První dva roky nové vlády na Slovensku poznačila pandemie koronaviru a nejnověji také válka na Ukrajině. Opoziční politik, poslanec Národní rady SR a exministr zdravotnictví Richard Raši je přesvědčený, že působení slovenské vlády ve zdravotnictví je doprovázeno množstvím chyb a selhání, kdy se medicinské problémy stávají problémy politickými. „Dominující bylo, že se dělala špatná rozhodnutí, medicína založená na důkazech ustoupila do pozadí, všechno bylo přizpůsobeno špatným politickým rozhodnutím,“ říká Richard Raši.
Vím o vás, že jako lékař provádíte operace. Takže vše vidíte na vlastní oči. Jaký je váš dojem ze slovenského zdravotnictví?
Jsem úrazový chirurg, a když mi to čas dovolí, chodím asistovat k operacím. Operační sály, na které chodím v košických nemocnicích, jsou na vysoké evropské úrovni. Problém je spíše ve starých budovách, urgentní příjem je často v suterénu, mnohé nemocnice jsou v podstatě nerekonstruovatelné. Z hlediska personálu a jejich medicínského potenciálu máme špičkové lékaře, sestry, laboratorní techniky a diagnostiky, máme výborně vybudovaný záchranný systém, přístroje máme většinou na výborné úrovni, ale chybí nám investice do hardvéru. Jsem přesvědčený, že prostředí také léčí. Pomáhá při práci i samotným zdravotníkům. To je náš největší investiční deficit, aby k softvéru, který představují špičkové mozky, přibyl i potřebný hardvér.
Vláda je zde dva roky a říká se, že co se neudělá v prvních dvou letech, tak už se neudělá nikdy. Jak tedy hodnotíte dvouleté působení vlády ve zdravotnictví?
Z mého pohledu, jako bývalého ministra zdravotnictví a místopředsedy vlády, ale i primátora města Košice, protože rozhodnutí vlády mají dopad i na život lidí v regiónu, musím jednoznačně říci, že rezort zdravotnictví byl za dva roky jedním z rezortů, ve kterých se udělaly největší chyby a byla největší selhání. Neříkám to jen proto, že jsem opoziční politik, ale také proto, že ty dva roky byly doprovázeny obrovskými chybami. První rok, respektive rok a půl, absolutně dominovala pandemie. Zatímco na začátku jsme byli zemí s nejmenším výskytem počtu pacientů a nejmenším počtem úmrtí, pak jsme se díky neuváženým neodborným politickým zásahům překlopili a stali se zemí, která byla dokonce několik týdnů na řebříčku zemí s největším počtem úmrtí na světe. Rozhodování v medicíně má být založené na důkazech, to ví každý zdravotník, a pandemie byla výlučně medicínský problém, který se pak přenesl do ekonomického, sociálního a finančního problému. Jenže zásahy byly dělány hlavně politicky. Jedním z těch největších zásahů, nejvíce negativních z hlediska zdravotnictví bylo to, že jsem zavedli na základě politického rozhodnutí premiéra, který nebyl lékař ani zdravotník, celonárodní celoplošné testování testy, které na to nebyly určeny. Výsledkem bylo, že jsme utratili asi 800 milionů eur a stali jsme se z nejlepší země tou nejhorší. Je to, bohužel, smutný příklad, ale toto asi nejlépe vystihuje náš boj s pandemií. Druhým momentem byla hyperaktivita tehdejšího premiéra při ruské vakcíně Sputnik, nejspíše kvůli ní pak musel odstoupit. Igor Matovič tvrdil, že půl miliónu lidí se bude očkovat Sputnikem. Dovezl jej, ten pak tady tři měsíce stál, a nakonec se s ním naočkovalo jen několik tisíc lidí. Tato neodborná a nekonzultovaná rozhodnutí mají dopady na životy nás všech. Kromě špatných medicínských rozhodnutí přicházela i velmi špatná ekonomická rozhodnutí.
Slovensko nemělo vymýšlet vlastní řešení, ale kopírovat
Bylo možné rozhodovat se jinak? Nikdo vlastně o koronaviru nic nevěděl.
Ve straně Hlas – Sociální demokracie jsme na všech tiskových konferencích říkali, abychom nevymýšleli slovenská řešení, ale kopírovali je od Čechů, Rakušanů, Maďarů nebo Poláků. Nejčastěji jsme připomínali Českou republiku a Rakousko. Jednoduše proto, protože s Českou republikou jsme tvořili společný stát a stále máme velkou důvěru k České republice a také v medicíně máme velmi dobré vztahy. Naše ekonomiky jsou porovnatelné a ekonomická řešení, která přijímala Česká republika, stačilo okopírovat. Neříkám, že všechna byla dobrá, ale nemuseli jsme vymýšlet slovenská řešení. Naše řešení byla nedostatečná, a proto také byla pomoc z hlediska ekonomiky nejpomalejší, nejméně intenzivní a také objemově nejslabší. Rakousko zase proto, že je to země, která je naším blízkým sousedem a považujeme ji za zemi, kde jsou vlády většinou rozumné a smart. Ale samozřejmě, zase jsme nic neokopírovali. Takže i ekonomický dopad byl katastrofální a mnoho firem, ale i běžní lidé, měli existenční problémy. Jak se říká, že vláda by měla být chytrá a smart, u nás to byl přesný opak. Dominující bylo, že se dělala špatná rozhodnutí, medicína založená na důkazech ustoupila do pozadí, všechno bylo přizpůsobené špatným politickým rozhodnutím.
Pandemie však není podle vás jediným problémem.
Částí, která se bude dotýkat životů všech Slováku, a vešla se do prvních dvou let vládnutí, byl plán obnovy a část zdravotnictví. Možno plán obnovy nezdravotnické obci nic neříká, ale pro zdravotnickou obec je to o životě a bytí, protože jeho výsledkem má být transformace anebo změna 10 tisíc akutních lůžek na lůžka chronická. To je téměř 40 procent všech akutních lůžek na Slovensku. Neboli nemocnice, které máme v okresech, v regiónech, se mají úplně změnit. To znamená, že jestliže máme někde neurologii, chirurgii, dětské oddělení, gynekologii nebo interní oddělení, tato oddělení by se měla změnit na chronická lůžka, tedy na doléčování a rehabilitaci. Vláda argumentovala tím, že chce zkvalitnit šance pacientů na vyléčení, co je důvod, který je racionálně důležitý, ale základní chybou je, že celá tato organizace optimalizace sítě nemocnic, my jí nazýváme stratifikací, se udělala nejdříve v Bratislavě, na ministerstvu zdravotnictví od zeleného stolu. Až potom se začalo diskutovat s těmi, kterých se to má týkat nejvíce. Zvedla se velká vlna nevole, nakonec vláda svoje rozhodnutí, o tom, které nemocnice se boudou transformovat, tedy proměňovat z klasických nemocnic na doléčovací rehabilitační oddělení, nezveřejnila a posunula to až na konec roku 2022.
Proč?
Na podzim budou komunální volby a žádný politik reprezentující vládní strany, aby neměl šanci stát se primátorem nebo starostou, kdyby mu rušili nemocnici. Druhý efekt je v tom, že na změnu této sítě nemocnic jsou navázány peníze z plánu obnovy. Do zdravotnictví má jít víc než miliarda eur jen na nová lůžka, rekonstrukce nemocnic a na nové nemocnice. Rozhodnutí o tom, kde a kolik investovat, se však stále odkládá. Plán obnovy je vázaný na otevření dané nemocnice v roce 2026. Avšak vypadá to tak, že peníze z plánu obnovy jsou ohrožené. To však není všechno. Máme tady stávkovou pohotovost lékařů, ozývají se sestry a jiná zdravotnická povolání. Poprvé v historii Slovenské republiky se stalo, že do zdravotnictví jde méně peněz než rok předtím. A to i navzdory tomu, že rostou ceny energií, ceny potravin, je zde požadavek na zvyšování platů, na nové léky a podobně.
V čem vidíte problém?
Důvod má dvě slova – Igor Matovič. Je to strašné, ale důvodem je ministr financí, který nechce uvolnit zdroje pro zdravotnictví. Je to zřejmě také proto, že ministr zdravotnictví není jeho člověk, nedůvěřuje mu, a tak ho trestá. Ministr zdravotnictví, kterého vláda finančně nepodpoří, je odsouzený na neúspěch. Bez peněz nemůže udržet personál, nemá na nové léky, na investice, nemůže stabilizovat nemocnice. Je to smutné, když jeho nepřítelem není opozice, ale člověk z koalice. Už se otevřeně mluví také o tom, že jsou tlaky na to, aby ministr zdravotnictví odstoupil právě proto, že nezvládl funkci a selhal při plánu obnovy.
Na dofinancování zdravotnictví má jít 360 milionů eur, ale reálně to bude vlastně jen 100 milionů eur. Kolik by zdravotnictví potřebovalo?
Reálná potřeba na to, aby resort přežil a lékaři a sestry neodcházeli, je 500 až 600 milionů eur. Přitom tyto peníze v rozpočtu máme, dokonce by ani nezvýšily deficit státního rozpočtu, protože máme zhruba 1,5 miliardy eur v rezervě vlády. Máme asi 700 milionů eur na řešení následků pandemie, ale nemáme peníze pro zdravotnický personál a nemocnice? Klidně by se peníze z rezervy mohly přesunout do resortu zdravotnictví a vyřešily by se akutní problémy. Myslím, že toto je jediná cesta, jak zdravotnictví pomoct.
Při platech je potřeba zohledňovat i zásluhovost
Podle některých názorů brání zvyšování platů zdravotníků tabulkové platy. Zejména tím, že jsou navázané na průměrné mzdy v národním hospodářství před dvěma lety. Je to opravdu problém?
Reálně je potřebné jen na platy zdravotníků zhruba 300 milionů eur, to je jen stabilizace platů zdravotnického personálu. Toto číslo už potvrdil i Institut zdravotních analýz při ministerstvu zdravotnictví. Shodli se na něm i se zástupci zaměstnanců, že tato suma zajistí, že naši zdravotníci zůstanou u lůžek pacientů. Nechceme, aby zdravotníci, kteří u nás vystudují, pečovali o pacienty v Rakousku nebo v jiných zemích. Tabulkové platy nejsou podle mně problémem, protože takto to funguje již 30 let. Kdyby to byl zásadní problém zdravotnictví, tak by jej už některá vláda změnila. Ani tato vláda s tím nic neudělala.
Je to spíše politický problém. Zdravotníci všeobecně chtějí být odměňováni také za to, kolik let pracují. Zdravotní sestra, která pracuje 40 let u lůžka pacienta, má vyšší základní plat, ale vyšší pohyblivou složku může zaměstnavatel dát jiné sestře, která je výkonnější. Takže je potřeba zohledňovat i zásluhovost. Myslím si však, že toto není základní problém současné doby. Problém je, že zatímco v České republice jsou platby za pojištěnce od státu víc než 70 eur, u nás je to v letošním roce 31 eur. Přitom čeští pacienti jsou úplně stejní jako naši, i co se týká genetiky nebo nemocnosti. Je logické, že nám pak peníze chybí. Toto je nejzávažnější problém, proč naše zdravotnictví umírá.
Před téměř 20 lety, ještě když byl ministrem zdravotnictví Rudolf Zajac, byly určeny čtyři procenta průměrného příjmu v národním hospodářství na veřejné zdravotní pojištění. Téměř nikdy se to však nedodrželo. Proč?
Rekord byl 4,9 procenta, právě v průběhu doby, když jsem byl ministrem zdravotnictví. Nakonec to bylo nedávno zrušené a stanovila se pevná suma, takže dnes to vychází kolem tří procent. A proč vlastně? Z pohledů ministrů financí, nemyslím jen toho současného, je zdravotnictví černou dírou, kde se ztrácí spousta peněz. Navzdory tomu, že to říkalo několik ministrů financí, žádný z nich nenašel recept, jak tu díru zalepit. Snažili se ty domnělé úniky, které sami nedokázali identifikovat, řešit tím, že se zrušilo procento a dala se fixní suma. Ale financování zdravotnictví není jen problémem Slovenska, je to problém celého světa. Důvody jsou velice jednoduché. Populace stárne. I na Slovensku se lidé dožívají čím dále tím vyššího věku, a tím pádem vyžadují delší čas na zdravotní péči. To si vyžaduje stále více peněz. U nás však naopak, peněz je méně. Druhým důvodem je, že vývoj nových léků a medicínské techniky jde nejen neuvěřitelně vpřed, a to stojí další peníze na techniku, na léky, na personál. Říká se, že ve Spojených státech jde do zdravotnictví 14 procent HDP, lidé musí platit a když nemáte pojištění, s prominutím, umřete na ulici na onkologické onemocnění. Nedá se vymlouvat na to, že zdravotnictví je černou dírou, ve které se ztrácejí peníze. Byly zde vlády pravicové i levicové, problém je však stále stejný. Peněz prostě musí být víc. Také kvůli elektronizaci či digitalizaci.
Problémem nejsou jen platy, ale i vybavení nemocnic nebo jejich samotný vzhled. Například taková nemocnice na Mickiewiczej ulici v Bratislavě.
To není ten nejlepší příklad. Nemocnice na Mickiewiczovej nebyla postavená pro potřeby dnešní doby a nesplňuje už ani základní kritéria. Už se do ní neinvestuje, protože se s ní perspektivně nepočítalo, když měla být postavená Nemocnice Rázsochy, kam měla být přestěhovaná. V Bratislavě měly být dvě silné nemocnice v Ružinově a v Petržalce, plus Rázsochy. A když na Mickiewiczové to vypadá tak, jak to vypadá, jsou tam špičkoví lékaři a špičkové kliniky. Prostředí kazí celý dojem. Musíme si ale uvědomit, že Bratislava není Slovensko. Jsem přesvědčený, že hlavní město potřebuje novou nemocnici a jsem také přesvědčený, že by to měly být Rázsochy. Na jar v roce 2010, neboli před 12 lety, jsem jako ministr zdravotnictví předložil vládě materiál o dostavbě Nemocnice Rázsochy formou PPP projektu. Vláda tento materiál schválila. Avšak další vláda toto usnesení vzápětí zrušila. Prvních 7 milionů eur, které tam měly jít, se použily na jiném místě. Až vláda Petra Pellegriniho začala něco dělat, začal se bourat skelet, začalo se s přípravou veřejného zajišťování dokumentace ke stavbě. Pak zase nic. Výsledek je takový, že zanedlouho se otevře soukromá Nemocnice Bory a státní nebude.
Peníze z plánu obnovy by Slovensku výrazně pomohly, ale…
V programovém vyhlášení Vlády SR je přijetí zákona Lex Rázsochy. Vy sám jste navrhl mimořádné zasedání Výboru NR SR pro zdravotnictví, které by se tímto tématem mělo zabývat. Je ještě možné, že Rázsochy budou?
Určitě nebudou z plánu obnovy, protože se to nestihne. Máme vlastní pozemek ve výborné lokalitě, takže by byla škoda jej nevyužít. To, že se s tím nic nedělalo dva roky, je jen další důkaz neschopnosti této vlády.
Více měst, a dokonce i soukromý investor, mají zájem budovat nové nemocnice. Myslíte, že je reálné postavit alespoň nemocnice v regionech?
Musíme to rozdělit na dvě části. Vláda řekla na začátku, že peníze z plánu obnovy půjdou jen na státní nemocnice. Jasně to deklarovala. Mysleli tím Univerzitní nemocnici v Martině, Rázsochy a rekonstrukci nemocnice v Banské Bystrici. Ještě možná Ružinov a Košice. Dnes je květen 2022, tvrdím, že do poloviny roku 2026, kdy má jít poslední faktura na plán obnovy, se žádná nová nemocnice nepostaví. Příprava je nulová, na banskobystrickou nemocnici ještě vláda Petra Pellegriniho schválila 105 milionů eur. Je to zastavěné a dnes se to při nárůstu cen neudělá ani za 150 milionů eur. Na nemocnici v Ružinově bylo schválených a vyčleněných 80 milionů eur, zastavila to vláda Igora Matoviče. Dnes to neudělají ani za 100 milionů eur. Martin nic, Rázsochy nic. Na státní nemocnice měly jít peníze, ale těžko říct na jaké, když se nic nestihne. Také Bory se stavěly sedm let a to byl privátní investor, který to má o něco jednodušší než stát. Takže nevěřím, že by státní nemocnice byly postavené za čtyři roky, když ještě neproběhla ani příprava. Proto si myslím, aby peníze z plánu obnovy nepropadly, měly by se uvolnit i pro privátní sektor. To, že se nepoužijí pro státní sektor, je selhání státu, ale ať jdou raději do soukromých nemocnic, než by měly propadnout. Vždyť ty nemocnice také pečují o slovenské občany, ne o soukromou klientelu. Ještě jednou deklaruji, tato vláda nepostaví žádnou novou nemocnici.
Takže peníze pro zdravotnictví z plánu obnovy můžeme považovat za ztracené?
Pokud nebude povolené použít je v soukromém sektoru, tak ano. V Michalcvcích je nová nemocnice, soukromý investor ji chce použít jako vzor na výstavbu jiných nemocnic. Když je to možné, proč toho nevyužít? Byla by velká hanba, kdybychom o peníze z plánu obnovy přišli. Máme investiční dluh, mluví se až o třech miliardách eur, ale je to těžké verifikovat. Miliarda eur z plánu obnovy by nám výrazně pomohla.
Říká se, že stát má vlastně neomezené množství peněz. Proč je tedy nepoužije?
Chytré vlády používají cizí zdroje na financování vlastních aktivit, ale k tomu ještě budeme muset dospět. Lidé si možná neuvědomují, že když si vezmeme příjmy státu a výdaje státu v roce 2019, to byla vláda Petra Pellegriniho, a v letech 2020 a 2021, tak příjmy vzrostly zhruba o 2-3 miliardy eur a výdaje vzrostly asi o 6 miliard eur. Když to spočítáme, tak tato vláda se chovala, jako by měla o 15 miliard eur více. Zvyšuje zadlužení a má vyšší příjmy. Zdá se, že je tady někde těch 15 miliard eur, ale reálně je není nikde vidět, ani ve zdravotnictví, ani v ekonomice, jednoduše nikde. Vláda je utrácí za věci, které se nám podařilo identifikovat – zbytečné testování za 800 milionů eur, různé očkovací bonusy, obrovské peníze šly na výměnu tisíců státních úředníků, kterým muselo být vyplaceno odstupné. To může být minimálně 100 milionů eur. Bohužel, ty peníze se nepoužily na sanaci zdravotnictví. Ano, peněz je v systému dost, ale nikdo je necítí tam, kde jsou potřeba.
Ve zdravotnictví jde vždy o život. Když se udělá chyba při nějakém zákoně o stavbě dálnic, tak se vlastně nic vážného nestane, ale chybný zdravotnický zákon může ovlivnit zdraví a životy lidí. Jaká je šance, že návrhy opozice přejdou v parlamentu?
V podstatě žádná. Současná koalice se dohodla, že nepodpoří žádný opoziční návrh. I když jsem přesvědčený, že se vrátíme k mému návrhu, aby byly přesunuté peníze z rezervy vlády do zdravotnictví. Naším cílem, jako opozice, je této vládě zkrátit funkční období. Když se to nepovede nám, tak to udělají sami, stačí se jen podívat na neustálé konflikty ve vládní koalici. Možná to udělají lidé, odboráři mluví o generální stávce, ozývají se samosprávy. Ale samozřejmě, opozice nejen kritizuje, přicházíme i s legislativními návrhy ve všech oblastech. Když řekneme, co uděláme, vždy dodáme, pokud na to máme peníze. Zejména ve zdravotnictví máme řešení, která nenavýší deficit státního rozpočtu. Proto jsme překvapení, že jsou stále ignorována. Kvůli tomu mohu říct, že současná vláda hazarduje se zdravotníky a tím pádem hazarduje se životy a zdravím našich občanů.
Jak by se tedy dal vyřešit problém slovenského zdravotnictví? Je jasné, že to není na týdny nebo měsíce, ale na léta. Existuje však nějaké univerzální řešení?
Krátkodobé řešení je jediné, dofinancovat tento rok penězi z rozpočtu, které jsou schválené v rezervě na pandemii. Je to okamžité řešení bez zvýšení deficitu státního rozpočtu a máme vyřešený tento rok. Druhý rok už musí jít vyšší platba za pojištěnce státu, ať je to jako v České republice. Považuji to za férové řešení, vždyť v České republice taky nevyhazují peníze zbytečně. I kdybychom se opět vrátili ke čtyřem procentům, výrazně by to pomohlo a bylo by to mnohem víc než dnes. Samozřejmě netýká se to jen platů, ale i prostředí, takže je potřeba výrazně investovat do obnovy nemocnic. Když se pacient bude cítit dobře, zlepší se jeho šance na vyléčení a zkrátí se i čas hospitalizace. Na to by bylo možné využít i prostředky z eurofondů. Ale musím připomenout, že tu máme nové programové období a naše vláda zase nic neudělala. Nedokážeme využít ani peníze, které nám někdo nabízí. Slovensko nemá schválenou takzvanou partnerskou dohodu, což je základní dokument potřebný pro čerpání prostředků z unie.
Jozef Brezovský
