Irena Storová má zkušenosti z obou stran – vedla Státní ústav pro kontrolu léčiv (SÚKL), dnes šéfuje Asociaci provozovatelů lékárenských sítí. V rozhovoru pro Zdravotnický deník popisuje rozdíly mezi těmito světy, varuje před přehnanou regulací ohledně rozmístění lékáren a upozorňuje na potřebu větší soudržnosti mezi lékárníky. Obor by se podle ní měl více otevřít změnám a udržet si pragmatický pohled na vlastní roli mezi zdravotní péčí a podnikáním.
Jak byste srovnala svoji zkušenost ze státního a soukromého sektoru?
Já jsem byla doposud celý život zaměstnaná ve státním sektoru – byť ne úplně jako úřednice v kanceláři, ale jako lékárník ve státní nemocnici, na Ministerstvu zdravotnictví, potom na SÚKL, který je sice ze státního rozpočtu financován jen částečně, – a zkušenosti, které jsem tam získala, jsou k nezaplacení. Ve státní správě je ale člověk od nějaké vyšší pozice tak trochu otloukánek – ať uděláte cokoliv, většinou nemáte šanci vyhovět všem. Přestože si můžete říkat, že to děláte například pro budoucí dobro svých dětí a podobně, tak hrozí, že vyhoříte. Já jsem naštěstí měla štěstí na skvělé kolegy, práce mě vždycky moc bavila a měla jsem pocit, že to, co dělám, dává smysl. Poslední půlrok je pro mě sice velká výzva, ale ráda dělám nové věci. Navíc toto prostředí je místy výrazně flexibilnější. Je to úplně jiný rozměr a adrenalin.
Existuje nějaké pravidlo nebo zásada, kterou si nesete celou kariéru, hodí se jak ve státním, tak soukromém sektoru, a nikdy jste z ní neslevila?
Zaprvé, člověk má být otevřený změnám. Zadruhé, je důležité vycházet z faktů, nikoliv dojmů. A zatřetí, zakládám si na dobrých vztazích.
Umíte si představit, že se vrátíte do státního sektoru?
Všechno má svá pozitiva i negativa a věci jsou tak, jak mají být, tudíž já bych jim nechala volný průběh. Vždy ale říkám: „nikdy neříkej nikdy“.
Celý život se věnujete farmacii. Řekla byste, že je lékárenství spíše byznys, nebo zdravotní služba?
Lékárenství je trochu „na hraně“, protože na jedné straně je to podnikání, ale zároveň jde o zdravotnické zařízení, které poskytuje zdravotnické služby, a balancuje tak mezi těmito dvěma světy. Já si ale myslím, že bychom se neměli snažit si vybrat. Soukromí poskytovatelé a ambulantní specialisté fungují ve stejném režimu. Já pocházím ještě z generace, která na fakultě nedostala ekonomické vzdělání, ale jsem příznivcem toho, ať každý dělá, co umí, takže kdybych měla lékárnu, tak si prostě najdu někoho, kdo se postará o záležitosti, ve kterých nemám patřičnou erudici, a je to vyřízeno.
V čem vidíte slabinu českého lékárenského stavu?
Je důležité, aby se na lékárenství a na lékárníky nezapomínalo. Lékárníků je v Česku zhruba devět tisíc, což je asi pětina počtu lékařů. Jsme tedy menší komunita. Je proto velice škoda, když se v tak malé komunitě ještě rozdělujeme do jednotlivých skupin. Už roky říkám, že nás to velmi oslabuje. Dokud si toto všichni neuvědomíme, tak bude velmi těžké si udržet renomé spolehlivého partnera pro vyjednávání. Přitom když se podíváte, tak lékaři jsou nesmírně různorodá skupina z pohledu odbornosti, ale když dojde k nějaké krizi, tak se dokážou sjednotit a nalézt kompromisy. To musíme udělat také, jinak se neposuneme.
Když se podíváme do horizontu deseti let, myslíte, že se na trhu udrží i menší nezávislé lékárny, nebo je budoucnost jen v konsolidovaných sítích?
Jsem přesvědčená, že tady nebudou pouze řetězcové lékárny. Zánik nezávislých lékáren ani není v zájmu řetězců. V Česku máme, volnou formou řečeno, několik typů lékáren – od jednotlivých, přes „miniřetězce“, kdy jich jeden majitel vlastní několik, a nemocniční lékárny, až po řetězcové či virtuální lékárny – a já jsem přesvědčená, že každá z nich má svou roli a svůj smysl, neboť obsluhuje určitou část pacientů. Přestože všechny mají ze zákona stejné kompetence a musí dodržovat stejná pravidla, pacient si může zvolit takovou lékárnu, která mu nejvíce vyhovuje. Pokud se tedy něco dramatického nestane, tak za deset let by to mohlo vypadat velmi podobně, jako to vypadá v současnosti.
Co dramatického by se mohlo stát, že by to v Česku překreslilo lékárenskou mapu?
Mám na mysli nějaký neřízený zásah do regulace, například pokud jde o síť lékáren. Již několik let se kolem tohoto tématu vedou diskuse, jestli zregulovat rozmístění lékáren například dle demografie či geografie. Příklady ze zahraničí, kde to takto funguje, však ukazují, že to z pohledu pacientů není krok šťastným směrem.
Proč myslíte, že by podobná úprava tuzemskému lékárenství neprospěla? Je současný stav uspokojivý?
V posledních letech máme v České republice víceméně stejný počet lékáren, jinými slovy, křivka lékáren a odloučených pracovišť je vesměs vyvážená, dochází pouze k jakési přirozené obměně, kdy některá lékárna zanikne a jiná vznikne. V Česku obecně nemáme vůbec špatné pokrytí lékárenskou péčí. Podporuje to i nedávná analýza, která zjišťovala dojezdové vzdálenosti pro pacienty do lékáren, přičemž se zpravidla pohybovaly do 15, maximálně 30 minut. Ty časy jsou tak prakticky minimální. Samozřejmě ve větších městech je koncentrace vyšší, ale věřím, že když necháme vzniku lékáren přirozený vývoj, tak se nic dramatického nestane.
Jakou změnu, která prospěje celému oboru, podle vás mohou udělat čeští lékárníci sami?
Vnímám, že je potřeba více přizpůsobovat naše myšlení dnešní době. Nemyslím si, že má cenu vzpomínat na to, co bylo před třiceti lety. To nás nikam neposune a nefunguje to nikde. Doba a vývoj prostě běží svým tempem, a jestli chce lékárenství udržet krok, tak musí moderní výzvy přijmout. Je nutná změna přemýšlení i stylu podnikání. Chápu, že většinou se lidé jakýmkoliv změnám brání, protože mají pocit, že přináší více práce a vyšší náklady na změnu zajetých mechanismů, ale já jsem přesvědčena, že je potřeba k tomu jít s otevřenou myslí, protože jedině tak se udržíme a jedině tak si udržíme svoji odbornou reputaci. I v okolních zemích mají své problémy a mnohdy i stejné, jako máme v Česku my, ale na druhou stranu tam kolikrát vidím větší otevřenost nejenom lékárníků, ale i politiků a státních institucí.
Co dál?
Kromě toho, že máme být flexibilní, tak musíme být i kooperativní. Usnadní to spolupráci se státními institucemi, které ve velké míře – například ve financování – lékárenský systém ovlivňují. Jsem přesvědčená, že vztah mezi lékárníky a státem musí fungovat partnersky, třeba někdy i na základě gentlemanské dohody, a potom to může fungovat dlouhodobě. Zároveň je ale nutné ctít, že nejprve musím ukázat, co umím, a pak teprve za to můžu chtít nějakou odměnu.
Do vaší asociace patří dva lékárenské řetězce, které jsou obchodně provázené se dvěma distributory. Nezávislé lékárny si často stěžují na to, že je distributoři znevýhodňují v dodávkách oproti řetězcům. Zaznamenala jste tyto případy za dobu svého působení v asociaci? Řešíte je nějak? Mají zmínění distributoři pokyny dodávat léky přednostně do svých lékáren, když jich není dostatek pro všechny?
To je primárně otázka na zástupce distributorů, ale nebudu říkat, že o tom nemluvíme. Hovoříme o tom s kolegy, a i od nich mám informaci, že k žádnému krácení na úkor jiných lékáren nedochází. Takže nic takového se u nás prostě neděje. Nedávno se toto téma řešilo i ve Sněmovně, přičemž zde od zástupců Státního ústavu pro kontrolu léčiv i České lékárnické komory zaznělo, že mají pouze jednotky skutečných podnětů.
Jak si ty stížnosti tedy vysvětlujete?
Já si to pamatuji ze své praxe, někdy se opravdu stalo, že jsme nedostali takové množství léků, jaké jsme chtěli, protože dodávky byly zrovna menší a muselo se to v zájmu všech rozdělit mezi více lékáren. Druhá věc je, že lékárenská síť má výhodu jednotného systému, takže když jedna její pobočka nějaký lék nemá, tak jí ho lze rychle objednat a převézt z jiné. I to možná vytváří dojem zvýhodnění ze strany distributorů, ale ve skutečnosti tomu tak není. Je to zkrátka výhoda sítě.
Jakými dalšími mechanismy lékárenské řetězce zajišťují dostatek léků ve svých pobočkách?
Takováto síť umí perfektně optimalizovat spoustu procesů a řídit kvalitu, což dokazují i výsledky kontrol. Když se náhodou stane, že v některé z lékáren odhalí SÚKL nějaký nedostatek, tak se díky centrálnímu systému ihned zjedná náprava ve všech lékárnách dané sítě. Podobně jako když loni v červnu vešla v platnost nová legislativa ohledně povinnosti hlásit léčivé přípravky s omezenou dostupností, tzv. LPOD, tak algoritmy v lékárenském softwaru automaticky začaly počítat dané limity. Je to všechno uzpůsobeno k tomu, aby pacient vždycky získal svůj lék.
Také každý náš řetězec má centralizovanou přípravu individuálně připravovaných léčivých přípravků (IPLP), kterými se zabezpečují chybějící hromadně připravované léčivé přípravky (HVLP). Jde o laboratoře, kde se tyto léky centrálně připravují. Nutno říct, že nezásobují pouze síťové lékárny, ale může si u nich výrobu léčiva objednat jakákoliv lékárna, přičemž dodací lhůta je asi den a půl, což odpovídá průměrnému času přípravy v samotné lékárně. IPLP mají samozřejmě limitovanou expiraci a je to za nějakou cenu, ale dá se tím nedostupnost pokrýt.
Samozřejmě ale platí, že přestože někdy je výroba léčivých látek centralizovaná, trh s léky je globální věc a na národní úrovni to dost dobře nejde plně ovlivnit. Já si to ještě pamatuji z doby, když jsme to řešili i s ostatními zeměmi, a ty se snažily mít nějaké mechanismy, ať už legislativní, nebo praktické, na zajišťování dostupnosti, jako například půlroční zásoby. S nedostupností léčiv zkrátka bojují všude.
