Zní to jako bláznivý nápad, nikoliv jako téma pro seriózní výzkum nebo snad součást klinické praxe, přesto jde o oceněnou vědeckou práci. Zmrzlina může podle zjištění týmu polských hematologů být užitečnou a současně levnou součástí autologní transplantace kostní dřeně, život zachraňujícího výkonu, který podstupují pacienti s některými typy nádorových onemocnění. Zdánlivě absurdní, avšak praktický výzkum, byl nedávno oceněn Ig Nobelovou cenou, americkou parodií na skutečné Nobelovy ceny.
Získat Ig Nobelovu cenu není nic urážlivého. Naopak, často jsou takto oceňovány vědecké práce, nad nimiž se lze na první pohled pousmát, ale při bližším zájmu vedou k zamyšlení. I proto slavnostní udílení cen probíhá na americké Harvardské univerzitě a uděluje se v mnoha vědních oborech. Letošní ročník má dokonce i českou stopu v oboru aplikované kardiologie.
Vítězi v kategorii medicíny se stal tým polských hematologů z Uniwersytet Medyczneny (Lékařské univerzity) ve Varšavě, kteří byli oceněni za práci o využití zmrzliny při chemoterapeutické léčbě. Povedlo se jim prokázat pozitivní efekt zmrzliny při zmírňování nežádoucích účinků chemoterapie, konkrétně orální mukositidy (nepříjemného zánětlivého onemocnění ústní sliznice), což publikovali v loňském roce v žurnálu Scientific Reports.
Běžně dostupná zmrzlina je svými výsledky srovnatelná a pro pacienta příjemnější než případně alternativně využívaná metoda kryoterapie, kdy je ústní sliznice zchlazena nejčastěji kostkami ledu. „Kryoterapie ve formě zmrzliny je spojena s nižší mírou orální mukositidy, a proto by mohla být potenciálně využita jako nákladově efektivní, méně zatěžující a lépe implementovatelná metoda v prevenci orální mukositidy,“ konstatuje autorský tým ve své práci.
Zmrzlina je příjemnější forma kryoterapie
Pod výzkumem, který získal letošní ocenění Ig Nobelovou cenou v kategorii medicína, jsou podepsáni Marcin Jasiński, Martyna Maciejewska, Anna Brodziak, Michał Górka, Kamila Skwierawska, Wiesław Jędrzejczak, Agnieszka Tomaszewska, Grzegorz Basak a Emilian Snarski. O jejich práci podrobněji informuje polský deník Gazeta Wyborcza.
Každoročně je v Evropě provedeno asi 30 tisíc autologních transplantací kostní dřeně a tito pacienti obvykle současně podstupují chemoterapii. Bohužel k častým nežádoucím účinkům této terapii patří orální mukositida, nepříjemné zánětlivé onemocnění ústní sliznice. A právě pro tyto případy může být běžně dostupná zmrzlina řešením. „Použili jsme zmrzlinu, abychom zabránili poškození ústní sliznice po velmi silné chemoterapii před transplantací kostní dřeně. Jedná se o jakousi „kryoterapii“ sliznic. Na některých pracovištích používají ledové kostky, což ale není moc příjemné. Proto jsme to vyměnili za zmrzlinu, jakoukoliv zmrzlinu, kterou si pacient přál jíst, třeba Magnum nebo Grycan. Ukázalo se, že efekt je velmi podobný, jen je to příjemnější,“ popsal hematolog Emilian Snarski.
Navíc dát si zmrzlinu před transplantací kostní dřeně bylo pro mnoho pacientů něco, co si pamatovali jako hezký zážitek. „Byl to jeden z řady prvků široké strategie prevence infekcí a komplikací. Celý program je založen na mnoha inovacích, které vedly k praktické eliminaci následných infekcí,“ dodal. Zmrzlina tak nebyla jediným prvkem s cílem zlepšit podmínky i výsledky léčby pro pacienty.
Nicméně studie, jež se věnovala využití zmrzliny, byla skutečně pouze první vlaštovkou, protože zahrnovala jen 74 pacientů po autologní transplantaci kostní dřeně. „V naší analýze jsme prokázali, že použití komerčně dostupné zmrzliny u pacientů, jež dostávají chemoterapii ve vysokodávkovém režimu, výrazně snižuje vzniky orální mukositidy,“ konstatuje autorský tým s tím, že by jejich výsledky měly být validovány v rozsáhlé randomizované a retrospektivní studii, která by srovnávala různé metody kryoterapie, včetně běžně dostupné zmrzliny.
Romantická aplikovaná kardiologie
K letošním oceněným patří i česko-nizozemský tým, jenž přišel s objevem, že srdeční tep osob, které se navzájem přitahují, se synchronizuje. Konkrétně to znamenalo, že sledovali, co se stane, když se poprvé potkají potenciálně romantičtí partneři. Přesněji tým sledoval průběh experimentu mimo laboratorní podmínky, který lze označit jako „rande naslepo“, a zajímali se o to, zda a jak je možné poznat, že se dvojice navzájem přitahuje.
Výsledky experimentu pak byly publikovány v žurnálu Nature Human Behavior v letošním roce: „Zjistili jsme, že zjevné signály, jako úsměvy, smích, oční kontakt nebo napodobování těchto signálů, nebyly významně spojeny s přitažlivostí. Místo toho však bylo možné přitažlivost předpovědět synchronizací srdeční frekvence a vodivostí kůže, které jsou skryté, nevědomé a obtížně regulovatelné. Naše zjištění naznačují, že vzájemná přitažlivosti interagujících partnerů se zvyšuje a snižuje spolu s tím, jak synchronně stoupá a klesá míra jejich podvědomého vzrušení.“ Zajímavé bylo, že k těmto biologickým změnám docházelo bez ohledu na to, zda partneři mohli spolu mluvit nebo museli během experimentu mlčet a jen se pozorovat. Nicméně nelze na první pohled odhalit, zda k synchronizaci srdečního tepu dochází.
Psycholožka Eliška Procházková, která působí na univerzitě v nizozemském Leidenu, popsala, že ji k výzkumy přivedly její vlastní zkušenosti v milostném životě. Neměla totiž problém najít zdánlivě dokonalou shodu s partnery pomocí seznamovacích aplikací, ale jakmile se potkali, osobně pomyslná jiskra prostě nepřeskočila.
Proto se tedy rozhodla spolu se svými kolegy a kolegyněmi vytvořit „rande naslepo“ a sledovat, co bude mít vliv na to, zda se budou lidé navzájem přitahovat a jak to poznat. Agentura AP se jí proto zeptala, zda je její práce „důkazem existence lásky na první pohled“? „Opravdu záleží na tom, jak definujete lásku. V našem výzkumu jsme zjistili, že se lidé mohou velmi rychle rozhodnout, zda se svým parterem chtějí chodit. Během prvních dvou vteřin rande si byli schopni vytvořit velmi komplexní představu o člověku sedícím před nimi,“ odpověděla vědkyně.
Ludmila Hamplová
