Ženy mají o 20% častěji duševní poruchy, pokud se k tomu ovšem přičtou poruchy plynoucí z užívání návykových látek, misky vah mezi muži a ženami se vyrovnávají. Nerovnostmi v oblasti duševního zdraví se zabývá nová publikace Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) Understanding and addressing inequalities in mental health.
Zpráva shrnující data z celkem 37 zemí přichází s tím, že s nerovnostmi v oblasti duševního se potýkají všechny státy. Platí přitom, že lidé s nízkým socioekonomickým statusem, příslušníci menšinového etnika či lidé identifikující se jako LGBTIQ+ jsou vystaveni zvýšenému riziku vzniku duševních poruch.
Ženy častěji než muži hlásí depresivní a úzkostné poruchy. Tento nepoměr přispívá k o 20% vyšší prevalenci duševních poruch u žen. Naproti tomu poruchy chování, poruchy autistického spektra či porucha pozornosti s hyperaktivitou (ADHD) jsou častější u mužů, stejně jako poruchy z užívání návykových látek.
„Ve skutečnosti, když se k celkovému počtu duševních poruch přidají poruchy spojené s užíváním návykových látek, rozdíl mezi pohlavími se zužuje a celková prevalence duševních poruch se mezi muži a ženami srovnává,“ uvádí zpráva.
Míra sebevražd, přestože v posledních desetiletích klesala, zároveň zůstává u mužů výrazně vyšší než u žen – v průměru asi 2,7krát.
Lidé bez střední mají 2,4x vyšší riziko těžších depresí než vysokoškoláci
U lidí s nejnižšími příjmy je přitom v průměru 3,5krát vyšší pravděpodobnost, že budou vykazovat středně těžké až těžké příznaky deprese než lidé s vyššími příjmy. Podobně jedinci, kteří nedokončili střední školu, mají 2,4krát vyšší pravděpodobnost, že budou hlásit takové příznaky ve srovnání s vysokoškoláky.
Zároveň platí, že ženy, lidé s nízkým socioekonomickým postavením a ti, kdo se identifikují jako LGBTIQ+, mají sice největší přístup k péči o duševní zdraví, ale také výrazně nenaplněné potřeby léčby. Ženy tak měly o 54% vyšší pravděpodobnost než muži, že podstoupily konzultaci s psychologem, psychoterapeutem nebo psychiatrem v předchozích 12 měsících, ale zároveň uvedly o 88% vyšší nenaplněnou potřebu kvůli cenové nedostupnosti. Přístup ke konzultacím v oblasti duševní péče byl dvakrát vyšší u lidí s nejnižším příjmem ve srovnání s těmi s nejvyššími příjmy, ale mezi těmito dvěma skupinami byl také trojnásobný rozdíl v nenaplněných potřebách.
Mohlo by vás zajímat
Negativní zkušenosti s péčí o LGBTIQ+ komunitu a etnické menšiny často souvisí se stigmatem a diskriminací, chybnou diagnózou či špatnou spoluprací mezi odvětvími. Horší výsledky léčby u těchto skupin, stejně jako u lidí s nízkým socioekonomickým statusem, se vysvětlují rezervami ve vhodnosti a kvalitě péče a prostředím, v němž pacient žije a které ovlivňuje výsledky léčby.
Účinnost programů řada států neověřuje
A co státy dělají pro to, aby nerovnosti v oblasti duševního zdraví řešily? Tři čtvrtiny zemí OECD mají politiky a strategie pro řešení těchto nerovností, ale určitým skupinám je věnována menší pozornost. Navíc jen jedna třetina zemí svoje politiky a programy vyhodnocuje. Dokonce i ve státech, které se velmi snažily zlepšit přístup k duševní péči, z toho neměly všechny skupiny obyvatel stejný prospěch, což zdůrazňuje potřebu cílenějších strategií.
Praxe přitom ukazuje, že osvědčené jsou intervence ve školách, na pracovištích a v sociálních službách, například v podobě používání kognitivně behaviorální terapie pro prevenci u mládeže nebo strukturovaných skupinových zaměřených na podporu lidí v nezaměstnanosti.
Zásadní jsou také kulturně a jazykově přizpůsobené intervence. Strategie, které na tomto poli mohou pomoci, je školení pracovníků v oblasti duševního zdraví na poli kulturního povědomí a kompetencí (již je prováděno ve 20 zemích OECD), zvyšování diverzity pracovní síly (8 zemí) a rozšiřování vzájemné podpory (23 zemí). Právě peer podpora může velmi pomoci na všech úrovních.
Grafy: OECD, zpráva Understanding and addressing inequalities in mental health
