O tom, do kterých nemocnic se pořídí nákladnější přístroje, dnes rozhoduje přístrojová komise na ministerstvu zdravotnictví. Ta na základě potřeby péče v regionu a personálu v daném zařízení určí, zda se navrhovaný přístroj pořídí, a pojišťovny v návaznosti na verdikt uzavřou s poskytovatelem smlouvu. Podle některých by však tuto úlohu měly mít zdravotní pojišťovny, které jsou nyní jen jedním ze stakeholderů v komisi zastoupených. Shoda je každopádně na tom, že nákladné inovativní technologie by se měly soustředit v centrech, kde je k dispozici erudovaný personál. Zároveň by ale pořizování technologií mělo být více propojeno se vzděláváním tak, abychom potřebný personál připravovali s předstihem jak v rámci pregraduálního, tak postgraduálního vzdělávání a zdravotníky tak neškolili až ex post na pracovišti. Problematice se věnoval summit Technologie a inovace ve zdravotnictví, který uspořádalo vydavatelství Media Network v Praze.
„Přístrojová komise už funguje řadu let a zasedá podle potřeby – těsně před programem REACT-EU zasedala každý měsíc či dva týdny. Novum podle pokynů pana ministra je, že by komise měla mít možnost na místě ověřit údaje. Já bych přivítala, kdybychom měli vyhodnocení investic, protože žádost předpokládá nějakou cenu, ale my nevíme, jestli se konečná cena nevysoutěžila jinak, jak rychle se investice zprovoznila a s jakým efektem,“ poukazuje náměstkyně ministerstva zdravotnictví Helena Rögnerová, která připomíná, že rozhodnutí přístrojové komise je zárukou kontinuity smluvního vztahu s plátci.
Komise má přitom k ruce podklady, kolik je na daný přístroj v regionu pacientů a zda je kapacita dostatečná, zda jde o umístění v centru či jestli má žadatel dostatek obslužného personálu. V tuto chvíli je zároveň cenová hranice přístroje, který schvaluje přístrojová komise, stanovena na pět milionů, což už ale podle mnohých není na místě a stálo by za úvahu, zda ji neposunout na 10 milionů.
„Klidně je to možné, ale je to hlavně otázka na pojišťovny. To, co neprojde přístrojovou komisí a nejde o obnovu, nebude mít záruku smlouvy se zdravotní pojišťovnou – bude to záležet na individuálních jednáních,“ podotýká Rögnerová.
Na druhou stranu by rolí komise nemělo být jen korigování toho, aby se někam nepořizovaly přístroje, které nebude možné efektivně využít, ale i zajištění dostupnosti nových technologií napříč republikou tak, aby například nebyl jediný přístroj svého druhu v Ostravě. „Pak je naší povinností vytvořit co nejdříve alespoň český ekvivalent, aby dojezdová vzdálenost nebyla stovky kilometrů,“ doplňuje Rögnerová.
Zásadní je, aby s přístroji pracoval erudovaný personál
Ne každý však přístrojovou komisi vidí jako přínos. Podle šéfa VZP Zdeňka Kabátka už dnes nemá smysl, protože určovat smluvní vztahy na základě vyhodnocení dostupnosti a kvality péče by měly pojišťovny (psali jsme zde). Podobně to vidí i ředitel VFN David Feltl. „Je tu pravicová vláda, tak pojďme zrušit komise a pustit do toho samosprávu,“ apeluje.
Děkan lékařské fakulty Masarykovy univerzity Martin Repko ovšem při pořizování přístrojů akcentuje i roli vzdělávání. „Přístrojovou komisi nemůžeme brát jen jako orgán, který rozhoduje o tom, jaký přístroj se kde koupí. Pro mě je zásadní, jak je přístroj ovládán a jak se s ním pracuje, a vzdělávání z tohoto pohledu je esenciální. Nemůže to být jen o tom, zda daná nemocnice potřebuje takový přístroj, ale musíme se ptát hlavně na to, jestli má dostatečně vzdělané lidi, kteří ho dokážou efektivně využít. Podívejme se na to, co se na nás žene v oblasti robotizace a navigace – mám obrovské dilema, abychom pokrok dokázali udržet i v tom, že technologie budeme umět efektivně využívat pro naše pacienty,“ podtrhává profesor Repko s tím, že tu je zásadní provázanost s pregraduálním i postgraduálním vzděláváním. Proto by i přístrojová komise měla být s tímto systémem propojena s tím, že by se plánům na budoucí pořizování přístrojů měly přizpůsobit i vzdělávací kapacity.
„Je enoromně důležité, aby se technologie začaly učit dnes – ne až lékař nebo nelékařský pracovník nastoupí do procesu. Proto se dnes musíme bavit i o centrech a musí být jasně stanoveno, ve kterých se edukuje konkrétní technologie,“ dodává Repko.
Bylo by třeba více zapojit odborné společnosti
Zdravotnictví by také nemělo být pouze pasivním příjemcem nových technologií, ale aktivně na toto pole vstupovat. „Teď připravujeme něco jako biotechnologický hub. Měli bychom umět vytvořit prostředí, které bude přátelské k tomu, aby se takové technologie vytvářely – a v tom by mělo hrát ministerstvo zdravotnictví významnou roli,“ domnívá se Martin Repko.
Při rozhodování o tom, které nové technologie by měly být českým pacientům dostupné, je ovšem zásadní role odborných společností. Právě ony by totiž měly přicházet s podněty ohledně toho, co má největší přínos.
„Mělo by tu být propojení jak s ministerstvem zdravotnictví, tak s pojišťovnami. Pokud se tato kompetence dá do rukou odborných společností, věřím, že jsou schopny vygenerovat racionální hledisko toho, jak technologie využívat,“ konstatuje profesor Repko, který je zároveň předsedou ortopedické společnosti.
Efektivní diagnostika a terapie by se pak měla hodnotit nejen z hlediska daného zdravotnického zařízení, ale celého systému. „Efektivní přístroj na diagnostiku může udělat efektivní prevenci onkologických onemocnění. Já když získám efektivní přístroj na řešení páteřních problémů, tak pacienta dostanu rychleji zpátky do pracovního procesu a socioekonomika se pak státu vrací,“ doplňuje Repko.
Například Holandsko tak testuje drahé, inovativní technologie v rámci pilotů, kdy se zjišťuje dopad na kvalitu života i socioekonomiku. Po několika letech pak dojde k vyhodnocení, zda něco takového bude hrazeno a jak. „Role odborných společností je sledovat, co je nového a co na trh přináší. Na druhou stranu každý primář, přednosta či ředitel by chtěl to nejnovější, ale přece jen by to pak někdo zregulovat měl,“ říká k tomu ředitel Masarykova onkologického ústavu Marek Svoboda.
Realizace evropských dotací je náročná
Vedle otázky, jak technologie vhodně rozmístit, je ale zásadní také to, jak je zafinancovat. „Jedna linie jsou vlastní zdroje na věci, které si na sebe vydělají – mám peníze na investici, která mi přinese produkci, takže peníze protočím a ještě něco zbude. A pak máme nastavený „lapač“ dotací, protože ze zdravotního pojištění si nevyděláme na opravu nebo stavbu budov. Programů je spousta a je více či méně těžké peníze získat. Musím ale říci, že realizace evropských dotací, jakkoliv v absolutních číslech vypadají impozantně, je noční můra,“ konstatuje David Feltl.
Například z REACT-EU jde ale nyní do zdravotnictví 22 miliard (z toho 8 miliard by mělo jít do přímo řízených nemocnic). Mezi tím, jak jednotlivé nemocnice čerpání zvládají, jsou však velké rozdíly. Ministr zdravotnictví Vlastimil Válek proto plánuje klást velký důraz na plnění časových harmonogramů tak, aby nedocházelo k nečerpání nebo dokonce vracení peněz.
Nemocnice se liší i v možnostech, jak se k penězům dostat. „Přímo řízené organizace jsou na tom mnohem hůře než krajské. Máme sice 12 velkých zařízení, kde se odehrává špičková péče, ale celkem máme 65 přímo řízených organizací, a jestli na ně v některém roce dostaneme dohromady jednu miliardu, tak je to hodně – většinou jde o stovky milionů. Když to podělíte, tak naše vstupy by, pokud by nebyl REACT-EU a podobně, byly velmi, velmi skromné,“ domnívá se Rögnerová.
To potvrzuje i David Feltl. „Vím o nemocnicích na úrovni krajů nebo měst, a nejsou výjimečné, kde to chodí tak, že když vyprodukují ztrátu 60 milionů, tak dostanou provozní dotaci 70 milionů. Tendence produkovat a mít přístrojový kapitalismus tak, aby si na sebe zařízení vydělalo, je tam podstatně menší. U přímo řízených organizací to takto opravdu nefunguje, jsme nuceni vyprodukovat výkony, abychom něco vydělali na obnovu, rozvoj a rostoucí platy,“ dodává Feltl.
Summit Technologie a inovace ve zdravotnictví se uskutečnil za laskavé podpory hlavního odborného partnera Medtronic, generálních partnerů Roche, Novartis a Leo Pharma, partnerů OKsystem, CCA Group a Sprinx a marketingového partnera Zentiva.
Foto: Radek Čepelák
Michaela Koubová
