Středa, 25. května, 2022

Ústavní soud zamítl „stížnost na všechno“. Zákony a vyhlášky o financování zdravotní péče zůstávají v platnosti

DALŠÍ ČLÁNKY AUTORA

Ústavní soud zamítl návrh na zrušení skupiny právních předpisů, na kterých stojí systém financování zdravotní péče v Česku. Podnětem senátorů, podle nichž je mechanismus smluv a úhrad nastavený tak špatně, že zdravotnictví uvádí do permanentní krize, se soudci zabývali od roku 2018. Systém přezkoumávali se zdrženlivostí a respektem k dělbě moci, zdůraznil soudce zpravodaj Vojtěch Šimíček.

Stížnost padesátky členů horní komory Parlamentu z prosince 2018 mířila na celou řadu pilířů, o něž se opírá současný zdravotnický systém v Česku – od úhradové vyhlášky až po to, jak se u nás tvoří smluvní síť poskytovatelů. Poukazovala v návrhu například na rozdíly v kvalitě péče a délce čekacích dob v závislosti na místě bydliště, onemocnění a sociálním postavení. Pravidla úhrad označovala za neetická, úhradový systém za netransparentní, v cenotvorbě spatřovala vliv zájmových skupin a jejich dohod (podrobněji jsme se stížnosti věnovali například zde, zde a zde).

„Úkolem Ústavního soudu není být tvůrcem zdravotní politiky státu,“ uvedl Šimíček v úvodu obsáhlého odůvodnění.

Návrh konkrétně směřoval proti několika částem zákona o veřejném zdravotním pojištění, zejména z oblasti stanovování úhrad, dále proti dvěma pasážím zákona o zdravotních službách, upravujícím činnost center vysoce specializované péče, a čtyřem vyhláškám. Konkrétně šlo o vyhlášku, kterou se vydává seznam zdravotních výkonů s bodovými hodnotami, dále vyhlášku o rámcových smlouvách, část prováděcí vyhlášky k zákonu o veřejném zdravotním pojištění a vyhlášku o stanovení hodnot bodu, výše úhrad a regulačních omezení pro rok 2019.

Ústavní soud nemá být tvůrcem zdravotnické politiky státu

Ve svém nálezu Ústavní soud mj. uvádí, že právo na ochranu zdraví podle článku 31 Listiny základních práv a svobod zahrnuje i zajištění fungujícího systému dostupné zdravotní péče. „Toto právo však spadá do oblasti sociálních práv, kde je dán zákonodárci logicky větší prostor pro jejich limitaci, nežli je tomu např. u práv základních, a lze se jich domáhat pouze v mezích zákonů, která tato práva provádějí. Podstatou sociálních práv je totiž právo jednotlivce na pozitivní plnění ze strany státu, přičemž výše tohoto plnění je limitována i ekonomickými možnostmi státu a úroveň bezplatně poskytované zdravotní péče proto nemůže být bezbřehá,“ píše se v dokumentu.

Ústavní soud nemá být tvůrcem zdravotnické politiky státu a jeho úkolem ani není ústavně „zakonzervovat“ jediné možné řešení „ve své podstatě politického sporu z oblasti financování zdravotní péče,“ uvádí se dále s tím, že posuzování správnosti či vhodnosti zdravotní politiky státu, resp. způsobu úhrady zdravotní péče, Ústavnímu soudu nepřísluší, nedojde-li zároveň k porušení ústavních práv.

V závěru nálezu nicméně Ústavní soud upozorňuje, že zamítnutí návrhu nevylučuje, že v jiných případech a s jinou právní argumentací mohou být napadená ustanovení znovu podrobena přezkumu.  Stejně tak může dojít k tomu, že „při vydávání různých aktů aplikace práva (dojde) k porušení práv účastníků jimi upravených vztahů. Není proto vyloučen ani přezkum prováděný Ústavním soudem tam, kde prostředky soudní a jiné právní ochrany nepovedou k cíli.“

Ústavní soud se úhradami zdravotní péče zabýval opakovaně od 90. let. Například v roce 2015, kdy senátoři uplatňovali podobné výhrady, konstatoval, že úhradová vyhláška žádným základním právům neodporovala, navazovala na starší předpisy a pravidla byla předvídatelná a plošná, byť v důsledku mohla vyvolávat některé rozdíly a nerovnosti.

-čtk-, -sed-

DALŠÍ ČLÁNKY Z RUBRIKY