Rakovina je diagnóza, která otřese životem. Ve Fakultní nemocnici Královské Vinohrady si to dobře uvědomují – a snaží se pacientům nabídnout víc než jen léčbu. Důvěru, bezpečné prostředí i lidský přístup. O tom, proč se část léčby vrací do regionů a jaké výzvy přináší práce s mladými pacienty nebo využití umělé inteligence, si Zdravotnický deník povídal s přednostkou Onkologické kliniky Renatou Soumarovou.
Komplexní onkologické centrum Fakultní nemocnice Královské Vinohrady poskytuje péči způsobem, který pacientům zásadně usnadňuje život – vše důležité se odehrává na jednom místě. „Pod jednou střechou máme de facto všechno – od diagnostiky přes chirurgickou, radiační i systémovou léčbu až po sledování pacientů,“ říká přednostka tamní onkologické kliniky Renata Soumarová.
Důležitost vazby mezi pacientem a lékařem
Nejde jen o praktickou výhodu, ale i o psychologický efekt, který může hrát v náročném léčebném procesu zásadní roli. „Pro pacienta je to komfortnější, cítí se tady lépe a nezažívá stres z toho, že musí chodit někam jinam,“ podtrhuje Renata Soumarová.
Kromě péče „pod jednou střechou“ dbají na klinice také na vztah mezi léčenými a ošetřujícími. „Snažíme se dodržovat systém jeden pacient – jeden lékař. Pacienti, které tu máme, jsou často chroničtí, takže si se zdravotníky vytvářejí určité vazby a cítí se lépe, když je ošetřuje někdo, koho dobře znají,“ vysvětluje lékařka.
Onkologie se vrací do regionů
Vinohradská nemocnice klade však důraz i na propojení s regionálními pracovišti. Aktuálně spolupracuje například s kolínským, nymburským nebo mladoboleslavským, zájem mají i další. Systém péče se podle Soumarové totiž výrazně mění a částečně se vrací zpátky do regionů. „Historicky došlo k centralizaci péče a bylo to správně, protože v té době přicházely cílené biologické léky určené pro velmi malou skupinu pacientů. Dnes je situace jiná, biologických léků je mnoho a u tolika diagnóz, že v komplexních centrech není možné objem pacientů zvládnout,“ vysvětluje.
Cílem je tedy posilovat regiony, vracet do nich léčbu tam, kde je to možné, a zachovat specializovanou péči pro případy, které to skutečně vyžadují. Zároveň se nesmí zanedbat počáteční fáze onemocnění. „Regionální pracoviště jsou velmi důležitá pro primární záchyt pacienta, pro zjištění rozsahu onemocnění a posouzení, jestli potřebuje specifickou biologickou léčbu,“ říká Renata Soumarová s tím, že pokud lze pacienta léčit v „jeho“ regionu a vyhne se tak náročnému dojíždění, je to jen dobře.
Prevence v rukou praktiků
Zásadní roli v onkologické péči hrají také praktičtí lékaři. Důležitá je jejich spolupráce například ve chvíli, kdy přebírají pacienta po onkologické léčbě zpět do péče, ale i pokud onkologická léčba nezabrala – tedy ve fázi paliativní.
Důraz ovšem Renata Soumarová klade na roli praktiků zejména v souvislosti s prevencí. „A to nejen v doporučování screeningových programů, ale především při běžných preventivních prohlídkách, které často přijdou na nemoc dříve než specializované programy. Zvlášť u populace, která není screeningem pokryta,“ vysvětluje a odkazuje na mladší generaci pacientů.
Potíže mladých lidí se bagatelizují
Téma nárůstu onkologických diagnóz u mladší populace veřejným prostorem v poslední době velmi rezonuje. Že počet nádorových onemocnění u lidí ve věku od 19 do zhruba 39 let roste, potvrzuje i Renata Soumarová. „Mohou mít velmi agresivní nádorová onemocnění, která jsou spojená s různými genetickými syndromy. Dokonce se u nich nyní daleko častěji objevují nádory, které byly typické pro vyšší věk,“ popisuje s tím, že kromě nastavení rychlé a razantní léčby by se v rámci péče nemělo zapomínat na další aspekty spojené s nižším věkem – například řešení plodnosti, práce nebo psychosociálních potíží.
Na onemocnění se u mladších ročníků navíc často přichází ve chvíli, kdy je nádor už v pokročilém stádiu. Podle profesorky Soumarové bývá na vině i zlehčování problémů. „Potíže, které mladí lidé mají a chtějí je řešit, se bagatelizují větami typu ‚Jsi moc mladý nebo mladá na rakovinu‘,“ kritizuje a dodává, že nad jakýmkoli podezřením lékaři zkrátka nesmí mávnout rukou. U mladých pacientů si ale pochvaluje, že jsou při léčbě aktivní, spolupracující a mají větší chuť zapojit se například do klinických studií.
Mohlo by vás zajímat
Umělá inteligence je budoucnost, potřebuje však kontrolu
Ve zdravotnictví se stále častěji hlásí o slovo umělá inteligence (AI). Nebrání se jí ani na Královských Vinohradech. „Narážíme na problémy spojené s legislativou nebo GDPR, ale musíme se s nimi popasovat, protože umělá inteligence bude mít v medicíně stále významnější roli – nejen v diagnostice, ale i terapii nebo celkovém plánování léčby,“ domnívá se Renata Soumarová.
Uplatnění v onkologii nachází AI například v rámci mamografického screeningu, v programu časného záchytu karcinomu plic nebo v radioterapii. „Tam už systémy umí označit orgány, zakreslit je nebo vypočítávat dávku záření,“ popisuje onkoložka. Druhým dechem ale dodává, že bez dohledu člověka to nejde. „Zdravotník musí rozumět tomu, co umělá inteligence dělá a kontrolovat to. Nemůže to být něco, co mu předloží výsledek a on ho bude slepě akceptovat.“
Stres i frustrace. Jak udržet personál v náročném oboru?
Nedostatek pracovních sil trápí všechny obory napříč zdravotnictvím. Onkologie je navíc nesmírně náročná – odborně, ale i emocionálně. „Motivovace pracovníků je někdy velmi těžká. Onkologie znamená poměrně velký stres, protože jde o setkávání s těžce nemocnými lidmi. Někdy i frustraci, když léčba nedopadne. Víte, že pacient umře, znáte dobře nejen jeho, ale i jeho rodinu, musíte se s tím nějak vyrovnat,“ přiznává Renata Soumarová s tím, že navzdory občasným výkyvům je personální situace na jejím pracovišti poměrně stabilní.
Klinika se podle slov své přednostky snaží personál motivovat různými nástroji – od podpory péče o duševní zdraví až po nabídku flexibilních úvazků například pro lékařky i sestry po rodičovské dovolené. „Snažíme se také využívat určité rotace, aby personál nesklouzl do stereotypu a setkával se i s jiným spektrem pacientů. Nejen s těmi nejtěžšími na lůžku, ale i s těmi, kteří zvládají ambulantní péči,“ popisuje Soumarová. Ráda by sestrám dopřála také rozšíření kompetencí a větší zapojení do léčebného i rozhodovacího procesu, zde je ale překážkou legislativa.
Rovnováha empatie a psychické odolnosti
Onkologii si Renata Soumarová vybrala v době, kdy se považovala za obor neatraktivní. „Každý ji měl spojenou s umíráním. Dnešní onkologie – jak klinická, tak radiační – se velmi rozvíjí a může nabídnout začínajícím lékařům obrovskou škálu možností. Mohou si vybrat zaměření – jestli se budou věnovat molekulární podstatě onemocnění, nebo třeba paliativní péči. Můžou si vybrat diagnózy, které budou dělat do větší hloubky,“ dodává.
Empatie a psychická odolnost – právě v této rovnováze se podle lékařky skrývá klíčová schopnost každého dobrého onkologa: „Musí být empatický, ale nemůže se do každého příběhu ponořit tak, že ho to zničí. Jinak by velmi rychle vyhořel a už nepomohl nikomu.“
Jak se s emoční zátěží své profese vyrovnává ona sama? „Říká se, že by člověk měl oddělit práci od osobního života. Já to nedokážu. Mám ale moc ráda poznávací, exotické dovolené – hodně vzdálené a bez internetu. Tam dokážu vždycky načerpat sílu a fungovat dál,“ uzavírá.
