Úterý, 18. ledna, 2022

Bez češtiny to nejde. Přesto se některým nemocnicím nechce u zahraničních zdravotníků investovat do výuky jazyka

DALŠÍ ČLÁNKY AUTORA

Když se mluví o náboru zdravotníků z ciziny, je pozornost obvykle věnována jejich odborným znalostem a aprobačním zkouškám. Stejně důležité ale je, aby zdravotník zvládl češtinu – pokud se nedomluví, jsou mu jeho odborné znalosti v české nemocnici málo platné. Intenzivní jazykovou přípravu (nejen) zdravotníků dnes poskytuje Ústav jazykové a odborné přípravy UK (ÚJOP), který se řadu let zabývá vzděláváním zahraničních studentů pro účely na českých vysokých školách. Jak takové kurzy vypadají, přiblížil na odborném panelu Stálé konference českého zdravotnictví na téma lidské zdroje náměstek VZP Ivan Duškov, který dříve působil jako ředitel ÚJOP. Podle něj přitom snahy o zaměstnání zahraničních zdravotníků mnohdy ztroskotaly na tom, že nikdo nechtěl kurzy češtiny zaplatit.

„Rekrutace uchazečů je jedna věc, ale adaptace jak na systém veřejného zdravotnictví v Česku, tak na sociokulturní kontext, je i z hlediska vnímání pacientů věc druhá. Musíme si uvědomit, že když vás vyšetřuje zahraniční lékař či sestra, kteří neumějí pořádně jazyk, tak v ně nemáte důvěru a může to být objektivní bariéra diagnostické či terapeutické metody,“ uvádí Ivan Duškov.

Lepší předpoklady pro to naučit se česky logicky mají lidé ze slovansky hovořících zemí, kde bychom se tak měli poohlížet v první řadě.

„Zkušenosti jsou takové, že naši studenti, kteří byli ze skupiny rusky, bělorusky a ukrajinsky mluvících, se během intenzivního ročního kurzu dostali na vysoce kvalifikovanou úroveň osvojení jazyka českého. To je tedy oblast, kde bychom měli primárně pátrat, protože i jazyková adaptace těchto národů je daleko rychlejší než u národů jiných,“ přibližuje Duškov.

Velmi dobrých výsledků pak podle něj mohou dosáhnout i další skupiny indoevropských jazyků, tedy lidé hovořící například anglicky či francouzsky. Relativně dobře česky jsou schopni se naučit i lidé z arabských zemí či z oblastí ugrofinských jazyků, tedy Maďaři, Estonci či Finové. U uchazečů hovořících typologicky vzdálenými jazyky, jako je vietnamština, čínština či mongolština, je však potřeba počítat na výuku češtiny s o třetinu až polovinu vyšší časovou dotací.

„Jestliže se Ukrajinec naučí za rok řekněme na úroveň B2, je třeba si uvědomit, že Číňan se to naučí teprve za dva až tři roky – což je z hlediska přípravy na budoucí povolání problém,“ konstatuje Duškov.

Blok konference, který se zabýval mobilitou pracovníků a legální migrací. Zleva: Hana Flanderová, ministerstvo zahraničních věcí, Pavla Novotná, ředitelka odboru azylové a migrační politiky ministerstva vnitra, Martina Vašáková, náměstkyně MZ pro zdravotní péči, Ivo Hartmann, vydavatel Zdravotnického deníku (moderátor diskuse), Jaroslava Němcová, předsedkyně pracovní skupiny Sekce zaměstnanosti a sociální péče Hospodářské komory ČR a  Ivan Duškov, náměstek ředitele Všeobecné zdravotní pojišťovny.
 

Cílovou úrovní by mělo být B2

Kurzy na ÚJOP jsou přitom designovány tak, že z nulové úrovně u Ukrajinců, Bělorusů a Rusů na cílovou úroveň B1 trvají 25 až 28 týdnů při 15 až 17 vyučovacích jednotkách týdně. Cílová úroveň B z nulové úrovně pak trvá 45 až 50 týdnů při 17 až 19 vyučovacích jednotkách týdně a cílová úroveň B2 z úrovně B1 zabere 28 týdnů při 15 až 17 vyučovacích jednotkách týdně.

„Uvědomme si, že člověk v podstatě studuje na full-time. Mluvíme přitom o tom, že už je to hotový člověk s vystudovanou specializací, který někde musí bydlet, stravovat se a měl by v rámci adaptačního procesu chodit do práce. Není to tedy jen o tom sem někoho přivézt a postavit ho do nemocnice, ale on na sobě musí rok pracovat a někdo to musí financovat,“ podtrhává Ivan Duškov.

Pro přiblížení: úroveň B1 je takzvaná prahová úroveň potřebná například pro získání českého občanství. Tato úroveň je dostačující k běžné komunikaci a je možné s ní zvládat profesní komunikaci při dobré znalosti vlastního oboru, nicméně rozhodně to není úroveň, na které by bylo možno vést třeba psychoanalýzu. Komunikace s pacientem při ní není tak plynulá, jak by člověk v náročné životní situaci v nemocnici potřeboval, a u ústní aprobační zkoušky se může zkoušejícím těžko hodnotit, zda je problém ve znalosti oboru, nebo v češtině.

„Pacienti mohou být citliví na to, když na ně někdo spustí lámanou češtinou. Proto je vhodné v nějakém horizontu cílit na úroveň B2. Není samozřejmě možné chtít to mít hned z nuly na sto, ale předpokládám, že sem lidé nejedou pracovat, jako se jezdilo na brigády sbírat jahody, ale chtějí se tu usídlit. To by také mělo být součástí dlouhodobé migrační politiky,“ domnívá se Duškov.

Blok o mobilitě pracovníků a legální migraci – pohled do publika

Kurz přijde na 70 tisíc

S jazykem může pomoci i to, že se zájemci o práci v českém zdravotnictví začnou připravovat už před příjezdem do ČR formou on-line kurzů, na které naváže intenzivní kurz u nás. Ten by měl mít takovou strukturu, že se student v rámci jazykové školy učí běžně mluvenou češtinu, dále češtinu pro komunikaci s pacientem, a chybět by neměla jazyková příprava na aprobační zkoušku (typologie testu, jazyková stránka stavby testových otázek) s případnou simulací závěrečné zkoušky.

„Ukazovaly se velké problémy v souvislosti s tím, že lidé nebyli schopni porozumět testu. U aprobačních zkoušek pak je vidět, že je to odborník, který rozumí svému řemeslu, ale není schopen porozumět zadání,“ popisuje Ivan Duškov.

V rámci specializační části kurzu je pak na místě seznámit se základy systému českého zdravotnictví a práva pro lékaře (dodatečný seminář nad rámec výuky češtiny) a IPVZ či lékařské fakulty by také měly mít na starosti odborné přednášky zajištěné přednášejícími lékaři.

Takový kurz samozřejmě není zcela levnou záležitostí. Výuka na ÚJOP stojí 140 až 150 korun na hodinu za jednoho studenta, kdy minimální počet ve skupině je 12 lidí. Zkoušky pak přijdou na 3200 až 3900 korun podle úrovně (existuje i možnost vytvořit zkoušku na míru ). Podtrženo, sečteno, ročník intenzivního jazykového kurzu stojí 71 400 korun za studenta.

„Podmínkou úspěchu je dle mých zkušeností dobrá rekrutace a systém celého procesu od náboru přes výuku, zkoušky, praxi a zařazení do pracovního procesu. Neměla by to tedy být nějaká agentura, která řekne: nechceš dvacet sester? Mělo by to být o konkrétní nemocnici, která má svou strategii a ví, že v horizontu několika let bude potřebovat tolik a tolik personálu a specializací. To by měla do procesu vnášet jako zadavatel. Je to na dlouho, ale pak to dává smysl. Zatím zpravidla snahy skončily na tom, že někdo nechtěl za přípravu zaplatit s tím, že se to lidé v praxi nějak naučí,“ popisuje Duškov.

Navíc podle něj nezřídka přijeli i pracovníci se špatným vzděláním. Proto je vhodné uchazeče otestovat v jejich jazyce, zajistit uznatelnost vzdělání a teprve poté do nich investovat a směřovat je na zkoušky v jazyce českém.

Michaela Koubová

Foto Radek Čepelák

DALŠÍ ČLÁNKY Z RUBRIKY