Čtvrtek, 7. července, 2022

Čekat na sebepoškozování se nevyplácí. Čeští rodiče stále věří mýtům o duševním zdraví dětí

DALŠÍ ČLÁNKY AUTORA

Všichni rodiče se zajímají o psychický stav svých dětí. Pokud ale musí čelit jejich duševním problémům, mnohdy tápou a podléhají zkresleným informacím. Věřit mýtům v této oblasti však znamená, že se řadě dětí a mladistvých dostane potřebné pomoci pozdě, pokud vůbec. Mnohdy jen proto, že rodiče mají pocit, že jejich obtíže „ještě nejsou dost vážné“. Navíc jejich představy o dostupnosti odborné péče jsou značně zkreslené. I to jsou závěry výzkumu zaměřeného na postoje dospělých k péči o duševní zdraví dětí a mladistvých neziskové organizace Nevypusť duši, který realizovala ve spolupráci se společností T-Mobile.

Na jedné straně je duševní zdraví dětí a mladistvých téma, které vnímáme jako důležité a hodné pozornosti. Jenže když dojde na setkání s psychickými problémy nebo dokonce počínajícím onemocněním, přichází značná nejistota. Svou roli stále sehrává i přetrvávající stigmatizace spojená s duševním zdravím obecně. Psychické problémy a rozvoj duševních onemocnění u dětí a mladistvých jsou tak pro mnoho dospělých oblastí, v níž tápou a mnohdy podléhají zkresleným informacím. Často nejsou schopni včas identifikovat obtíže, které je třeba řešit, neví, kde hledat pomoc, a současně mají nerealistická očekávání o dostupnosti odborné péče v oblasti duševního zdraví dětí a mladistvých. O to horší pak mohou být dopady na budoucí život dítěte či mladého člověka.

„Máme sklon na psychické problémy u dětí a mladistvých reagovat se značným zpožděním. Mnohdy proto, že je bagatelizujeme či nevěříme, že už jsou dost vážné. I méně závažné obtíže však mají negativní vliv na školní prospěch, vztahy s vrstevníky či rozvoj potenciálu. A to vše může dítě ovlivnit na mnoho let. Opravdu se nevyplácí čekat až na to, kdy se dítě bude sebepoškozovat nebo bude trpět závažnou poruchou spánku,“ říká Marie Salomonová, ředitelka neziskové organizace Nevypusť duši, která se dlouhodobě věnuje péči o duševní zdraví, organizuje preventivní programy pro školy i veřejnost a zasazuje se o systémové změny v oblasti duševního zdraví. Tým psychologů, lékařů a sociálních pracovníků spolupracuje s vládními i nevládními organizacemi a za šest let svého fungování prošlo jeho programy přes dvacet tisíc účastníků.

Myslíme si, že informací o duševním zdraví je dostatek. Přesto podléháme stigmatizaci

Pro 91 procent dotazovaných je duševní zdraví dětí přinejmenším stejně důležité jako to fyzické. Zároveň ovšem až pětina z nich přiznává, že pokud by se u jejich dítěte objevily psychické obtíže, vnímali by to jako určité stigma. To pak negativně ovlivňuje přístup k řešení duševních problémů. Míru rozšířené stigmatizace potvrzuje i to, že by si 54 procent rodičů muselo rozmyslet, než by souhlasilo s tím, aby jejich dítě bylo v kontaktu s dítětem, které má psychické problémy. Šestina dotazovaných pak považovala osoby žijící s duševním onemocněním dokonce za „nebezpečné“.

„Realita je taková, že se s takovým dítětem jejich potomek ve škole nebo třeba na kroužku už potkal, protože psychické obtíže u dětí nejsou nijak vzácné,“ dodává Salomonová. Podle statistik Světové zdravotnické organizace každé sedmé dítě ve věku 10 až 19 let žije s duševním onemocněním. Většina z nich však není odpovídajícím způsobem léčena.

Řada dospělých má navíc povědomí jen o některých typech potíží, mezi něž patří například užívání návykových látek, poruchy příjmu potravy, ADHD či šikana, kterým však mnohdy ani nepřičítají psychický původ. Míra znalosti dalších závažných duševních onemocnění jako například depresivní poruchy, schizofrenie, úzkostné poruchy, sociální fobie, OCD či bipolární poruchy je pak velmi nízká. Ruku v ruce s nízkou mírou znalostí o těchto duševních onemocnění pak jde také vyšší míra stigmatizace.

„Nedostatek znalostí u dospělých jsme zaznamenali i depresivních nebo úzkostných poruch, včetně sociální fobie. Všechna tato onemocnění však mohou vést k tomu, že dítě zcela vypadne ze vzdělávacího systému, což má nedozírné následky na celý jeho život,“ shrnuje expertka. V případě ADHD pak dotazovaní nevnímali tuto neurovývojovou poruchu za „závažnou“, ačkoliv bez odpovídající terapie může snížit šance dítěte na studijní úspěch a negativně ovlivnit jeho celoživotní směřování.

Včasná intervence je zásadní. Pomoc však přichází pozdě

Rozhodující pro zvládnutí duševních problémů dítě či mladistvého je to, aby se začaly řešit včas. Mnohdy je možné zasáhnout ještě dříve, než se obtíže promění v psychickou poruchu. „Obrací se na nás rodiče, kteří vnímají, že se s jejich dítětem „něco děje“, ale mají pocit, že je „ještě moc brzy“ na to vyhledat odbornou pomoc nebo, že by „neměli obtěžovat s něčím, co není tak závažné“. My jim naopak říkáme, že je dobře, že chtějí situaci včas,“ popisuje praxi Kateřina Lišková, vedoucí odborných služeb Linky bezpečí.

Podle ní není neobvyklé, že se děti stydí o svých problémech mluvit. Mnohdy proto, že nechtějí své rodiče zklamat nebo jim přidělávat starosti. „Bohužel jsou i děti, které se svým rodičům svěřili, ale ti je odmítli a jejich problémy bagatelizovali. Výsledkem bylo, že dítě ztratilo důvěru ve své nejbližší,“ dodává.

Důležitou roli ve včasném zachycení psychických obtíží u dětí a mladistvých hraje škola. „Včasná intervence je daleko levnější, úspěšnější, ale my se k řešení problémů dostáváme pozdě. Aby učitelé i sociální pracovníci byli schopni problémy včas, musí být schopni je poznat a současně vytvořit prostředí, kde je možné pracovat se vztahy ve třídě a věnovat se tomu, jak se děti cítí. Bohužel stále mnoho dospělých věří tomu, že škola má být „trénink na opravdový život“ a „přece nebudeme dětem umetat cestičku“,“ přibližuje Martina Zikmundová, ředitelka České asociace streetwork.

Data organizace Nevypusť duši ukazují i to, že dospělí nemají představu o existenci „širší záchranné sítě“, do níž se může zapojit vyučující, metodik prevence, výchovný poradce, sociální pedagog nebo školní psycholog. „Mnoho rodičů nevnímá školu jako někoho, s kým je vhodné spolupracovat, a tak při obtížích vyhledají odbornou pomoc sami a školu přeskočí. To ale není vždy zcela šťastná cesta, protože je to právě učitel, který s dítětem tráví během dne velké množství času,“ upozorňuje Veronika Bačová z Učitelské platformy. Podle ní je zásadní, aby i sami vyučující měli dostatečné znalosti o duševním zdraví dětí a mladistvých. „Učitel je často v roli někoho, kdo by měl identifikovat problém, ale sám mnohdy tápe v tom, kde jsou hranice mezi rodinou a školou. Stejně mu mnohdy chybí potřebné znalosti a potřebná podpora,“ dodává.

Spolupráce hned několika profesí v „záchranné síti“ bohužel v Česku není samozřejmá, stejně ani to, že by pedagogové měli dostatečné znalosti o duševním zdraví. „Setkali jsme se s případy škol, které se začaly věnovat duševnímu zdraví žáků až tehdy, když došlo k pokusům o sebevraždu u jejich žáků, Neměly však žádné metodické vedení pro krizové situace a netuší, jak v takové chvíli reagovat,“ doplňuje Salomonová. Cílem organizace Nevypusť duši je do konce roku 2025 proškolit v tématu duševního zdraví 1 500 pedagogů a umožnit absolvování programů pro střední školy až 30 000 dětí.

Problémem podle ní je také to, že duševní zdraví dětí a mladistvých je tématem, které spadá hned pod několik resortů. „Aktérů, kteří by měli konat, je řada, ale pokud má některé z ministerstev použít vlastní rozpočet a jednat, je to náročné. Už jen proto, že otevřít toto téma vyžaduje velkou odvahu, protože je stále spojené se stigmatizací,“ konstatuje. Příklad útlumu spolupráce je i Vládní rada pro duševní zdraví, které utichla a neschází se.

Iluze o dostupnosti psychologické a psychiatrické péče pro děti

Podle Marie Salomonové se stigmatizace a nedostatek informací netýká pouze duševních onemocnění, ale také jejich léčby. Zkreslené vnímaní mají dospělí také o dostupnosti odborné péče i možné léčbě duševních onemocnění. Podle poloviny respondentů je odborníků dostatek, jenže realita je taková, že čekací lhůty u dětského psychologa nebo psychiatra se pohybují v průměru mezi čtyřmi až šesti měsící.

Dvě pětiny dospělých by navíc v případě duševních obtíží u dětí hledaly informace online, případně by se zeptaly svých přátel. Snadno ale mohou podlehnout značně zkresleným informacím, což může oddálit skutečné a hlavně účinné řešení situace.

„Z výzkumu vyplynulo, že pouze pětina české dospělé populace věří, že léky dokáží psychické potíže dětí řešit. A v případě, že by se u nich obtíže vyskytly, řešili by je spíše než psychoterapií preventivními kroky, jako je pořízení domácího mazlíčka nebo věnování se koníčkům ve volném čase. Toto zjištění je pro nás znepokojující, protože preventivními kroky nelze řešit situace, které již vyžadují intervenci a vyhledání odborníka. Duševní onemocnění se tak naopak bude pravděpodobně rozvíjet,” uzavírá.

Ludmila Hamplová

DALŠÍ ČLÁNKY Z RUBRIKY