„Nemůžeme rozdat více, než vybereme. Nebo si můžeme po relativně krátkou dobu, v řádu jednotlivých roků, úhradovou vyhláškou sáhnout na zůstatky na účtech zdravotních pojišťoven, které se nahromadily v minulých letech. Jiná možnost není,“ říká v rozhovoru pro Zdravotnický deník lékař, místopředseda sněmovního výboru pro zdravotnictví a předseda správní rady Všeobecné zdravotní pojišťovny Tom Philipp.
Stále naléhavěji se hovoří o neufinancovatelnosti současného zdravotního systému a prohlubujících se deficitech zdravotních pojišťoven. Prezident Svazu zdravotních pojišťoven ČR Martin Balada říká, že příští rok nastane velký problém. Jaký je výhled na rok 2026 podle vás?
Z let 2024 a 2025 si neseme a poneseme dluh, který má náš zdravotní systém vůči zdravotním pojišťovnám. V roce 2024 jim vznikl deficit zhruba 11 miliard korun, letos vznikne dalších 14 – 15 miliard. To jsou peníze, které jsme si od nich – v úvozovkách – půjčili. A na ty další roky – 2026, 2027 a 2028 – se počítá s meziročním růstem výběru pojistného okolo 26 až 27 miliard korun. Kromě zmíněných deficitů tu máme mandatorní náklady, které vznikají bez vlivu zdravotních pojišťoven. Jsou to výdaje na nové léky, nové ambulance, nové technologie. Zdravotnické zařízení si třeba koupí novou magnetickou rezonanci, rozšíří se indikace pro biologické léky, přibudou nové zdravotní výkony anebo se přepočítá hodnota těch existujících. A zdravotní pojišťovna tyto náklady prostě musí automaticky uhradit, protože je to tak nastavené. Tyto neovlivnitelné anebo těžko ovlivnitelné výdaje se obvykle pohybují kolem 10 až 12 miliard korun ročně. Ale někdy jsou i vyšší.
Jaké je z toho resumé?
Když si sečtete jen letošní čísla deficitu a ony mandatorní výdaje, jste na nějakých 26 miliardách korun. Tím jsme na čísle, které představuje meziroční růst výběru pojistného. To znamená, že zdravotním pojišťovnám nezůstává v rámci dohodovacího řízení, které začalo koncem února a na jehož konci má být dohoda o nové úhradové vyhlášce, moc jednacího prostoru. Proto jdou do dohodovacího řízení s nulovým nárůstem. Což se samozřejmě nebude poskytovatelům zdravotní péče líbit.
Takže objem zdravotní péče hrazený poskytovatelům zdravotní péče zdravotními pojišťovnami by měl zůstat stát, bez růstu úhrad?
Nějaký nárůst tam samozřejmě – když se do toho započítají ty mandatorní výdaje – bude. Ale na to, co by bylo nad tyto výdaje, prostě není prostor.
Co s financováním českého zdravotnictví bude dál?
Říká se – teď cituji – že nám hrozí náraz do zdi, že české zdravotnictví zkrachuje, že je to obrovský průšvih. Nic takového samozřejmě nehrozí. Hrozí to, že se poskytovatelé budou po nějakou dobu muset smířit s tím, že úhrady nebudou růst čili že budou muset hledat vnitřní úspory. A to je samozřejmě nepříjemné. Ale nic jiného nezbývá.
Jestliže ale ministerstvo úhradovou vyhláškou stanoví, že úhrady vzrostou, a to všem segmentům, jak budou některé segmenty, v nichž jsou ty vnitřní rezervy, jako třeba segment nemocnic, motivovány k hledání úspor?
Ministerstvo zdravotnictví má při tvorbě úhradové vyhlášky povinnost postupovat tak, že dbá na udržitelnost systému. To znamená, že musí dbát na rovnováhu systému. Ta spočívá v tom, že musí přežít zdravotnická zařízení, ale také musí přežít zdravotní pojišťovny. Nemůžeme rozdat více, než vybereme. Nebo si můžeme po relativně krátkou dobu, v řádu jednotlivých roků, úhradovou vyhláškou sáhnout na zůstatky na účtech zdravotních pojišťoven, které se nahromadily v minulých letech. Jiná možnost není. Zůstatky jsou ale již prakticky vyčerpané, a tak se prostě musí hospodařit s tím co se v aktuálním roce vybere.
Zdravotní pojišťovny hovoří o tom, že musejí, protože mají více výdajů na úhradu péče než příjmů, čím dál více sahat do svých úspor a dotovat základní fond zdravotního pojištění z jiných fondů. Zatímco rezervy, celkově až v řádu miliard, leží u poskytovatelů péče, hlavně nemocnic. Co na to říkáte?
Bylo by dobré, aby pojišťovny ty rezervy vyčíslily. Myslím, že to s těmi miliardami není tak horké. A stejně jako u pojišťoven, ani u zdravotnických zařízení neplatí, že by všichni měli na účtech stejné zůstatky. Pokud se bavíme o lůžkových zařízeních, těch je 160. A moc bych se divil, kdyby mezi nimi byla více než polovina těch, co nějaké rezervy na účtech mají. V počtu těch, co mají nějaké větší zůstatky, bychom se pohybovali v řádu jednotek. A dále tady bude mnoho desítek těch, které budou mít přebytek kolem nuly, nadto možná s příspěvkem kraje. Je to ale opět o úhradové vyhlášce. Jestli se u některých nemocnic kumulují zůstatky, tak je to buď extrémně dobrým hospodařením, anebo špatně nastavenou úhradou v úhradové vyhlášce. Bohužel moje zkušenost je taková, že B je správně.
Jak jste spokojen s dosavadním průběhem, respektive výsledky transformace akutních lůžek, které za rok 2024 oznámila Všeobecná zdravotní pojišťovna?
Transformace akutních lůžek, reflektující demografické změny i vývoj medicíny, je nezbytným krokem ke zvýšení efektivity našeho zdravotnictví. V roce 2024 bylo transformováno 1 864 akutních lůžek, přičemž část byla přeměněna na lůžka následné péče a část na denní stacionáře. Přestože původní cíl u nás ve VZP byl ambicióznější, dosažený pokrok považuji za důležitý začátek. Je však zřejmé, že proces naráží na odpor některých poskytovatelů a zřizovatelů, což zpomaluje nezbytné změny. Uvítal bych také větší spolupráci ostatních zdravotních pojišťoven s VZP. Jako předseda správní rady VZP i místopředseda sněmovního výboru pro zdravotnictví podporuji pokračování této transformace s důrazem na efektivitu a dostupnost péče pro pacienty.
Když se vrátíme zpátky k systému zdravotnictví. Jedni hovoří o vnitřních neefektivitách, druzí o tom, že chybí peníze i personál a že je třeba obé doplnit. Jak to vidíte vy?
Letos budeme ve zdravotnictví hospodařit s částkou přes 530 miliard korun, což odpovídá zhruba 2 000 eur na obyvatele. Je to hodně, nebo málo? V zemích jako Německo nebo Francie je výběr na hlavu dvojnásobný až trojnásobný, přičemž náklady na léky, přístroje, energie nebo potraviny jsou velmi podobné. Navzdory tomu dosahuje naše zdravotnictví v mnoha ohledech srovnatelných, někdy i lepších výsledků péče. Neznamená to, že by byl systém neefektivní — ale jako každý jiný sektor i on potřebuje neustále hledat rezervy. Musíme lékařům uvolnit ruce pro vysoce odbornou péči, lépe využít kvalifikované nelékařské pracovníky a optimalizovat využití všech kapacit. Neměli bychom lpět na tom, že vše musí zůstat při starém – naopak je třeba hledat cesty, jak poskytovat kvalitní, udržitelnou a dostupnou péči v rámci stávajících zdrojů.
