Úterý, 16. srpna, 2022

Záchrana při otravách, léčba ran či poruch sluchu. Nová barokomora v Ústavu leteckého zdravotnictví pomůže dvojnásobnému množství pacientů

DALŠÍ ČLÁNKY AUTORA

Výcvik leteckého personálu či potápěčů, první pomoc při otravách a kesonové nemoci, ale i léčba ran či problémů se sluchem – to vše umí dvě barokomory v Ústavu leteckého zdravotnictví. Zatímco jedna je podtlaková a slouží ryze k výcviku leteckého personálu, ta druhá, přetlaková, je určena primárně k léčbě. Komplex barokomor nyní prošel rekonstrukcí, díky které bude moci pomáhat dvojnásobnému počtu pacientů. Indikovat léčbu mohou praktici i specialisté, v současnosti však této možnosti využívají hlavně pražští odborníci.

„Komory máme dvě. Jedna je přetlaková se zvýšením parciálního tlaku i procenta kyslíku ve vdechovaném vzduchu a používá se pro léčbu pacientů s celou řadou různých problémů daných tzv. Lilleským protokolem, tedy seznamem diagnóz, na němž se medicína na základě důkazů shodla. Tato komora slouží v zásadě jen pacientům, i když zde ještě probíhá také výcvik potápěčů – ten ale zabere minoritu provozu. Druhá komora, hypobarická, je letecká výcviková a pacienti ji zase nevyužívají vůbec. Připravujeme zde hlavně český vojenský letecký personál, ale i ten zahraniční,“ vysvětluje ředitel Ústavu leteckého zdravotnictví Petr Chmátal.

Část Ústavu leteckého zdravotnictví v pražských Střešovicích, kde jsou umístěny barokomory.

Komplex původních tlakových komor pochází z roku 1964 a vyžádal si ho boom nadzvukového létání ve velkých výškách, zároveň ale tehdy došlo i k renesanci hyperbaroxické léčby.

„Komory, byť s určitými změnami a vylepšeními, pracovaly v ústavu déle než půl století. Když vezmeme funkčnost a úroveň těchto barokomor a porovnáme je s vývojem techniky po roce 2010, je to jako srovnávat letadla a ponorky z 50. let se současnými. Šlo tedy o rozhodnutí, jak přizpůsobit léčebnou i výcvikovou stránku současnosti,“ načrtává ředitel Chmátal.

Studie proveditelnosti proběhla v roce 2016, v roce 2019 pak vlastní výběrové řízení. Samotná rekonstrukce trvala tři čtvrtě roku a letos v lednu odstartoval zkušební provoz. Ten nyní přechází do ostrého provozu s tím, že pacienti jsou již pozváni skoro na celý rok.

Povědomí o léčbě by se mělo zvýšit

Komu může hyperbarická léčba pomoci? Používá se při akutních stavech, jako jsou kesonová nemoc a otravy oxidem uhelnatým či některými léky, ale také u anaerobních infekcí, diagnóz s poruchou prokrvení orgánů, jako jsou nehojící se vředy na dolních končetinách, kdy hrozí amputace (šance, že se touto léčbou povede končetinu zachránit, je 65 až 70 procent), v oblasti ORL, poradiačních následků u onkologických pacientů, očních diagnóz typu uzávěrů sítnicových tepen, dystrofií či zánětů kostí. Při léčbě přitom dochází ke zvýšení parciálního tlaku kyslíku ve všech tělních tekutinách, což mění biochemické reakce na molekulární úrovni.

Zatímco stará hyperbarická komora obsloužila najednou až pět pacientů, ta nová jich zvládne 12.

V komoře je během terapie tlak jako v 15 metrech pod hladinou vody (obecný konsenzus i kalkulace výkonů zdravotními pojišťovnami), pro potápěče je ale možné vytvořit i tlak jako v hloubce 50 metrů. Léčebná kúra trvá dvě hodiny, během nichž pacienti dýchají čistý kyslík.

„Ústav se desetiletí specializuje na využití hyperbarické léčby v oblasti ORL, především na náhlé poruchy sluchu a problémy, které s poruchou vnitřního sluchového aparátu souvisejí. Zde se tedy generuje vysoké procento našich pacientů. Působíme ale v celém spektru diagnóz a vzhledem k tomu, že nová barokomora má podstatně větší kapacitu než ta stará, předpokládáme rozšíření spektra diagnóz i případnou spolupráci jak u akutních stavů s pražskou záchrankou, tak s onkologickými radiačními ústavy při pomoci ve stavech po ozáření,“ vysvětluje Chmátal.

„Dříve jsme měli pacienty z poloviny z oblasti ORL a z poloviny s poruchou prokrvení končetin. Teď máme převahu „uší“, ale snažíme se získat více „nohou“. Problém je, že řada lékařů neví, že nám pacienty s těmito problémy mohou poslat. V Praze už o nás vědí, ale mimo Prahu jsou ještě rezervy,“ načrtává náměstek ředitele ÚLZ pro výcvikově expertizní činnost Petr Došel.

Obsluha hyperbarické komory není jednoduchá.

Zatímco stará komora mohla obsloužit až pět pacientů najednou, ta nová jich zvládne až 12. Před rekonstrukcí bylo v barokomoře ročně provedeno na čtyři tisíce výkonů u čtyř až pěti set pacientů. Ústav leteckého zdravotnictví přitom pokrývá hlavně oblast Prahy a středních Čech.

Ústav v barokomoře provádí i výzkum. „Dělali jsme práce, které souvisejí s hojivostí ran – šlo o armádní účely v souvislosti s devastačními poraněními z bojiště,“ načrtává Petr Došel. „Práce směřovala do základního výzkumu. Šlo o to definovat na základě genových replikací, zda existuje efekt na hojení ran v primární biochemické odpovědi. Práce běží a potrvají dále. Domnívám se, že naše práce z roku 2018 a 2019 byla jedním z důležitých přínosů do světové literatury v této oblasti,“ dodává Petr Chmátal.

Podtlaková komora umí simulovat extrémní změny tlaku i volný pád

Důležitá součást práce ústavu se ale odehrává i v druhé, podtlakové komoře, která slouží k výsostně armádním účelům.

„Komoru používáme pro výběr pilotních kadetů a kandidátů létání a pro posuzování zdravotního stavu, respektive schopnosti k létání, a to nejen u pilotů, ale u všech příslušníků leteckého personálu. Všichni, kdo jsou z profesních důvodů na palubě armádních letadel, musí projít výcvikem. Ten má dvě části. Vstupní pro piloty a opakovací – rovněž pro piloty a také pro všechny příslušníky leteckého personálu. Vstupní kurz představuje systém testů a výcvikových demonstrací s postupně se zvyšující náročností v průběhu čtyř let kadetního studia. Periodický výcvik je opakován s v intervalu 5 let po celou dobu profesionálního života letce,“ vysvětluje Petr Došel.

Přetlaková komora pro výcvik leteckého personálu.

Požadavky na piloty se přitom liší podle toho, v čem létají – jiné jsou u dopravních pilotů, jiné u pilotů vrtulníků a jiné u pilotů proudových bojových letounů. Každá kategorie pilotů má jiné složení testů a demonstrací, které mají za úkol prověřit, zda je stav pilota takový, aby pro něj létání nebylo rizikové. Neméně důležitým aspektem letecko-lékařského výcviku je příprava pilotů ve zvládání zátěžových nebo nouzových situací za letu. Mimo uvedeného jsou rovněž testováni výsadkáři speciálních sil, kteří jsou vysazováni ve velkých výškách.

„Novou podtlakovou komoru používáme k posuzování a výcviku dvou modalit výškové fyziologie: k posouzení individuálního vlivu a odolnosti vůči nedostatku kyslíku (hypoxii) a posouzení schopnosti odolávat změnám atmosférického tlaku. Pro všechny příslušníky leteckého personálu platí testování na výšce 7500 metrů. Testování se provádí proto, že příznaky, které provázejí hypoxii, jsou individuální, a s věkem se příliš nemění. Někdo má příznaků spoustu a je schopen relativně snadno odhadnout, že se dostal do prostředí, kde je kyslíku málo, a jiný téměř nepostřehne, že se dostal do závažného stavu. Ten musí vědět, že varování nemá. Musíme také znát míru přirozené odolnosti vůči uvedeným zátěžím. Děláme negativní selekci, tedy vyloučíme ty, kteří jsou nevhodní a neumějí snášet hypoxii. Není to tak, že by nemohli létat – doporučíme je třeba do vrtulníků, ale létání ve velkých výškách je pro ně potenciálně nebezpečné. Naším úkolem je tedy udělat výběr, ale také posouzení, jak se život podepisuje na schopnostech,“ objasňuje Došel.

Náměstek ředitele ÚLZ pro výcvikově expertizní činnost Petr Došel má v přetlakové komoře „nalétáno“ jako armádní piloti.

Co se týče změn tlaku, musí letecký personál zvládnout desetinásobek toho, k čemu dochází v dopravním letadle. Piloti také musejí snést rychlou dekompresi v kokpitu, kde jsou tlakové změny dramaticky velké. Rychlost poklesu kabinového tlaku při nácviku rychlé dekomprese odpovídá stoupání rychlostí v rozmezí 9 000 až 12 000 km/h. Navíc pobyt ve výškách nad 11 500 metrů je možný pouze ve spojení dýchání čistého kyslíku s přetlakem. Techniku tohoto typu dýchání je nezbytné důkladně nacvičit.

Do přetlakové komory se vejde šest pilotů a lékař.

Do komory se při nácviku vejde šest pilotů a jeden lékař, který je hlídá a monitoruje. Je přitom možné naprogramovat libovolný profil na přání klienta s jakýmkoliv gradientem rychlosti dekomprese a komprese včetně volného pádu, a to až do výšky 50 kilometrů.

„To je ale teoretický údaj, protože v současnosti u nás neexistuje výstroj umožňující více než 14 tisíc metrů – pak už musí být hermetizovaná přilba a skafandr. Dříve jsme měli původní ruskou výstroj, takže jsme testovali i na 16 a 25 tisíc metrů. Jít výš už nemá význam, protože už téměř není rozdíl mezi 25, 50 a 100 kilometry, změna tlaku je tak malá, že jsme de facto v kosmickém prostoru,“ podotýká Petr Došel.

Pracoviště ÚLZ má mezinárodní akreditaci amerického letectva, takže může posuzovat pro jakoukoliv zemi, která je členem NATO. A protože Slovensko podobné zařízení nemá, pokrývá pražská barokomora i výcvik a testování slovenské armády. Častými hosty jsou také pobaltské země, už tu ale byli i piloti z Afghánistánu či Afriky.

Ředitel Ústavu leteckého zdravotnictví Petr Chmátal a náměstek ředitele ÚLZ pro výcvikově expertizní činnost Petr Došel při reportáži u barokomor.

Foto: Radek Čepelák

Michaela Koubová

DALŠÍ ČLÁNKY Z RUBRIKY