V České republice máme už 14 let zavedeno hodnocení zdravotnických technologií (čili HTA) u léků, a úprav v tomto směru se před třemi roky dočkaly také zdravotnické prostředky na poukaz. Kde ovšem hodnocení efektivity zatím zcela chybí, jsou zdravotnické prostředky hrazené jako zvlášť účtované materiály (ZUM) a také zdravotní výkony. Přitom právě tato oblast spolkne velkou část peněz jdoucích do zdravotnictví, a její hodnocení by tak mohlo přinést efektivnější vynakládání prostředků – což by zdravotní pojišťovny velmi uvítaly. Problém však je, že i kdyby se dnes rozhodly chopit iniciativy a situaci změnit, nemají k tomu zákonné zmocnění. Problematice se věnoval summit Technologie a inovace ve zdravotnictví, který uspořádalo vydavatelství Media Network 28. až 30. března v Praze.
„U zdravotnických prostředků na poukaz je posouzení a zařazení definováno jednoznačně zákonem č. 48/1997 Sb., přílohou č. 3. U zdravotnických prostředků v kategorii ZUM je zákonná norma upravena pouze pro část hospitalizační. Abychom byli schopni docílit standardizovaného přístupu, byla by potřebná preciznější legislativní úprava kategorizace a následného posouzení těchto prostředků. Pojišťovny jsou zákonem zřizované organizace, které mají legislativně vymezenu působnost v oblasti jednotlivých komodit. Cokoliv mimo je obtížně realizovatelné,“ vysvětluje náměstek ředitele VZP Jan Bodnár.
Přestože v oblasti léčiv je posuzování a hodnocení přínosů a nákladů již dlouhodobě realizováno, v oblasti zdravotnických prostředků jsou tyto postupy nově implementovány. Na rozdíl od léků je u zdravotnických prostředků díky novým technologiím větší rozmanitost a v současné době schází kategorizace ZUM určených cílové skupině pacientů. Zároveň je u zdravotnických prostředků omezené množství dat o přínosech, rizicích a s tím spojený obtížný popis přínosů u jednotlivých ZUM.
Vzorem pro to, jak by mohlo vypadat hodnocení „ZUMových“ zdravotnických prostředků, se ale může stát metodika vzniklá ve spolupráci zdravotních pojišťoven, CzechMed a farmakoekonomické společnosti, která je určena pro nekategorizované zdravotnické prostředky na poukaz. U těch je totiž nutno provádět analýzy nákladové efektivity a dopadu na rozpočet. Metodiku by tak bylo možné modifikovat i na ZUM. Nicméně pro tuto činnost chybí zákonné mantinely, protože bez legislativní opory, jak je definována u léčiv či prostředků na poukaz, by bylo obtížné aplikovat smlouvy o limitaci rizik.
„Situace u zdravotnických prostředků na poukaz a těch ostatních je odlišná, takže jednoduše přenositelné to není. Dokud nebude dostatečně kvalitativně vyhovující zákonná úprava pro tuto činnost, vždy budou pojišťovny tahat za kratší konec provazu,“ podotýká Bodnár.
Půjdeme ve stopách Slovenska?
Pokud hovoříme o HTA, díváme se velmi často do zahraničí. S hodnocením zdravotnických technologií mají zkušenosti Británie, Francie či Německo. Ačkoliv se v těchto státech můžeme inspirovat, zdaleka ne vždy jsou jejich systémy přenositelné do našeho prostředí.
„Zajímavá situace však nastává na Slovensku, kde vzniká HTA agentura při ministerstvu zdravotnictví. Kolegové ze Slovenska si předsevzali v rámci využití prostředků z programu REACT-EU poměrně ambiciózní plán na kultivaci úhradového systému zdravotnických prostředků. Možná by to byla cesta i pro nás, takže se budeme nadále zabývat tím, jaké výstupy na Slovensku mají. Ve VZP si pohráváme s myšlenkou, že bychom zavedli obdobný způsob hodnocení HTA, nicméně bez zákonného zmocnění je tato cesta poměrně obtížná,“ načrtává Bodnár.
I plátci by tak uvítali, aby Česko mělo plnohodnotnou HTA agenturu – jde koneckonců o prioritu Evropské komise. V tuto chvíli ale schází zákonná licence pro toho, kdo by HTA agenturu etabloval. Ministerstvo zdravotnictví každopádně deklaruje, aby HTA institut nebyl přímo navázán na MZ ČR, ale aby byla garantována jeho nezávislost. SÚKL rozšiřování stávající agendy v této situaci odmítá s tím, že aktuálně je na pokraji kapacit.
VZP zrychlí zařazování do číselníku
Plátci na hodnocení inovací nerezignovali – nyní tuto činnost realizují ve spolupráci s odbornými společnostmi, které specifikují přínosy, rizika a zkušenosti z praxe. I zde ale chybí zákonné zmocnění jednoznačného postupu. „Souvisí to i se složitým nastavením toho, zda zdravotnické prostředky soutěžit zdravotnickými zařízeními, anebo se řídit úhradou vyjednanou ze strany pojišťoven. Z hlediska celkového nastavení legislativního prostředí je samozřejmě nutné zdravotnické prostředky soutěžit, podobně jako je to v jiných evropských zemích. Zákon o veřejných zakázkách je ale trochu jiný vstup než to, co dohodují zdravotní pojišťovny z hlediska zařazování do katalogu,“ poukazuje Jan Bodnár.
VZP se každopádně snaží zlepšovat doposud zavedené vlastní procesy. „Snažíme se racionalizovat náklady, které s inovacemi přicházejí. Musíme i bez zásadního zákonného zmocnění s tématem pracovat. Jednotlivé procesy jsou v pojišťovnách stanoveny v metodikách. Nejsou ovšem všeobjímající, takže je prostor pro další kultivaci, na čemž ve VZP pracujeme. V tuto chvíli máme revizi metodiky, která hovoří o hodnocení zdravotnických prostředků. Mimo jiné je součástí i zrychlení procesu zařazování do našeho katalogu, takže dojde ke zkrácení z šesti na tři měsíce. Rychlejší tempo bychom už vzhledem ke kapacitám nezvládli,“ vysvětluje Bodnár.
Tato úprava by mohla usnadnit jinak zdlouhavý proces posuzování a následného zařazování nových výkonových kódů do sazebníku výkonů. Proces probíhá jen jednou ročně, navíc u finančně náročných nových výkonů pojišťovny požadují, aby k jejich uzavírání docházelo v době dohodovacího řízení tak, aby je mohly zohlednit ve zdravotně pojistných plánech. Pro zkrácení prodlevy je ale v mezidobí možné využít číselníky zdravotních pojišťoven.
„Pokud zařazování do seznamu zdravotních výkonů není možné, lze využít interní číselníky pojišťoven – a poměrně často se tak děje. V těchto případech alternujeme požadavek pro zajištění péče vlastním mechanismem v rámci pojišťoven,“ dodává Jan Bodnár.
Foto: Radek Čepelák
Michaela Koubová
