Sobota, 16. října, 2021

Téma smrti nemá být před dětmi tabu. Mluvit by o něm měli rodiče i učitelé

DALŠÍ ČLÁNKY AUTORA

Smrt je v naší společnosti stále velmi tabuizované téma. To se odráží i ve chvílích, kdy o ní máme mluvit s dětmi. Při snaze je chránit se ale může stát, že naděláme více škody než užitku. Na to, jak dnes s dětmi komunikují školy a rodiče o smrti, se přitom zaměřil průzkum domácího hospice Cesta domů. Ten ukázal, že by řada učitelů chtěla s dětmi řešit téma umírání, ale nevědí, jak na to – a podobně jsou na tom i mnozí rodiče. Cesta domů proto nyní rozšířila knihovničku na téma smrti a umírání o publikaci Slon u tabule, která radí, jak o tomto nelehlém tématu ve škole hovořit.

„Smrt nemá být tabu, a platí to pro lidi jakéhokoliv věku, děti nevyjímaje. Mělo by se o ní mluvit doma i ve škole. Kde, kdo a jak to má dělat, je ale méně jasné. Jisté je, že děti téma samy otevírají a jsou mnohdy aktéry debaty – téma je přirozeně zajímá a ptají se na něj. Na nás dospělých je, abychom otázky nenechávali bez odpovědi, neignorovali je a nezklamali důvěru,“ shrnuje poznatky nového průzkumu s názvem Je smrt školou povinná? ředitelka domácího hospice Cesta domů Ruth Šormová.

Průzkum probíhal v době pandemie, kdy bylo téma zvlášť exponované. „Narazili jsme i na varování, zda je dobrý nápad se do tématu v současnosti pouštět. Je to trochu paradoxní. Argumentem bylo, že je to velmi citlivé a téměř všechny děti to nějak zažily, tak se na to nebudeme ptát. Cesta domů volá dvacet let po tom, že se má téma ve společnosti více otevřít. V posledních 18 měsících se to stalo jinak, než jsme si představovali, ale je to výzva, na kterou bychom měli reagovat,“ domnívá se Šormová.

„Děti o umírání či tom, že je třeba jejich rodič nemocný, potřebují vědět, rozumět tomu. Rodiče chtějí, aby to byli oni, kdo informuje svoje dítě, a je to ideál. Někdy to ale nedělají nebo se toho bojí. Přitom někdy stačí málo – rodiče podpořit, včas něco říct či se zeptat, co děti o nemoci vědí, aby se situace v rodině významně proměnila,“ popisuje psychosociální pracovnice Jindřiška Prokopová.

Ta ze své vlastní praxe uvádí příklad otce s dvěma dcerami, kterým před půl rokem zemřela matka. V době, kdy byla nemocná, se ale před dětmi vůbec nemluvilo o tom, že má rakovinu, jen, že „je nemocná“. Důvodem bylo, že rodiče nechtěli, aby si rakovinu dcery hledaly na internetu a byly vyděšené. Nakonec se ale otec rozhodl poprosit o pomoc odborníka.

„První, na co se děti zeptaly, bylo, na co vlastně maminka umřela – co to bylo za nemoc, jestli je nakažlivá a jestli je to jako korona. Tatínek se vyděsil, co všechno muselo dětem půl roku v hlavách běhat. Fantazie dětí o tom, co se stalo, bývají někdy horší než realita. Pak si tatínek s dcerami mohli vyprávět, co dělají, když se jim stýská, a učit se jeden od druhého. Nejdůležitější je, aby dospělí, když už se bojí, alespoň vytvořili prostor, kde by se děti mohly zeptat. Smrt nemusí být pro dítě trauma – trauma bývá spíše to, když se o ní nemluví, nevyjadřují se emoce nebo se dělá, že se nic neděje. A když se o věcech mluví dřív, než se dítěte a rodiny bezprostředně týkají, mohou se v tom děti a hlavně dospělí lépe pohybovat,“ dodává Jindřiška Prokopová.

Mnozí rodiče chtějí s dětmi o smrti mluvit sami. Ale neudělají to

Samozřejmě hlavním místem, kde by se toto téma mělo řešit, je rodina – a tak to také vnímá většina z tisícovky rodičů dotazovaných v rámci průzkumu Cesty domů (podrobné výsledky najdete zde, kvalitativní část zde). 57 procent rodičů by navíc uvítalo, kdyby se o smrti a souvisejících tématech vyučovalo i na základních školách či nižším stupni víceletého gymnázia v rámci běžné výuky. Oproti tomu 35 procent si něco takového nepřeje.

„Stejně jako učitelé i rodiče vnímají, že téma smrti a umírání by se mělo ve společnosti komunikovat otevřeněji. Zároveň se téměř polovina oslovených rodičů brání tomu, že by se téma stalo součástí výuky. Raději by o smrti a umírání informovali své děti sami, bez použití jiných, externích zdrojů. Jenže o tématu se svým dítětem mluvilo pouze 17 procent rodičů a skoro polovina z nich neví, jak by o tématu s dítětem měla hovořit, jak s ním vůbec začít,“ komentuje výsledky Ruth Šormová.

Zdroj: Cesta domů

Mluvit o smrti a umírání přitom může usnadnit situaci v době, kdy k něčemu takovému v rodině skutečně dojde. Jak ukázal průzkum, úmrtí někoho blízkého řešily v době, kdy jejich dítě chodilo na základní školu, dva z pěti rodičů. Téměř polovina rodičů ale měla obavy či nevěděla, jak o dané situaci s dětmi hovořit. Dvě pětiny rodičů pak dítě nevzaly na pohřeb, obvykle s tím, že je to pro něj nevhodné či stresující. Zároveň jen čtvrtina rodičů oznámí smrt v rodině ve škole. „V komunikaci mezi školou a rodinou jsou v českém prostředí velké rezervy,“ konstatuje Šormová.

Na druhou stranu je faktem, že by měla existovat důležitá hranice mezi rodinou a školou, která občas některou ze stran nebývá respektována. Rodiče tak mluví učitelům do výuky, zatímco škola může nepatřičně zasahovat do rodiny. V oblasti smrti a umírání přitom může být vnímání v rodině velmi ovlivněno vírou, kterou třeba spolužáci ve škole nemusejí sdílet.

„To, že někteří rodiče nesdělují škole, že se něco takového v rodině stalo, záleží i na tom, jak to rodina prožívá a jak se s tím vyrovnává. Rodiče někdy mají pocit, že téma smrti, možná podobně jako sexu, patří do rodiny. Zdravá rodina má přitom hranici, která je jako dýchání – rozhoduje o tom, co z vnějších podnětů pustí dovnitř a co vypustí,“ poukazuje dětská klinická psycholožka a garantka výzkumu Ludmila Trapková s tím, že mnohé rodiny mohou přistoupit ke kontaktování školy až v případě, že je nějaký problém a dítě se třeba s úmrtím špatně srovnává.

Řeší se drogy, ale umírání ne

Výzkum, který zahrnoval více než tisícovku učitelů základních škol, také ukázal, že s nutností řešit situaci spojenou s úmrtím nebo umíráním v rodině žáka se setkali čtyři ze sedmi vyučujících. Více než polovina má také zkušenost s případy úmrtí někoho z prostředí školy, například žáka či učitele. Přesto pro tyto situace není v naprosté většině zařízení žádný ustálený postup – ten má jen osm procent škol.

Méně než desetina učitelů pak považuje probírání tematiky smrti a umírání v rámci běžné výuky za dostatečné, podle poloviny se na jejich škole problematika řeší jen okrajově. Přitom si téměř tři čtvrtiny učitelů myslí, že o tématu smrti a umírání by se mělo v rámci běžné výuky mluvit (opačného názoru je 15 procent učitelů). Příležitostí, kdy je možné o tématu mluvit, jsou hodiny občanské či rodinné výchovy nebo výchovy ke zdraví.

„Ačkoliv se ale většina učitelů shodla, že problematika do školních lavic patří, jen pět učitelů ze sta je připraveno na toto téma hovořit. Ptali jsme se také, zda by považovali za smysluplné zařadit téma lidské konečnosti do vzdělávání budoucích pedagogů, a jednoznačně se ukázalo, že ano, ale že se něco takového v portfoliu v současnosti téměř neobjevuje,“ popisuje Šormová.

„Z pedagogické fakulty připraveni nejsme a v praxi se to neřeší. A řeší se to ve chvíli, kdy už je pozdě. Třeba na téma šikana nebo drogy jsou semináře pořád, ale tohle je trochu tabu,“ uvedl jeden z dotazovaných učitelů. „Máme základy psychologie a pedagogiky, ale tohle neumíme,“ uvedl další.

Zdroj: Cesta domů

Mnozí učitelé zároveň nemají k dispozici dostatek vhodných materiálů, které by jim s otevřením tohoto náročného tématu pomohly. V návaznosti na průzkum proto Cesta domů vytvořila brožuru Slon u tabule, která je určená přímo pro školy. Metodická podpora pro pedagogy a další materiály (nejen) pro učitele je k nalezení na webu Cesty domů zde.

„U učitelů je půda pro otevírání tématu připravená. Nejistoty se týkají toho, že učitelé nevědí, jak o tématu mluvit. Tam, kde mají kontakt s psychologem a podobně, je možná například supervize,“ poukazuje Ludmila Trapková. „Musíme mířit cíleně na pedagogy, kteří podporu potřebují, říkají si o ni a mají o ni zájem. Ambiciózním cílem by pak bylo dostat téma do portfolia vzdělávání budoucích pedagogů. Vedle informací, co dětem říkat, je totiž větší problém, jak,“ načrtává Šormová.

Protože je ale téma velmi citlivé, je důležité dítě do ničeho nenutit, ale zeptat se ho, zda o tématu chce mluvit a případně s kým. „To je třeba respektovat,“ dodává Trapková.

Michaela Koubová

DALŠÍ ČLÁNKY Z RUBRIKY