Roky se o nich diskutuje, ale v praxi se nemění. K navýšení kompetencí fyzioterapeutů a ergoterapeutů chybí politická vůle i podpora části lékařů, kteří často netuší, co tito specialisté skutečně umí. Zaznělo to v diskusi expertů na konferenci Zdravotnického deníku Kompetence nelékařských zdravotnických pracovníků.
Na to, že diskuse o navyšování kompetencí fyzioterapeutů sice probíhají léta, jejich přetavení do praxe ovšem vázne, upozornila v diskusi fyzioterapeutka a členka sněmovního Výboru pro zdravotnictví Michaela Šebelová. „Když jsem před téměř dvaceti lety dokončovala své magisterské studium, řešil se v Poslanecké sněmovně zákon o komoře fyzioterapeutů. I my na škole jsme to hodně prožívali a fyzioterapeuti k tomu upínali své naděje na změnu. Tehdy návrh ve Sněmovně padnul a dodnes se nerealizoval. Když jsem se sama do Sněmovny po dvou dekádách dostala, pochopila jsem, proč padnul,“ uvedla.
Ve zdravotnictví i politice podle ní chybí k takové změně nálada. „Možná by ale někdo byl ochotný bavit se o komoře nelékařských zdravotnických pracovníků, což by podle mě mohla být cesta, protože je dobré se spojit. Nemá cenu tříštit síly,“ myslí si Šebelová, která je, jak poznamenala „jediný fyzioterapeut ve Sněmovně plné lékařů“.
Sjednotit se kvůli silnější vyjednávací pozici
O kompetencích nelékařských zdravotnických pracovníků – ať už fyzioterapeutů nebo třeba zdravotních sester – se podle ní i v dnešní době vede mnoho diskusí, v nichž si jejich účastníci v abstraktní rovině většinou shodnou. „Když ale dojde na konkrétnost, ochota k předávání kompetencí velmi rychle mizí,“ řekla Šebelová.
Většímu tlaku na legislativní změnu by ale podle ní měli pomoci i fyzioterapeuti. Například tím, že by se v rámci oboru více sjednotili. „Myslím, že je velká chyba, že není každý fyzioterapeut členem Unie fyzioterapeutů ČR. Můžeme mít samozřejmě k té organizaci výhrady, ale pak bychom se ji měli aktivně snaží změnit, ne v ní nebýt,“ míní poslankyně, podle níž by více fyzioterapeutů v Unii přineslo jejich silnější pozici pro vyjednávání legislativních změn. Dnes je z více než 7 tisíc tuzemských fyzioterapeutů členem Unie jen něco málo přes tisíc z nich.
Potřeba kompetencí stoupá se specializací
Fyzioterapeuti nicméně tvoří poměrně náročnou heterogenní skupinu, jak v diskusi upozornila primářka Oddělení fyziatrie a rehabilitace Fakultní nemocnice Bulovka Petra Sládková. „Jsou mezi námi tací, kteří jsou schopni provádět a naprosto bezpečně a se vší odbornou erudicí provádí i výkony, které jsou hodné lékařů. Ale jsou mezi námi také kolegové, kteří se samozřejmě obávají toho, co se blíží a co je neodvratné – tedy navyšování a posilování našich kompetencí,“ popsala Sládková.
Ta si zároveň myslí, že čím jsou pracoviště, na nichž fyzioterapeuti působí, specializovanější, tím se bez posilování kompetencí obejdou obtížněji. „Podle mne jde o jedinou správnou cestu, jak fyzioterapeuty dostat ještě blíž k lékařům a jak být lékařům jiných oborů partnery,“ řekla na konferenci.
Zlepšení do tří návštěv
Že by mezi sebou měli fyzioterapeuti přestat soutěžit, míní Michaela Šebelová. „Lidé jsou různí a vyhovují jim různé metody – a to jak fyzioterapeutům, tak pacientům. Mám ale pocit, že když se v tuzemsku někdo naučí nějakou metodu, má potom pocit, že je aplikovatelná na všechny, že je lepší než metody jiné,“ řekla poslankyně. A dodala: „Mám trochu pocit, že plně neposloucháme evidence-based výsledky. Že když je některá léčba dlouhodobě pasivně neaktivní, tak my stejně na ní pořád bazírujeme. A tak si vlastně pořád mezi sebou tak trošku konkurujeme.“
Fyzioterapeuti podle ní nejsou dostatečně vzděláváni v tom, kdy už by měli péči předat dál, protože se jim nedaří. „Osobně si myslím, že musíme být schopni pacienta do tří návštěv zlepšit. A když se to nepodaří, nemá smysl zkoušet stále dokola to, co máme zažité,“ vysvětlila Šebelová.
Lékaři nevědí, co mohou terapeuti nabídnout
Podle Petry Sládkové ale může problém spočívat také ve vzdělávání lékařů. „V tom, že lékaři dost často nevědí, co jim můžeme nabídnout my, lékaři v rehabilitační fyzikální medicíně, a chtějí po nás potom věci, které dělají fyzioterapeuti. A stejně tak nevědí, co jim mohou nabídnout fyzioterapeuti. Často si myslí, že fyzioterapeuti jsou ti, kteří se projdou po chodbě s pacientem, pacienta posadí a tím to víceméně končí,“ upozornila Sládková. „A když chceme po lékařích nějaké konkrétnější vyjádření, metodiku nebo přístup, jak pacienta aktivizovat, tak leckdy tápou a opravdu nevědí,“ dodala.
Co se týče ergoterapie (léčba, která pomáhají lidem s nějakým omezením zvládat každodenní činnosti – pozn. red.), je situace ještě horší. „Lékaři často vůbec nevědí, co jim ergoterapeut může nabídnout,“ řekla v diskusi prezidentka České asociace ergoterapeutů Kateřina Svěcená. „I po 25 letech v oboru si připadám jako nějaký informátor – ať přijdu kamkoli, tak pořád vysvětluji, co to je rehabilitace, že jde o celospolečenský zdravotně-sociální proces,“ popsala s tím, že považuje za zcela klíčové přiblížení a větší propojení resortů zdravotnictví a sociálních věcí, bez něhož se podle ní nepodaří prosadit ani změny kompetencí.
Jasné zefektivnění systému
Dobře fungující praxi představil na příkladu svého pracoviště náměstek pro rehabilitaci v berounské Rehabilitační nemocnici Jakub Pětioký. „Zřídili jsme ordinace K3 (do této kategorie spadají krom fyzioterapeutů třeba i kliničtí psychologové a logopedi – pozn. red.). A hned od začátku se fyzioterapeuti, kteří do toho šli s odpovídajícím vzděláním, nebáli, což je skvělé. Ordinace jsou plné a pacienti jsou spokojení,“ popsal Pětioký.
„Nevzali jsme práci lékařům, ale podařilo se nám zrychlit přístup akutních pacientů do systému rehabilitace ze 2 měsíců na 1 týden. Kapacita se tedy ohromně otevírá,“ uzavřel.
Foto: Radek Čepelák
