, cizinci i lidé na okraji společnosti

DALŠÍ ČLÁNKY AUTORA

I když do Česka míří velké dodávky vakcín a očkovací program se brzy otevře pro všechny dospělé, stále jsou mezi námi tisíce lidí, kteří se k očkování nemohou dostat, i když by o ně měli zájem. Naráží na to, že velkokapacitní očkovací centra ve velkých městech jsou pro ně nedostupná, jejich praktičtí lékaři stále nemají dostatek očkovacích látek, systém registrace je pro ně příliš složitý, anebo jako cizinci, i v případě dlouhodobého pobytu, nemají na očkování proti covid-19 nárok. Řádově se jedná o stovky tisíc osob, které z českého očkovacího programu, i když ne vlastní vinou, vypadávají. Mnozí z nich přitom patří mezi ty, jenž covid-19 ohrožuje nejvíce. Právě mezi pro očkovací systém „neviditelnými“ se navíc mohou objevit ohniska nákazy, které bude obtížné zvládnout. Na nutnost zaměřit se na „slepá místa“ očkovacího systému mimo jiné dlouhodobě upozorňuje BISOP Centrum pro modelování biologických a společenských procesů.

Na první pohled se český systém očkování proti covid-19 rozjel poměrně dobře. Už nyní se mohou registrovat lidé starší 40 let a během krátké doby se otevře pro všechny dospělé, respektive starší 16 let. Za poslední měsíc se procento očkované dospělé populace zdvojnásobilo. Během května navíc do Česka zamíří téměř tři miliony dávek očkovacích látek a další dodávky jsou na cestě, takže jejich nedostatek už nebude problém. Paradoxně se dříve nebo později dostaneme do situace, kdy bude k dispozici více vakcín než těch, kteří ještě budou čekat na očkování.

Přesto jsou mezi námi lidé, kteří stále naráží na řadu překážek, pokud se chtějí nechat očkovat, a to i v případě, že patří mezi rizikové skupiny a očkování se pro ně po formální stránce otevřelo už několika měsíci. Paradoxně se tak k očkování snáz a rychleji dostávají ti, kteří jsou o generaci či dokonce dvě mladší, a covid-19 pro ně nepředstavuje tak velkou hrozbu. Mnozí nejohroženější tak systémem očkování „propadli“ a zůstávají bez potřebné ochrany. Pomyslné nůžky mezi těmi, kteří mají ekonomický i sociální kapitál, třeba v podobě bydliště ve velkém městě, fungujícího rodinného zázemí či přístupu k informačním technologiím, a lidmi, kteří tyto možnosti nemají, se nyní rozevírají ještě více. Nabídnout jim „covid-pasy“, tedy zjednodušení společenského života i cestování po očkování, už po první dávce vakcíny, ale příliš neřeší. Právě naopak.

Čím méně překážek na cestě k očkování, tím lépe pro všechny

Zvládání pandemie covid-19 znamená sdílenou zodpovědnost a také vzájemnou solidaritu, což platí i o očkování. Česko se navzdory tomu, že brzy bude mít dostatek vakcín pro všechny, kteří budou chtít být očkováni, může narazit na to, že mnozí zájemci očkovacím systémem „propadnou“. Řádově se přitom jedná o stovky tisíc lidí. Podle dat ministerstva zdravotnictví bylo plně očkováno téměř 32 % a částečně očkováno 40 % osob starších 65 let. Více než 27 % všech osob starších 65 let zatím nedostalo ani první dávku vakcíny. Někteří se nedokázali dostat ani přes potřebnou registraci, nerozumí tomu, co by jim očkování mohlo přinést pozitivního, a tak o něj aktivně neusilují, anebo jejich postoj zásadně ovlivňují dezinformace. Nejsou ale jediní „neviditelní“. Mimo systém očkování proti covid-19 stojí také cizinci s trvalým pobytem v Česku, kteří nemají české veřejné zdravotní pojištění, což jsou řádově další desítky tisíc osob. Na velké komplikace naráží také lidé na okraji společnosti z vyloučených komunit, včetně některých národnostních menšin. Fakt, že nejsou očkováni, ale znamená problém pro všechny, už jen v podobě zátěže pro zdravotnický systém a kapacity nemocnic, a také možného vzniku ohnisek nákazy, které bude obtížné dostat pod kontrolu.

Český očkovací program ale (minimálně zatím) cílí plošně na celou populaci, aniž by se příliš zabýval lidmi, kterým „jedno univerzální řešení nesedí“. Pokud se jim někdo věnuje, tak místní samosprávy nebo neziskový sektor, kteří suplují roli státu. „Žádný stát světa nemá dostatek zdrojů a kapacit na to, aby oslovil každého individuálního jednotlivce přesně s ohledem na jeho potřeby. Správně identifikovat a následně pracovat se slabými místy očkovacího programu je tak cesta, jak dosáhnout lepších výsledků. Pokud chceme uspět, musíme skládat různé jednotlivé střípky dohromady, protože jako lidé nejsme uniformní a nebudou nám všem vyhovovat uniformní řešení,“ vysvětluje Richard Smejkal, velitel Ústředního krizového týmu Českého červeného kříže. Tato nezisková organizace se nyní snaží identifikovat ty, kteří „propadli“ očkovacím systémem, i když už vzhledem ke svému věku a zdravotnímu stavu mají na očkování nárok, a také zjistit, co vlastně lidem brání k tomu, aby byli očkováni a následně je aktivně oslovit pro očkování. „Pokud budeme na jakoukoliv akci veřejné správy nahlížet jen jako na něco, kde je veřejnost pasivním příjemcem, ale nikoliv aktivním aktérem, velmi pravděpodobně narazíme na to, že část lidí nebude spolupracovat. Proto potřebujeme něco, co se v angličtině označuje jako community engagement, tedy aktivní zapojení komunit, což mohou být jak různé etnické či národnostní menšiny, ale také třeba lidé žijící v jednom domě v rámci SVJ, konkrétní vyloučené lokality, lidé s různými handicapy nebo třeba náboženská společenství,“ dodává s tím, že cílem je aktivně zapojit a aktivizovat konkrétní část veřejnosti.

Na nutnost diverzifikovat očkovací program proti covid-19 a odstranit co nejvíce překážek, které mohou očkování bránit, upozorňuje také Kancelář Světové zdravotnické organizace (WHO) v České republice. „Úspěšná celonárodní očkovací kampaň musí využívat různé přístupy, pokud je jejím cílem dosáhnout vysoké proočkovanosti celé populace a zasáhnout i určité specifické skupiny obyvatel,“ popisuje Srđan Matić, vedoucí Kanceláře WHO v České republice. „Nyní, kdy už téměř každá dospělá osoba má nárok na registraci k očkování a zároveň již existuje stálá dodávka velkého množství vakcín by tento registrační systém měl zjednodušen. Lidé by měli být možnost přijít do očkovacích center a zaregistrovat se na místě. Stejně tak by měli být možnost se očkovat lidé, kteří zde dlouhodobě žijí, a mají soukromé nikoliv veřejné pojištění, což jsou většinou zahraniční rezidenti,“ dodává. Reálně může jít o desítky tisíc osob, kteří zde pobývají legálně, ale platí si komerční zdravotní pojištění. Konkrétní podmínky pro očkování cizinců pak chce ministerstvo zdravotnictví nastavit během příštích týdnů, ale zatím není jasné, jak budou vypadat.

Senioři, o kterých mnoho nevíme

Naprosto zásadní skupinou, která má být prioritně očkována, jsou lidé starší 65 let. Řada z nich ale stále očkována není, i když nyní používané vakcíny byly vyvinuty s cílem primárně zabránit těžkému průběhu onemocnění, včetně úmrtí. Senioři jsou v tomto ohledu nejohroženější, a proto také mají být chráněni přednostně. Z pohledu statistik European Centres for Diseases Control (ECDC), pokud infekcí covid-19 onemocní člověk mladší 65 let, riziko hospitalizace je u něj 2,9 %, pravděpodobnost závažného průběhu onemocnění 0,3 % a riziko úmrtí v důsledku nemoci 0,1 %. U lidí starších 65 let jsou ale rizika násobně vyšší, pravděpodobnost hospitalizace je 22,5 %, riziko těžkého průběhu 2,5 % a smrti 8,3 %. „Riziko úmrtí je u osob starších 65 let dokonce 83x vyšší než u mladších. Tedy není pochyb o tom, že pokud chceme snížit mortalitu a zátěž zdravotnického systému, musí být očkováno nejméně 80 % osob starších 65 let. Bohužel plně očkováno je v této věkové kategorii pouze 32 % osob. Tento rozdíl je potřeba zmenšit souběžně s tím, jak je možnost očkování otevírána pro mladší věkové skupiny,“ upozorňuje zástupce WHO s tím, že se nejedná o volbu „buď a nebo“. Možné je dělat obojí, jen musíme vědět, jak na to.

Základem je ale vědět, co brání očkování (nejen) v této věkové kategorii. A právě v tomto se ukazuje, že více nevíme, než víme. „Znovu se vracíme ke starým a dlouhodobě se opakujícím argumentům o tom, že o seniorech toho skutečně víme jen velmi málo. Nevíme, kde jsou, jak žijí a ani, jak se k nim dostat, pokud je potřebujeme. O těch nejstarších věkových skupinách to platí dvojnásob, což je o to paradoxnější, že se snažíme co nejvíce prodloužit lidský život ve zdraví, ale následně je ‚ztrácíme z radaru‘,“ popisuje Lucie Vidovićová, socioložka, která se specializuje na problematiku stáří, stárnutí populace a ageismu, a působí na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně. Konkrétně se pak u řady seniorů může potkávat hned několik důvodů, proč očkováni nejsou. Někteří z nich vakcinaci odmítají či stále vyčkávají, například proto, že onemocnění covid-19 prodělali, přes to, že nechtějí být „pokusnými králíky“, nebo vzhledem ke svému životnímu stylu nepovažují očkování za nutné. Jen na okraj, vlastní prodělání infekce není kontraindikací k očkování a ani automaticky neznamená dostatečnou ochranu před reinfekcí. Nedávno publikovaná dánská studie, kterou zveřejnil žurnál The Lancet, ukázala, že 80 % dospělé populace si pro prodělání infekce dokázalo vytvořit protilátky, u seniorů starších 65 let to bylo pouze 47 %, což také znamená, že jsou více ohroženi opakovaným onemocněním. Proto by také podle závěru této studie měli být více chráněni a přednostně očkováni, i v případě, že covid-19 již prodělali.

„Senioři mohou být součástí skupiny obyvatel, kteří žijí osamoceně, nemají širší sociální sítě, necestují a ani neplánují vysedávat na zahrádkách restaurací,“ dodává socioložka s tím, že pro tyto lidi tak ani nebudou příliš atraktivní „výhody“ spojené s vakcinací. „Je důležité si uvědomit, že senioři obecně jsou velmi heterogenní skupina. Ti nejstarší mohou být aktivní i pasivní odmítači očkování (mně už to k ničemu není), pak tu budou ti, kteří zůstali za digitální a sociální bariérou, a nedostali se ani do systému, případně nemají nikoho, kdo by jej do systému registrace dostal a zároveň by ho v něm udržel (zadávání druhého PIN kódu v časové prodlevě). Znovu se také ukazují propastné rozdíly mezi regiony, kdy jsou znevýhodněné populace žijící na vnitřních periferiích neboli v obcích na ‚švech krajů‘ nebo v pohraničních oblastech,“ dodává expertka. Očkování samo o sobě je tak spojeno s řadou nákladů, včetně nutnosti dojíždění do vzdálenějších míst, kde jsou velká očkovací centra, a to je pro řadu seniorů „nedosažitelná meta“. Řada seniorů může mít zhoršenou mobilitu, běžná osobní auta nejsou pro ně komfortní, zvláště, pokud se pohybují s berlemi, a navíc ne vždy mají někoho, kdo by je do očkovacího centra dopravil. Tyto bariéry, byť se netýkají všech seniorů, se mohou ve vyšším věku stát naprosto nepřekonatelnými.

Svou roli mohou sehrát i zdánlivě banální motivy. „Pro část veřejnosti nejsou důvěryhodné autority, včetně odborných, tedy překládat grafy a studie se nesetká s potřebným efektem. Naopak je důležité ptát se, proč se konkrétní člověk nenechal očkovat a projevit empatii. Pak můžete zjistit, že třeba jen nechce zklamat svého praktického lékaře, ke kterému dochází roky, obává se jít do nemocnice, nebo se mu nelíbí představa anonymního velkokapacitního očkovacího centra, to všechno jsou legitimní důvody, se kterými se dá pracovat,“ upozorňuje Richard Smejkal s tím, že cílem community engagement není „zlomit vůli člověka a donutit změnit názor“, ale naopak dát mu podmínky proto, aby mohl změnit své chování a zároveň se nedostal do situace, kdy něco deklaruje, avšak už není schopen to naplnit. Velmi konkrétně, čím bude cesta za očkování pro něj komplikovanější, a to i po praktické stránce, tím pravděpodobněji vakcinaci zcela odloží. Naopak ve chvíli, kdy očkování pomyslně i doslova „přijede za ním“, tím jeho ochota vzroste. „My nyní nevíme, co přesně u konkrétního člověka zabere, učíme se to v přímém přenosu, ale už jen to, že se v dané komunitě objeví někdo, kdo má důvěru a respekt okolí a je schopen s lidmi nenásilně probrat problematiku očkování i pomoci s praktickou stránkou vakcinace, má efekt,“ dodává.

Velkokapacitní očkovací centra nejsou samospásná, zásadní roli mají praktici

Očkování proti covid-19 se tak může stát a reálně už někde je tématem, kde se potkávají zdravotní a sociální systém. Pokud má tento očkovací program uspět, je namístě, aby oba systémy spolupracovaly. „Provozování velkokapacitních očkovacích center je zásadní pro to, aby bylo možné co nejrychleji naočkovat co nejvíce osob, ale k oslovení specifických populací a odstranění bariér, které jim brání v očkování, je potřeba používat další proaktivní přístupy,“ upozorňuje Srđan Matić s tím, že vedle praktických lékařů a také specialistů by očkování mohli provádět lékárníci nebo třeba sociální pracovníci, kteří by působili pod dohledem lékařů. Toto však česká legislativa neumožňuje, i když by tak bylo možné učinit očkování skutečně „nízkoprahové“ a více dostupné.

Pro nemalou část populace by také bylo výrazně komfortnější mít možnost nechat se očkovat u svého praktického lékaře. Jak opakovaně zdůrazňuje BISOP Centrum pro modelování biologických a společenských procesů, zejména senioři by měli být aktivně zváni k očkování a současně by měli být možnost nechat se očkovat v ordinaci, kam dochází pravidelně. „Rozšíření očkovacích míst o ambulance praktických lékařů nepřináší pouze kvantitativní navýšení kapacity, ale zejména pro seniory představuje kvalitu, kterou jiná místa postrádají – schůdnou cestu k očkování pro jedinečné postavení praktických lékařů v systému zdravotní péče. Velkokapacitní očkovací centra mohou být pro část lidí, kteří mají o očkování zájem těžko překonatelnou bariérou,“ zdůrazňují psychologové Lucie Michálková a Jan Kulhánek z Laboratoře veřejných politik BISOP. Zásadními argumenty pro očkování v ordinace praktických lékařů jsou podle nich to, že právě tento lékař zná dobře zdravotní stav člověka a zároveň má potřebnou důvěru svých pacientů, jeho ordinace je časově i místně dostupnější a vlastní očkování zde senioři považují za organizačně jednodušší.

„Je opravdu důležité podívat se na situaci očima seniora. Od začátku pandemie je opodstatněně v rizikové skupině, často vyděšený ze statistik vážných průběhů onemocnění a úmrtí. Ale i bez těchto velmi znejišťujících zpráv jde o člověka, který své zdraví nevnímá jako samozřejmost, ale spíše jako něco, co je třeba chránit. Pokud praktický lékař osobně zavolá svému pacientovi, a po zvážení jeho anamnézy jej pozve k očkování a dá mu navíc brzký termín, výrazně to zvyšuje šanci na úspěšnou vakcinaci seniorů,“ konstatují psychologové. Prakticky je také snazší například pro životní partnery, kteří mají stejného ošetřujícího lékaře, aby si zajistili jeden termín a na očkování šli spolu.

„Covid-pas“ po jedné dávce dvoudávkové vakcíny nemá smysl

Například nezisková organizace Ratolest Brno, která pečuje o sociálně znevýhodněné rodiny, se pravidelně setkává s tím, že lidé žijící v podmínkách sociálního vyloučení nebo na hranici chudoby, „propadávají“ očkovacím systémem a nic na tom nezmění ani plán ministerstva zdravotnictví „zjednodušit život“ těm, kteří si nechají aplikovat už první dávku vakcíny. „Z komunikace s těmito lidmi, našimi klienty a klientkami, víme, že se jednak bojí škodlivosti očkování, jednak nevnímají žádné výhody, které by jim mohlo přinést. Potřebnost očkování pro vycestování na dovolenou nebo návštěvu restaurace či společenské akce pro ně nehraje roli; ani před koronavirovou krizí se nenacházeli v takové finanční situaci, která by jim toto umožňovala,“ vysvětluje Anna Kupcová, která se v organizaci věnuje PR a fundraisingu. Příliš motivační nebude toto nařízení ani pro ty seniory, jenž nežijí příliš intenzivním společenským životem. Navíc z pohledu dostupných vědeckých důkazů nedává tato myšlenka příliš smysl. I když je možné, že se v tomto ohledu poznání ještě vyvine, podání pouze jedné dávky (dvoudávkové) vakcíny neposkytuje potřebnou ochranu a vydání „covid-pasu“ může přinést falešný pocit bezpečí. Efektivita vakcíny Pfizer/BioNTech po první dávce je 52 %, u vakcíny Moderna 65 % a AstraZeneca 67 %. Plná ochrana nastupuje až zhruba dva týdny po podání druhé dávky.

Ne vždy ale má veřejnost tyto informace, případně se rozhoduje o očkování, jen na základě kusých zpráv nebo dokonce mýtů. Dvojnásob to platí o lidech, kteří se nachází na okraji společnosti. „Často se setkáváme s tím, že klientky a klienti nemají potřebné informace o tom, jak mají v případě zájmu o očkování postupovat. Často neumí pracovat s internetem nebo ho doma ani nemají, o možnosti telefonické registrace neví,“ dodává. Sociální pracovníci a pracovnice jsou obvykle jediní, kteří s těmito lidmi komunikují a nabízí jim aktuální a pravdivé informace, pomáhají s případnou registrací a také jsou schopni komunikovat se zdravotníky. „Nezájem o lidi ohrožené sociálním vyloučením nebo žijící na hranici chudoby se projevuje od začátku koronavirové krize na jaře 2020. Tito lidé vypadávají z nabízených, často vysokoprahových možností pomoci od státu, podobně jako se s nimi nepočítalo u distanční výuky dětí a mládeže (absence výpočetní techniky, internetového připojení a podobně) nebo při zavírání úřadů (omezení komunikace na online prostor přes e-maily nebo datové schránky, které této skupině lidí v podstatě úplně zamezily přístup k těmto institucím),“ dodává s tím, že očekávat, že by se tito lidé sami aktivně přihlásili o očkováni proti covid-19, neodpovídá jejich reálným možnostem.

Úspěchem této organizace je, že se podařilo už některé klientky, zejména ty s chronickými zdravotními problémy, registrovat k očkování. Jenže řada dalších stojí mimo zdravotnický systém. Pokud vůbec chodí k lékaři, tak pouze se svými dětmi. „Pro zasažení většího množství lidí by mohli významnou roli sehrát lékaři a zejména pediatři, ke kterým tito lidé s dětmi chodí častěji než ke svým praktickým lékařům. Pediatři by mohli rodiče svých pacientů o možnosti a výhodách očkování informovat a například jim i očkování nabízet. Není totiž neobvyklé, že lidé z této skupiny obyvatelstva svého praktického lékaře či lékařku ani nemají; zároveň jsou ohrožení víc než většinová společnost, protože jejich zdravotní stav bývá horší než u většinové společnosti včetně délky dožití,“ shrnuje Kupcová.

Ludmila Hamplová

DALŠÍ ČLÁNKY Z RUBRIKY