Zatímco senioři, kteří užívají celou řadu levnějších léků, bývají mnohdy zatíženi takovou mírou nezapočitatelných doplatků, že to může být na hranici únosnosti, lidé užívající centrové léky obvykle nedoplácejí nic. Výsledkem je nespravedlivý systém, který se sice tváří rovnostářsky, ale ve skutečnosti jde mnohdy ode zdi ke zdi. Pokud bychom ale napříč celým systémem zavedli únosnou spoluúčast, vznikl by tu navíc prostor pro připojištění. Tím by se do zdravotnictví dostaly i soukromé prostředky, říká v dalším díle anketních rozhovorů na téma připojištění právní expert ze vzdělávací a poradenské společnosti Porta Medica Jakub Král.
Vláda má ve svém prohlášení možnost zavést připojištění pro občany na dobrovolném základu. Identifikujete oblasti léčby, na které se dnes nebo v budoucnu nedostávají nebo nebudou stačit finanční prostředky?
Ano, jednoznačně. Dlouhodobě je to jasně patrné např. ve stomatologii nebo oftalmologii, kde je míra spoluúčasti mimořádně vysoká, což vytváří podhoubí pro úvahy o institutu připojištění.
Existují podle vás nějaké zdravotní výkony, které dnes není možné hradit z veřejného zdravotního pojištění, a přitom by mohly přinést vyšší kvalitu nebo komfort pro pacienta?
Tak např. zubní implantáty obecně. Nicméně pokud jde o implantáty, pak zde je relevantní i otázka konkrétního provedení implantátů (např. ortopedických), které zdravotní pojištění hradí, avšak neumožňuje pacientům dobrovolnou volbu vyššího komfortu. Pokud dnes pacient preferuje např. nejmodernější kyčelní kloub, který však daná nemocnice běžně nenakupuje, protože pro ni není nákladově efektivní, nemůže si tento pacient připlatit rozdíl v ceně mezi preferovaným kloubem a tím, jenž nemocnice používá. Dnes je situace dokonce tak nelogická, že si pacient nemůže zaplatit ani plnou cenu zvoleného zdravotnického prostředku, aniž by tím zároveň ztratil právo na úhradu souvisejícího zdravotního výkonu (operace). Fiktivní příklad: náklady na hospitalizaci včetně operace činí 50.000 Kč, ošetřujícím lékařem zvolený implantát z nemocniční nabídky stojí 20.000 Kč, cena pacientem preferovaného produktu činí 30.000 Kč. Selský rozum mi říká, že by si měl pacient za celou akci včetně jím zvoleného implantátu doplatit pouze 10.000 Kč. Dnešní realita je však taková, že musí buď akceptovat „standardní“ implantát, anebo zaplatit vše, tedy 80.000 Kč. Stranou ponechávám, že v praxi se povětšinou najde nějaké nestandardní řešení, které jen živí šedou ekonomiku.
Jak vidíte oblast léčiv, které dnes nejsou plně hrazena, dávalo by smysl, aby se na ně lidé připojistili?
Oblast léčiv je hodně specifická. Zde již spoluúčast máme. Ještě před pár lety mi byla sympatická myšlenka, že je třeba doplácet pár korun na levné léky, aby měl systém zdravotního pojištění na supermoderní např. biologickou nebo imunologickou léčbu. Reálný stav mě však nutí svůj předchozí pohled částečně přehodnotit. Institut tzv. nezapočitatelných doplatků v kombinací s nepravdivou tezí, že v každé skupině zaměnitelných léčiv je alespoň jeden lék plně hrazený, totiž vytváří zcela nespravedlivý systém. Jeden pacient potřebuje biologickou léčbu za milióny, a ta mu je formou centrových léčiv buď uhrazena ze sta procent, anebo vůbec (lék je dosud nehrazený a jedinou šancí je § 16, anebo veřejná sbírka). Vedle pak máme velkou skupinu desetitisíců seniorů, kteří denně užívají pět a více „levných“ léků bez zaměnitelného ekvivalentu s plnou úhradou, a ti platí nezapočitatelné doplatky, se kterými jim nepomůže ani ochranný limit. A právě tito lidé se dostávají do sociálních problémů, pokud jim nepomůže rodina. Je tedy zřejmé, že některé prvky našeho současného úhradového systému vytváří extrémy „ode zdi ke zdi“. Jsem tedy toho názoru, že celková míra spoluúčasti v oblasti léčiv není nikterak vysoká, avšak její rozložení v rámci populace je velmi nespravedlivé. Otázkou pak je, jaký je zrovna zde prostor pro připojištění. Kdyby byla nejmodernější superdrahá péče s určitou střední mírou spoluúčasti, pak bych viděl smysl v připojištění. Těžko se ale připojišťovat na „každodenní“ desetikorunové doplatky za běžné léky. Tam se vytrácí princip mimořádnosti pojistné události. My jsme v situaci, že tomu, komu se stane neočekávaná pojistná událost, tomu zaplatíme z veřejného zdravotního pojištění miliony, ale ty, kteří jsou doživotně zatíženi užíváním široké palety „levných“ léků s doplatkem, necháváme tak trochu osudu, i když kumulovaně je jejich spoluúčast na hraně sociální únosnosti.
Dává smysl, aby u některých nových terapií fungovalo dobrovolné připojištění?
Dává, ovšem pouze pokud budou v základu zatíženy významnou spoluúčastí. To je jediná motivace k připojištění.
V jakých oblastech by vám připojištění dávalo smysl?
Já bych to viděl právě v oblasti, kterou dnes souhrnně označujeme jako tzv. centrové léky.
Potřebuje zdravotnictví vícezdrojové financování a posílení role soukromých zdrojů? Pokud ano, kde nejvíce?
Určitě potřebuje. A je tu hodně lidí ochotných vlastní soukromé prostředky do zdravotnictví legálně vložit. Brání tomu pouze myšlenka absolutního rovnostářství, která se v ČR neustále spojuje s právem na dostupnou a bezplatnou zdravotní péči. Všichni sice tak nějak tuší, že to iluzorní Perpetuum mobile, avšak především politická reprezentace se to bojí říct nahlas. Je přeci zřejmé, že ve zdravotnictví vždy byla protekce a klientelismus. Nikdy nikde na světě neměli a nemají všichni lidé rovný přístup ke stejně kvalitní zdravotní péči. A všude na světě vstupují do zdravotnictví soukromé zdroje. Jen se musíme rozhodnout, zda se to má dít transparentně a legálně, anebo skrytě a v rámci šedé ekonomiky jako doposud.
Dávalo by někde smysl zavést nebo zvýšit spoluúčast pacientů, případně kde?
Jak již jsem uvedl, myslím si, že rozumná míra spoluúčasti je zdravá napříč celým zdravotnictvím, neboť pojištěnec se v systému chová racionálně teprve tehdy, když má vyndat z kapsy první vlastní korunu. Na druhou stranu jsem toho názoru, že některé skupiny obyvatel jsou v současné době zatíženy až příliš vysokou kumulovanou mírou spoluúčasti, před kterou je nemůže ochránit ani dobrovolné připojištění, ani ochranný limit na doplatky. Spoluúčast by měla být primárně za vyšší komfort, ať už je definován jakkoliv, např. delší dobou před nutnou revizní operací apod. Druhým případem, kde dává spoluúčast jasný smysl, je motivace ke správnému, respektive zdravému chování. Trestání nefunguje, tudíž by bylo vhodné zvolit obrácenou konstrukci. Drobná spoluúčast je automatická, ale při plnění plánu preventivních prohlídek, dodržování léčebného procesu a tak déle by mohl být pojištěnec bonifikován (spoluúčast by byla snížena).
-mk-
