Stigma vůči duševním onemocněním se týká i těch, kteří jsou v této oblasti profesionály. Psychologové a psycholožky, stejně jako studující oboru psychologie, mají obtíže se svým duševním zdravím, včetně osobní zkušenosti s psychickým onemocněním, i když o tom příliš často nemluví. Pokud to ale udělají, mohou z toho profitovat jejich (budoucí) klienti a klientky. Tématu duševního zdraví u (budoucích) profesionálů v oboru, tedy jak psychologů a psycholožek, kteří již působí v praxi, tak studentů a studentek oboru psychologie, kteří se na výkon své profese teprve připravují, se věnuje nová studie, jež byla přijata k publikaci do žurnálu Perspectives on Psychological Science.
To, že pomáháte druhým s jejich psychickými problémy či přímo duševním onemocněním, a máte k tomu potřebné vzdělání i zkušenosti, ještě neznamená, že vy sami budete před těmito obtížemi ochráněni. Naopak i profesionálové v oboru mohou mít a také sami mívají různé problémy, včetně skutečnosti, že i jich se osobně týkají psychiatrické diagnózy. Tak lze jednoduše shrnout téma nové americké studie, která se zaměřila na duševní zdraví psychologů a psycholožek a také studujících oboru psychologie, a byla přijata k publikaci v žurnálu Perspectives on Psychological Science.
Studie jednoduše řečeno poukázala na skutečnost, že i psycholog či psycholožka v jakékoliv fázi své profesní kariéry či přípravy na ní je také člověk, a k tomu patří i to, že má své vlastní duševní obtíže. Celosvětově jsou právě psychická onemocnění jednou z nejčastějších příčin invalidity, tedy není až tak překvapivé, že se nevyhýbají ani profesionálům v oboru péče o duševní zdraví. Přesto duševní zdraví psychologů a psycholožek samotných, stejně jako dalších příbuzných profesí, zůstává tak trochu tabu, a mnohdy je spojeno se stigmatem, že když se jedná o odborníky, „tak by přece takové problémy mít neměli“, a pokud je mají, „je s nimi něco špatně“.
Jak ale zdůrazňují ve svém článku pro magazín The Conversation členové autorského týmu studie Andrew Devendorf, který se věnuje doktorskému studiu na University of South Florida, a Sarah Victor, která přednáší klinickou psychologii na Texas Tech University, je „ironií, že i profesionálům v oblasti duševního zdraví se doporučuje skrývat jejich vlastní zkušenosti s duševním onemocněním“. Sami psychologové a psycholožky, stejně jako studující oboru psychologie, se tak musí vypořádávat s tím, že mluvit otevřeně o svém vlastním duševním zdraví může znamenat odsouzení ze strany kolegů či dokonce poškodit jejich profesní kariéru.
„Tato kultura mlčení je v rozporu s tím, co psychologové vědí o tom, že je pravdivé v boji se stigmatem: mluvit otevřeně o svém duševním zdraví může pomoci snížit stigma a povzbudit ostatní, aby vyhledali pomoc,“ konstatují autoři studie s tím, že právě tato stigmatizace, která je uplatňována i v oboru péče o duševní zdraví, může vést k tomu, že z profese budou zbytečně vyloučeni ti, kteří by mohli díky či kvůli svým osobním zkušenostem významně prospět ostatním.
Psychologové jsou podobní běžné populaci i ve výskytu duševních chorob
Zmiňovaná studie postavená na online dotazování zahrnula celkem 1 692 psychologů a psycholožek v různých fázích jejich kariérního vývoje. Jednalo se tak o studující oboru psychologie, včetně těch v postgraduálních programech, a profesionály a profesionálky, kteří byli zapojeni v různých akreditovaných programech či stážích v oblasti klinické psychologie, psychologického poradenství či školní psychologie.
Respondenti dostali dvě základní otázky, a to sice, zda někdy zažili „duševní obtíže“ a zda jim někdy nějaký specialista diagnostikoval duševní onemocnění. Více než 80% dotazovaných pak uvedlo, že mají osobní zkušenost s psychickými problémy, a současně 48% respondentů uvedlo, že jim byla diagnostikována nějaká duševní choroba či porucha (pozn. redakce – americký systém péče o duševní zdraví je odlišný od českého, a tak se zde na diagnostice více podílejí i další obory, nejen psychiatrie, což může ovlivnit výsledná čísla).
„Tyto výsledky jsou podobné zastoupení duševních chorob v běžné populaci. Naše zjištění ukazují, že psychologové nejsou imunní vůči stavům, které léčí u ostatních, a potýkají se s psychickými problémy nebo nemocemi stejně jako jejich pacienti a klienti,“ konstatují autoři studie. Tato osobní zkušenost je podle nich něco, z čeho nakonec mohou profitovat pacienti i klienti, o které psychologové a psycholožky pečují: „Osobní zkušenost s problémy v oblasti duševního zdraví nám připomíná, proč má naše práce smysl a proč stojí za to dál pokračovat v tom, abychom pomáhali zlepšovat životy lidí, kteří se potýkají s traumaty a emocionálními problémy.“
Osobní zkušenost jako další nástroj k destigmatizaci
Mezi nejčastějšími duševními onemocněními, které účastníci studie uváděli, patřily deprese, generalizovaná úzkostná porucha a sebevražedné myšlenky nebo chování. „Tato data poskytují rozsáhlé empirické důkazy o tom, o čem mnozí v oboru mluví jen za zavřenými dveřmi, a to sice, že psychologové mají svůj podíl na diagnostikovaných i nediagnostikovaných duševních obtížích. I když tyto zkušenosti mají značné emocionální, mezilidské a profesionální dopady, naše výsledky potvrzují, že lidé s problémy v oblasti duševního zdraví jsou úspěšní studenti i vyučující,“ konstatuje autorský tým v závěru své práce.
Tato studie by podle nich měla pomoci „vykořenit zastaralé stigmatizující a umlčující názory na duševní poruchy v našich řadách“. Autorský tým tak přímo vyzývá k tomu, aby psychologové a psycholožky nebáli otevřeně mluvit o tom, že i oni sami mají problémy v oblasti duševního zdraví, což z nich rozhodně nečiní horší profesionály, možná mnohdy právě naopak.
Neznamená to však, že je to něco, co by psycholog či psycholožka „museli udělat“, nebo snad, že osobní zkušenost s duševními obtížemi, včetně psychické nemoci, je nutnou podmínkou pro výkon profese, ať již v klinické praxi či ve výzkumu. „Spíše se domníváme, že by psychologové, kteří se rozhodli mluvit o svém duševním onemocnění, mohli být schopni využít své pozice k destigmatizaci a větší otevřenosti ohledně těchto zdravotních problémů, a to jak směrem k dalším poskytovatelům péče, tak vůči pacientům a klientům, o které se starají,“ shrnují závěr své práce Andrew Devendorf a Sarah Victor.
Ludmila Hamplová
