Úterý, 16. srpna, 2022

Zdravotníky je třeba motivovat nejen platy, ale i prostředím, ve kterém pracují, říká poslanec NR SR a exministr zdravotnictví Marek Krajčí

DALŠÍ ČLÁNKY AUTORA

Vícezdrojový systém financování zdravotnictví by mohl pomoci stabilizaci sektoru. Jedním ze zdrojů by bylo připojištění, které by zdravotní pojišťovny nabízely na tržním principu. Myslí si to Marek Krajčí, poslanec NR SR a exministr zdravotnictví. „Korupce, která ve zdravotnictví vládla, tak vážným způsobem nahlodala systém, že vyústila v nedůvěru v účelnou správu odvodů zdravotními pojišťovnami a programového rozpočtu. Musíme mít systém nastaven dobře, aby to, co do něj nateče navíc, pacienti také pocítili na vyšší kvalitě zdravotní péče,“ řekl Marek Krajčí v rozhovoru pro Zdravotnický deník.

Ministr zdravotnictví nedávno oznámil, že by se mohly zvednout platy zdravotních sester a lékařů. Myslíte, že to pomůže vyřešit problémy slovenského zdravotnictví?

Je to velmi důležitý krok, který pomůže ke stabilizaci našeho systému, ale o vyřešení problémů ve zdravotnictví nemůže být ani řeč. Jedním z důvodů, proč máme málo zdravotníků, je také množství našich studentů lékařských fakult například na českých školách. Velmi dobře víme, že většina z nich po skončení studia zůstane pracovat v České republice, případně směřují dále na západ. Naše lékařské fakulty zase vzdělávají množství zahraničních studentů, kteří nezůstávají v našem systému.

Myslím, že vzdělávání je důležitý faktor. Záleží na tom, jaké kvalitní vzdělávání budeme poskytovat, nejen budoucím lékařům, ale i střednímu zdravotnickému personálu, a v jakých podmínkách. To je možná nejdůležitější. Stále je zde však několik otázek: podaří se nám postavit v Bratislavě vysněnou moderní koncovou univerzitní nemocnici, nebo ne? Bude v našich koncových nemocnicích zakořeněn zdravý přístup ke studentům, který se je bude snažit motivovat, aby zůstali pracovat tam, kde vykonávají praxi? Vím, že v České republice to velmi dobře funguje. U nás se snaží zejména soukromé firmy. Ve státních nemocnicích bohužel stále hraje svou roli určitý klientelismus, a i osobní nevraživost či obavy starších lékařů, že je mladší, perspektivnější, vytlačí z jejich pozic. Nedovolí jim cirkulovat, a tak jim brání v postgraduálním vzdělávání. Osobně si dokonce myslím, že tam je jistým způsobem i přezaměstnanost, zejména na západě země. Já vím, je to paradox, a mnozí mě mohou za mé vyjádření kritizovat. Ale například v Bratislavě, pokud si chce absolvent najít místo, často se stane, že ho nenajde. Když chce dělat špičkovou medicínu, tak na Slovensku moc možností nemá. Potom raději odejde do zahraničí, například do České republiky. Nedostatek lékařů je evidentní, když jedeme na východ Slovenska. U zdravotních sester je tomu naopak. Na východě jsou, směrem na západ Slovenska je to stále horší. Je důležité nastavit zdravotní politiku tak, aby byl tento nepoměr nějakým způsobem kompenzován.

Na Slovensku nemáme mnoho špičkových specializovaných pracovišť. Něco je v Bratislavě, ale v regionech je jich málo.

Máme kardiologické ústavy v Bratislavě, Banské Bystrici a v Košicích. V těchto městech jsou také specializované dětské nemocnice. Onkologický ústav je kromě hlavního města v Košicích. Univerzitní typ medicíny se poskytuje i v Martině. Jsou zde nějaké možnosti, ale když se podíváme na podmínky, ve kterých se studenti medicíny vzdělávají a pak i pracují, tak to není v pořádku. Často jde o staré, chátrající budovy, do kterých se minimálně investuje. Mým záměrem bylo z plánu obnovy zlepšit prostředí, ve kterém lékaři a sestry pracují, ať už novými stavbami, nebo rekonstrukcemi stávajících. Ze šesti miliard euro alokovaných pro Slovensko jsme vybojovali až jeden a půl miliardy pro zdravotnictví. Uměli jsme velmi dobře odůvodnit, že právě investice do koncových nemocnic, které poskytují kompletní zdravotní péči, jsou velmi důležité a potřebné.

Bratislava novou nemocnici potřebuje. Soukromá firma sice brzy otevře svou nemocnici, ale chybí zařízení, které bude poskytovat špičkovou medicínu v oborech, do kterých se soukromníkovi nevyplatí investovat, ale stát musí.

Ano, je tomu tak. Koncové univerzitní nemocnice ve světě jsou v drtivé většině státní, případně je tam nějaké partnerství. Koncovou medicínu, která nemůže být orientována na zisk, bude velmi těžko dělat soukromník. Soukromník se vždy bude snažit vytáhnout si ze zdravotnictví ty obory a výkony, které mu přinesou co největší zisk. Nic proti tomu, ale stát musí být v tomto moudrý a koncovou nemocniční péči musí umět zajistit. Plán obnovy nejsou peníze, které nám někdo jen tak dá. Je to půjčka, kterou budou splácet naše děti, a proto je velmi důležité, jak tato vláda půjčku využije.

Peníze z plánu obnovy je třeba použít do 30. června 2026, to jsou už jen čtyři roky, a dosud se ani nerozhodlo, jak se vlastně použijí.

Podle mě je těch možností víc. To, že se stále nerozhodlo, které to budou, svědčí o tom, že probíhá finální fáze rozhodování, která možnost se využije. Myslím, že pokud stát nebo kdokoli jiný má k dispozici vypořádaný pozemek se všemi inženýrskými sítěmi a stačí mu malá EIA, tak se to dá stihnout i se stavbou. Rozhodnutí ale musí padnout co nejdříve.

Co s Bratislavou? Je to asi jediná metropole v Evropě, která nemá pořádnou nemocnici.

Zde se dostává stát do konfliktu se soukromou firmou Penta, která bude provozovat nemocnici Bory. Jsem přesvědčen, že není v zájmu Penty, aby stát postavil koncovou nemocnici v blízkosti její investice. Stát musí obstarávat úplně vše, od projektové dokumentace až po zhotovitele díla. Samozřejmě je to možné zpomalovat různými připomínkami. To je obrovské riziko a problém, který může takový projekt mít. Můj názor je, že pokračováním ve veřejných zakázkách na získání projektové dokumentace projektu Rázsochy se stal celý projekt vážně ohrožený, pokud ho chceme financovat z plánu obnovy. A to mluvím pouze o projektu takzvaných malých Rázsoch se 653 lůžky. Bratislava a Slovensko však potřebují alespoň 900 lůžkovou koncovou nemocnici. Takhle to mají být jen nové Kramáre.

Foto: archiv Marka Krajčího, s jeho svolením

Říká se, že stát má vlastně neomezené množství peněz a když bude chtít postavit novou nemocnici, tak ji postaví. Chce vlastně stát postavit novou nemocnici?

Věděl jsem, že veřejná zakázka na zhotovitele projektové dokumentace Rázsoch není dobrou cestou. Jako ministr zdravotnictví jsem dal v listopadu 2020 pokyn, aby byla zastavena a aby se šlo cestou soutěže architektonických návrhů, jak to udělali v Martině. Je to neuvěřitelné, ale nestalo se tak. Zastavil mi to na ministerstvu nějaký úředník. Tehdy jsem žil v obrovském časovém stresu, začínali jsme očkovat, pandemie byla na vrcholu. Když jsem končil jako ministr začátkem března 2021, zjistil jsem, že zadávání veřejných zakázek stále zastaveno nebylo. Pokud vím, tak teprve nyní se má přistoupit k podpisu smlouvy s vítězem. Extrémně dlouho to trvalo. Otázkou je, zda vítěz veřejných zakázek bude schopen rychle dodat projektovou dokumentaci, má na to totiž až 390 dní. No a když už budeme mít projekt, musíme vyhlásit další veřejné zakázky na zhotovitele stavby. Obávám se, zda nebudou další průtahy kvůli různým připomínkám, takže by se nestihl milník plánu obnovy první kvartál 2024. Velké Rázsochy se daly ještě zachránit získáním projektového návrhu z jiného státu. Můj tým na tom intenzivně pracoval a našli jsme několik států, které byly ochotny se Slovenskem podepsat bilaterální smlouvu. Získali bychom navíc i řadu zkušeností, jak se dá takové velké dílo postavit. Bohužel se nepostupovalo tímto směrem.

Stát musí vše dělat přes veřejné zakázky a to často zpomaluje. Soukromé firmy to mají jednodušší.

Ano, a velký problém je zejména tehdy, když stát nestanoví, kde má nemocnice optimálně stát. Jak je možné, že soukromník si postaví svou novou nemocnici dva a půl kilometru vzdušnou čarou od místa, kde má stát postavit koncovou univerzitní nemocnici pro celé Slovensko? A pak může potenciálně obstruovat státní procesy veřejných zakázek. Nyní jsme tento problém již částečně vyřešili díky zákonu o optimální síti nemocnic, aby i soukromé firmy budovaly svá zařízení tam, kde to má smysl. Stát se musí naučit se soukromníky hledat konsensus, a pokud regulace není dostatečně jasná a přísná, tak si myslím, že soukromníci nám do zdravotnictví nikdy efektivní trh nepřinesou. Tím myslím, že nevytvoří efektivní systém poskytování zdravotní péče. Systém bude vždy určitým způsobem předražen. Ano, bude tam určitá forma soutěže, ale zdraví je tak specifický artikl, že myslet si, že tržní prostředí bude dostatečně schopno vytvořit kvalitní regulační mechanismus, je nesmysl, navíc v podmínkách postkomunistické země. Mnohé zdravotní systémy v zemích, které fungují efektivně, nám to potvrzují. Naopak jeden z nejneefektivnějších systémů je v USA, kde do zdravotního systému jde téměř 17 procent HDP, přitom dobře víme, že jde o předražený a děravý systém, který ani nesplňuje standardy, které má Evropa.

Slovenská zkušenost s tím, že zdravotnickou péči má regulovat tržní prostředí, není dobrá

Proč se přešlo při platbách za pojištěnce státu od původního systému, který stanovoval čtyři procenta za pojištěnce státu? Není to nyní podstatně méně peněz?

Pokud by zákonem stanovená čtyři procenta za pojištěnce státu nebyla každoročně měněna, do zdravotního systému by přitékaly peníze, které odrážejí stav ekonomiky a příjmů. Rozhodnutí, že tento systém není efektivní, učinila předchozí vláda, která tato procenta měnila pravidelně koncem každého roku. Tím dofinancovala zdravotní pojišťovny. Byla to však velmi nešťastná praxe, neboť se tím pádem navýšení jejich rozpočtů neodráželo na změnách jejich zdravotních politik. Tato praxe dříve generovala ke konci roku zisky soukromým pojišťovnám. Stát argumentoval i tím, že nikdo neumí kvalitně předvídat, jak se budou vyvíjet příjmy od aktivních pojištěnců. Ty se v letech ekonomické konjunktury pravidelně podhodnocovaly. Nedůvěřovalo se tedy pojišťovnám, že tyto nárůsty dokážou smysluplně využít ve prospěch pacienta.

Porovná-li se efektivita vynaloženého eura do zdravotní péče u nás a např. v České republice, tak jasně zaostáváme. To, že náš systém není efektivní, bylo tak evidentní, že se přešlo na programový rozpočet. Takto si stát hlídá, kolik do systému přichází peněz od aktivních pojištěnců, a zároveň garantuje dostatek příjmů do systému, aby byl rozpočet dodržen i v případě „neúrodných“ let. Určitě nejde o nejlepší systém, ale předchozí systém financování podle mě bohužel nebyl lepší. Slovenská zkušenost s tím, že zdravotnickou péči má regulovat tržní prostředí, není dobrá. Můj názor je, že nejefektivnější zdravotní systémy jsou tam, kde je zdravotní péče považována za sociální službu státu v silně regulovaném prostředí. My máme u nás tři zdravotní pojišťovny, dvě jsou soukromé, přičemž jedna se nechvalně proslavila svým slučováním s jinou zdravotní pojišťovnou a odtečením více než 400 milionů eur do kyperských schránek s požehnáním státu. Ten transakci schválil rozhodnutím Úřadu pro dohled nad zdravotní péčí a narychlo přijatým zákonem, který ji nezdaňoval. Hledáme způsoby, jak systém nastavit jinak. Vytvořit základní pojištění, které by zajišťovaly všechny zdravotní pojišťovny jen za správcovský poplatek, a zavést institut připojištění, který by byl založen na tržním principu. Věřím, že institut připojištění by rozvíjel zdravotnictví směrem k nadstandardním produktům a službám. Myslím, že by mohl být další hybnou silou našeho zdravotnictví. Soukromé zdravotní pojišťovny by mohly soutěžit, co všechno v připojišťovacím balíčku nabídnou, a motivovat lidi připlatit si. Pro zdravotní pojišťovny je však problém si o tom povídat, protože argumentují, že v našem systému je složité nad něčím takovým uvažovat.

O víceczdrojovém financování zdravotnictví mluvila i Slovenská lékařka komora. Jedním ze zdrojů mělo být právě připojištění.

Myslím si to samé. Připojištění by bylo důležitým zdrojem příjmů.

V tom případě by se dalo přemýšlet i nad systémem určitých bonusů pro odpovědné pojištěnce, protože sankcionovat ty nezodpovědné je obtížné.

To bylo i v našem programu. Jako ministr zdravotnictví jsem povzbudil státní Všeobecnou zdravotní pojišťovnu, aby tento systém zavedla. I to udělala – zavedla bonusy pro pojištěnce, kteří mají absolvovány všechny preventivní prohlídky. Myslím, že to pojištěnce také motivuje, protože bonus je zajímavý.

Prevence je vždy levnější než léčba.

Ano, prevence a zdravý životní styl. Pojišťovny by měly vědět, že je v jejich zájmu, aby motivovaly své pojištěnce. Mají k tomu dostatek možností. Vidíme ale, že se to příliš neděje, ačkoli pojišťovny by si na tom mohly zvýšit zisky. I zde vidíme, že trh u nás příliš nefunguje.

Valorizační mechanismus by zlepšil odměňování

Již 3000 lékařů deklarovalo, že jsou připraveni podat výpovědi, ministerstvo zdravotnictví přiznalo, že chybí asi 15 tisíc sester, a tak dále. Dá se říci, kolik peněz by zdravotnictví potřebovalo, aby byl klid?

Je pravdou, že během pandemie kromě standardního valorizačního mechanismu tu byl jediný způsob, jak si přilepšili zdravotníci, kteří byli ochotni pracovat v červených zónách, a to díky bonusu, který jsem zavedl. Ten činil sedm eur navíc za jednu odpracovanou hodinu. Jiné země právě v tomto období plošně zvýšily ohodnocení svých zdravotnických pracovníků. Tato data je třeba kvalitně zpracovat. Ministerstvo financí a ministerstvo zdravotnictví by si měly splnit svůj domácí úkol a udělat náš systém konkurenceschopným vzhledem k okolním zemím. Plat je jedním z důvodů odchodu, i když si myslím, že není tím hlavním. Tím jsou spíše nevyhovující pracovní podmínky a nedostatečná motivace absolventů zůstat v našem zdravotnictví.

Když se zvednou platy, bude to motivace pro zdravotní sestry, které již ve zdravotnictví pracují. Ale jak přilákat další, když jich tolik chybí?

Osobně si myslím, že kdyby se podařilo skokově zvýšit platy sester, tak část z nich, které pracují například v Rakousku jako chůvy, se vrátí zpět na Slovensko do svých původních zaměstnání. Už pro ně nebude tak atraktivní chodit na dvoutýdenky pryč od své rodiny. Podobně by se mohly vrátit i ty, které v jiných zemích pracují jako sestry. Věřím, že pokud jich zde bude více, budou se i zlepšovat jejich pracovní podmínky a nebudou tak přetížené. Velmi by pomohl i valorizační mechanismus, který by zohledňoval počet odpracovaných let.

Jenže aby mohly mít sestry vyšší platy, musí se schválit novelizace zákona. To nemusí být snadné.

Nemusí to trvat dlouho. Koeficienty, které určují platy sester, lze upravit pozměňovacím návrhem. Takže by to mohlo být relativně rychle. Ale je třeba si také uvědomit, že na straně zaměstnavatelů neexistují legislativní překážky, proč nezvednout platy. Mnohé sestry mají v kolektivních nebo individuálních smlouvách dohodnuto zajímavé ohodnocení. Bohužel řada jich takové smlouvy nemá. Je to na rozhodnutí zaměstnavatele. Pokud se budou zvyšovat platy plošně, může tam vzniknout se smlouvami problém, protože jsou často navázány na koeficienty, které stanoví zákon. Osobně si myslím, že těmito koeficienty by si měl stát regulovat mzdy ve svých nemocnicích, neměly by se vztahovat na soukromníky. Ti by si měli určovat platy pouze na tržním principu, podle mě by to celému sektoru pomohlo.

Ve zdravotnictví vzniká množství dat. Pojišťovny mají své, nemocnice mají data, lékaři další, různé úřady další. Víme hodně o kvantitě, co kolik stálo, ale téměř nic o kvalitě. Jak zlepšit zpracování a využití dat?

Nepořádek v datech je zřejmý a samotný Nejvyšší kontrolní úřad to nyní potvrdil. Pro řešení jedné problematiky máme tři různé zdroje dat, které se liší a nedokážeme je dobře porovnat. Nejkvalitnější data mají pravděpodobně zdravotní pojišťovny. Bylo by ideální, kdyby vznikl nějaký systém jejich propojení v Národním centru zdravotnických informací. Tuto instituci máme i pro toto. Je třeba osvícených lidí, kteří odstraní nepořádek v datech a vytvoří systém, který bude kvalitní data sbírat a zpracovávat a dále poskytovat pro zlepšení fungování slovenského zdravotnictví.

Zpolitizovat covid pomohly dezinformace

Covid byl zejména medicínský problém, ale na Slovensku se stal i problémem politickým. Jak a proč se to vlastně stalo?

Myslím, že první vlnu zvládlo Slovensko výborně jako premiant. Pro opozici, která si uvědomila, že vláda je úspěšná a bude se vyšetřovat množství kauz, které se staly za jejího působení, to bylo nebezpečné. Jednoduchým způsobem, jak oslabovat autoritu vlády, bylo šíření dezinformací, které pomáhaly ochromovat boj s pandemií. Poté problémy, které přicházely, a pandemická únava lidí pomáhaly opozici podrývat vládu. Samozřejmě, na pandemii lze také získávat politické preference. To už souvisí s vyzrálostí toho kterého politika a politickou kulturou v zemi. No a u nás politická kultura není vysoká.

Poučilo se zdravotnictví z pandemie? Vidíte nějaká zlepšení?

Určitě se zlepšila telemedicína, která se již stala běžnou součástí praxe různých zdravotnických zařízení a práce lékařů. Pozitivem je určitě i nošení roušek a respirátorů. Zatímco kdysi jsme se s údivem dívali na turisty s rouškami, dnes je to pro nás už normální a podle potřeby tímto způsobem chráníme sebe a druhé před respirační infekcí. Každá krize je vždy také příležitostí k pokroku. Navíc jsme byli konfrontováni důležitostí a kvalitou našeho zdravotního systému. Kvalita zdravotnictví ovlivňuje celé hospodářství země a je důležitým ukazatelem její vyspělosti. Doufám, že si to naše politické elity uvědomují.

Když porovnáme Českou republiku se Slovenskem, tak v Česku přiteklo do zdravotnictví rekordní množství peněz, na Slovensku přesně naopak. Proč?

Jako ministr zdravotnictví jsem prosadil v programovém prohlášení vlády klauzuli o přibližování se výdaji na zdravotnictví k průměru Evropské unie. Ty by měly růst ročně o 0,3 procenta HDP, dokud nedosáhneme průměru EU. Chtěli jsme toho dosáhnout ústavním zákonem. V České republice jsou již výrazně před námi. Musím ale říci, že během pandemie šlo do zdravotnictví obrovské množství peněz i mimo oficiální rozpočet. Z eurofondů jsem rozdělil 48 milionů eur do nemocnic, z desítek milionů eur vyčleněných na opatření hospodářské mobilizace se rekonstruovalo, hradily se náklady na covidové příplatky, na vakcíny, na testy a podobně. V roce 2020 jsem získal 600 milionů eur na oddlužení nemocnic a 200 milionů eur šlo přímo na kapitálové posílení VšZP. Takže když se to všechno spočítá, i u nás byl rekordní objem peněz pro zdravotnictví. Samozřejmě, v ČR je to systémové, u nás se to nestalo. Ale podle mě je stále čas to udělat.

Co by pomohlo zdravotnictví hned a jaké systémové změny potřebuje?

Je třeba dobře využít plán obnovy. Je tam jeden a půl miliardy eur, které můžeme investovat do reforem. To je momentálně pro nás nejdůležitější. Ty jsme v prvním roce mého ministerského mandátu také nastavili. Reformní týmy začaly hned pracovat a jejich výsledky jsou jasně znatelné i dnes v reformních zákonech. Přijali jsme zákony o reformě nemocnic a dlouhodobé zdravotní péči či lékovou reformu, která výrazně usnadní vstup a dostupnost inovativní léčby pro slovenského pacienta. Bohužel po mém odchodu se zastavila reforma duševního zdraví a urgentní zdravotní péče.

Je těžké mluvit o nějaké částce, kterou by naše zdravotnictví hned potřebovalo, protože peníze se v něm i ztratí. To byl často problém i při dofinancování. Pojišťovny dostaly peníze, ale nebylo jasně definováno, jak se mají dostat k těm, pro které byly určeny. Nemluvě o tom, že každá soukromá pojišťovna koncem roku uzavírá účetnictví, určují se dividendy pro akcionáře, a když je hodně peněz v systému, tak se to často bere jako zisk. Přitom to často zisk není, ale jsou to peníze, které se rozhodl stát do systému nalít. Zisk zdravotních pojišťoven by měl být regulován. V roce 2020 jsem zakázal, aby zdravotní pojišťovny z peněz, které jdou z veřejného zdravotního pojištění, mohly splácet své úvěry. Ano, i takové anomálie byly v našem zdravotním systému a odtékaly přes ně desítky milionů eur ročně. V systému je množství děr odkud mohou peníze vytékat. Potom se na druhé straně někde škrtí a vzniká v sektoru napětí.

Zvyšuje se věk dožití, ale i nemocnost. Čím déle lidé žijí, tím déle jsou pacienty.

Ano, ale toto se při stavbě rozpočtu vždy zohledňuje. Každoročně je navýšení právě kvůli těmto důvodům. Nyní se rozpočet opravdu tvoří na základě faktů. Na druhé straně, ministerstvo financí tlačí na ministerstvo zdravotnictví a zdravotní pojišťovny, aby se realizovaly úspory. Ne vždy je to přijímáno s porozuměním. Problémem bývá, že úspory jsou nastaveny tak ambiciózně, že se nakonec nedají realizovat. No a pak ty peníze v systému chybí.

Nyní byl schválen zákon, který umožní lepší přístup k inovativním lékům, jež na Slovensku chyběly, případně byly jen ve výjimkovém režimu. Někdy je ale inovativní lék velmi drahý a pacientovi prodlouží život o pár měsíců. Může to být na úkor léků pro více pacientů. Jak se na problém díváte?

Inovativní léky byly většinou ve výjimkovém režimu, což často způsobovalo až diskriminaci jednotlivých pacientů, protože nebyla jasně definována kritéria, kdy pojišťovna má tento lék proplatit. Vycházely z dat, které měly k dispozici. Samozřejmě, soukromé pojišťovny vždy chtějí i uspořit, aby dosáhly co nejvyššího zisku. Proto musela být žádost o inovativní léčbu velmi kvalitně odůvodněna. Stávalo se, že ne vždy ji pojišťovny uznaly. Novelizace zákona 363/2011 o podmínkách úhrady léků výrazným způsobem ztransparentňuje tento proces a množství inovativních a účinných léků se dostane do systému díky kategorizaci. Mohu garantovat slovenským pacientům, že budou mít mnohem lépe dostupnou moderní inovativní léčbu. Systém jsme se snažili nastavit tak, aby vždy šlo o účinné léky, které prokazatelně prodlužují život pacientů. Za tímto účelem jsem jako ministr navrhl založení Národního institutu pro hodnotu a technologie ve zdravotnictví.

Jak je to s podporou generických a biosimilárních léků? Předepisují vždy lékaři účinnou látku a ne konkrétní lék?

Problém je v tom, že lékař sice předepíše účinnou látku, ale do závorky uvede název konkrétního léku. Lékárník pak automaticky dá pacientovi lék uvedený v závorce. Samozřejmě, pacient ho může požádat, aby ho vyměnil za lék se stejnou účinnou látkou bez doplatku. Je důležité, aby měl pacient informaci, že v lékárně může dostat i bezdoplatkovou alternativu. Proto je třeba vzdělávat pacienty. Potřebnější je však asi motivovat lékaře, kteří léčbu předepisují. To umí opět dělat zejména zdravotní pojišťovny i formou různých bonusů. Oni totiž dokážou získat zajímavé slevy, pokud generika a biosimilars nakupují pro své pojištěnce centrálně. I v nemocnicích by také měly být pacientům nasazovány generické a biosimilární formy. Pro státní nemocnice může slevu vyjednat ministerstvo zdravotnictví. Stejně to platí io jiných vlastnících nemocničních sítí na Slovensku. Bohužel ne vždy se to děje. Zmíněná novela zákona o léku umožňuje originálním lékům kompenzovat doplatky pacienta na úroveň generika, ale zároveň zjednodušuje vstup na náš trh generickým a biosimilárním lékům zrušením tříprahového systému. To by mělo výrobce generických a biosimilárních léků motivovat poskytnout i další slevy při centrálních nákupech pojišťovnami, ministerstvem zdravotnictví či jinými vlastníky nemocničních sítí. Díky tomu může dojít k další úspoře, ale zároveň konkurenční výhodě generických a biosimilárních léků vstupujících na náš trh.

MUDr. Marek Krajčí, poslanec NR SR, člen zdravotnického výboru, exministr zdravotnictví, dětský kardiolog a týmlídr pro zdravotnictví hnutí OĽANO. Do parlamentu se prokroužkoval ze 143. místa kandidátky, dostal více než 35 000 preferenčních hlasů. V minulém volebním období byl místopředsedou zdravotnického výboru, je tvůrcem OĽANO zdravotnického programu a autorem programového prohlášení vlády pro oblast zdravotnictví. Léta se věnuje i dobrovolnictví a podpoře různých charitativních projektů doma i v zahraničí, je laureátem Ceny primátora hlavního města Slovenska Bratislavy za nezištnou a účinnou pomoc lidem v nouzi.

Jozef Brezovský

DALŠÍ ČLÁNKY Z RUBRIKY