Z válečného sirotka průkopnicí moderního českého ošetřovatelství. Zakladatelka České asociace sester Růžena Wagnerová v první části rozhovoru vzpomíná na své profesní začátky a proměny, kterými obor během desetiletí prošel.

„Sestry chyběly tehdy a chybí i dnes,“ říká Růžena Wagnerová, předsedkyně Sekce sester seniorek a jedna ze zakladatelek profesní organizace sester – České asociace sester. Její profesní dráha byla ovlivněna nelehkým dětstvím, ale i láskou ke zdravotnickému prostředí, která ji provází celý život.

Z Helgy Růženkou

„Jsem válečný sirotek. Můj otec byl Žid, takže z rasových důvodů za německé okupace Československa byla naše rodina vězněna v koncentračním táboře Terezín. Po skončení války jsem se vrátila do mírového života jako čtyřletá sama, ostatní mí blízcí Terezín nepřežili,“ začíná své vyprávění paní Wagnerová. „Nejútlejší dětství jsem prožila v německy mluvící rodině, němčinu jsem však zapomněla. Z vědomí se mi pomalu vytratilo i moje původní jméno – Helga – a já si velmi rychle zvykla na své nové jméno, na Růženku, které jsem dostala po adoptivní mamince.“

Po válce ji adoptoval český bezdětný pár – na své biologické rodiče si nevzpomíná. Nějaký čas strávila s ostatními osamělými dětmi, které se vracely z koncentračních táborů v repatriačním ústavu. Měla štěstí, protože si ji brzy adoptovala česká rodina žijící na Mělníku. „Myslím, že jsem se dostala do výborné rodiny, která mě milovala, rozmazlovala a všechno, co mohla, mi dopřála.“

„Na gymnázium by mě stejně nevzali.“

Navzdory dobrým studijním výsledkům mohla na studium gymnázia z politických důvodů zapomenout – její noví rodiče totiž byli bohatí a měli vlastní živnost. „Můj tatínek byl Sokol. Jeho přítel, ředitel gymnázia, také Sokol, mu řekl zcela otevřeně: ‚Tondo, Růženku vůbec na gymnázium nedávej, já bych ji tam stejně vzít nemohl‘.“

Ke zdravotnickému prostředí ji to však táhlo už od dětství. Vzorem jí byl její laskavý ošetřující pediatr: „Já jsem mívala dost často angíny, on ke mně pořád chodil, byl strašně hodný a milý a já jsem tím pádem chtěla být také lékařka. Ale z toho snu mě rodiče hned vyvedli.“ Život Růženy Wagnerové se ale nasměroval na dráhu zdravotní sestry – oboru, který po válce zoufale potřeboval personál.

„Nikdy jsem si neřekla, že chci dělat něco jiného.“

Ke studiu Růženu Wagnerovou zlákal nábor na základní osmileté škole: „Přijel ředitel ze zdravotnické školy v Mladé Boleslavi, části pediatrické, s ním i vrchní sestra, samozřejmě nám vybarvili krásně růžovými barvami, co všechno budeme mít.“ Obor si ale opravdu vybrala – i proto, že vyžadoval komunikativnost, která jí nechyběla, a šlo o práci s dětmi. A i když se realita od původních očekávání lišila, školu úspěšně dodělala.

Že je na správném místě, cítila i během praxí od 3. ročníku. „Sestry k nám byly vstřícné. Nepamatuji si, že by nám třeba dávaly ty nejhorší práce, které samy nechtěly dělat – což se dnes často děje. Pan primář, který velel dětské nemocnici, nás zároveň učil pediatrii. Pohlídal si nás a dovedl až k maturitě. Nemůžu říct, že bych někdy prohlásila, že půjdu dělat něco jiného,“ vypráví.

Mohlo by vás zajímat

Noční směny a tvrdé tempo

Studium zakončila maturitou v roce 1960 a nastoupila na dětskou kliniku profesora Josefa Švejcara v Praze. Začátky však nebyly lehké: „Dostala jsem přidělenu staniční sestru, která byla nepříjemná, protivná, viděla na mně jenom chyby.“ Mladou, nadšenou začátečnici zachránila vrchní sestra tím, že ji přeřadila jinam: „Od té doby byl pokoj. Od té doby jsem ráda pracovala.“

Na sestry však tehdy čekaly náročné směny: „Měli jsme třeba týden noční, týden odpolední, týden ranní… v sobotu a neděli byly vždycky dvanáctky. Ne jako dnes, že si sestry řeknou, že chtějí dva dny takto, dva dny jinak,“ popisuje s tím, že po celém týdnu byl člověk nesmírně vyčerpaný.

Zlom přišel po čtyřech letech, kdy se Růžena Wagnerová vdala a odešla na mateřskou. „Byla jsem ráda, že jsem otěhotněla, protože mě to také strašně stresovalo,“ říká s odkazem na to, že na pražskou kliniku přicházely nemocné děti z celé republiky. Práce tak byla vysilující nejen kvůli velkému množství případů, ale i bezmoci, která některé dětské případy provázela.

Vdovou v 21 letech

I když se jí po práci stýskalo, zůstala doma. Osud si pro ni ale brzy přichystal těžkou zkoušku. „Když byla dcera Soňa malá, tak se mi zabil muž v autě. Stala jsem se v 21 letech vdovou.“ Kvůli existenčním důvodům se vrátila do práce – opět k dětem, ale tentokrát do jeslí.

Práce s malými dětmi ji naplňovala. „Já mám takovou povahu, že se snažím za vším najít něco hezkého, něco nového. Brala jsem děti do zoologické zahrady, jezdila jsem s nimi na Hostivařskou přehradu.“ A i když později přišla nabídka na místo obvodní sestry, nebyla si nejprve jistá: „Říkala jsem si, že budu dojíždět, jesle jsem měla kousek. Ale zase být celý život jenom u těch dětí, to bych do důchodu nevydržela.“

Obvodní sestra v terénu

Nakonec nabídku přijala a začala pracovat u dětské obvodní lékařky v Praze Měcholupech. „Paní doktorka si připravila blok, a tam měla, co budu který den dělat – úplně mi to nalajnovala. To bylo na jednu stranu dobré, protože jsem byla ambulancí nepolíbená,“ poznamenává. Terénní práce ji nadchla: „Byla střídavá – dělala jsem v ambulanci, jezdila jsem na návštěvy k pacientům a chodili jsme na prohlídky do škol – ty nové měly své ambulance.“ Je podle ní škoda, že některé prvky tehdejšího systému dnes už nefungují – například právě preventivní prohlídky ve školách.

Vzpomíná i na výjezdy za romskou komunitou, která na povinné očkování u dětí tehdy příliš nedbala: „Když cikáňata viděla sanitku, tak se rozprchla… My jsme je musely chytit, umyly jsme jim zadky pod pumpou a všechna jsme je naočkovaly,“ říká s úsměvem.

Obsáhlý rozhovor je rozdělen do několika dílů. Ve druhé části rozhovoru bude Růžena Wagnerová vzpomínat na zakládání České asociace sester, její začátky i současnost.