Operační sály i nástroje jsou desítky let navrhovány pro „průměrného chirurga“ – tedy muže. Nová studie vědců z irské University of Limerick ukazuje, že chirurgyně kvůli tomu čelí zbytečné fyzické zátěži, bolestem i riziku snížené přesnosti. A ohrožena je i bezpečnost pacientů.

Chirurgické sály jsou navrženy a vybaveny tak, aby vyhovovaly „průměrnému chirurgovi“, tedy muži. A to i přesto, že podíl žen v chirurgických oborech výrazně narůstá. Pro ně je však použití nástrojů, které jim tak úplně nevyhovují, obtížnější, než by muselo být. Na nutnost vývoje biomedicínského vybavení, které opravdu odpovídá potřebám a zkušenostem těch, kteří ho využívají, upozorňuje nová studie publikovaná v žurnálu Health Informatics and Biomedical Engineering Applications.

„Pokud tohle nezvládnete, nikdy neudržíte krok se svými kolegy.“ Tak popsala reakci svého staršího kolegy mladá cévní chirurgyně poté, co potřebovala obě ruce k tomu, aby mohla použít nástroj, který její mužští kolegové ovládali jednou rukou. Další chirurgyně s více než 10 lety praxe pravidelně předává část zákroku svému kolegovi, protože nemá dostatečnou sílu úchopu pro konkrétní chirurgický úkon. Chyba ale není v operatérkách a jejich dovednostech, soustředění ani výdrži. Chirurgické nástroje jednoduše nebyly vyrobeny pro jejich ruce.

Usilovná práce překážkám navzdory

Právě strukturované rozhovory s chirurgy a chirurgyněmi byly základem pro vznik nové studie University of Limerick. „Takové příběhy jsou někdy zneužívány k posílení zastaralých stereotypů: například že ženy nejsou schopné zastávat určité vysoce kvalifikované role, jako je srdeční chirurgie. Ve skutečnosti chirurgyně často pracují usilovněji – a někdy riskují své vlastní zdraví – aby dosáhly stejných výsledků jako jejich mužští kolegové. Překážkou nejsou schopnosti, ale dlouhý stín genderové předpojatosti v medicíně i designu,“ shrnuje autorský tým studie v článku pro magazín The Conversation.

Vědecký tým tvořený například experty na biomedicínský design Gráinne Tyrrellovou a Eoinem Whitem a specialistou na ergonomii Leonardem O’Sullivanem vytvořil testovací zařízení vybavené senzory a 3D skenovací technologií pro přesné měření síly úchopu a velikosti ruky v různých simulovaných scénářích chirurgických zákroků. Doposud se jim podařilo shromáždit data od celkem 42 lékařů a lékařek, kteří se specializují na kardiologii a cévní chirurgii. Autorský tým tak získal detailní data od 24 cévních chirurgyň z několika zemí.

Hrubá síla nezbytná

V rámci studie se ukázalo, jak hodně se liší očekávání výrobců chirurgických zařízení a reálné zkušenosti zdravotníků. Samotní výrobci se obvykle soustředí pouze na funkčnost daného zařízení, ale z pohledu lékařů a lékařek, kteří s nimi pracují, je zásadní to, že na sále může být přítomno více operujících, jaké místo chirurgického přístupu je třeba využít, a také to, pro jaké operační scénáře bude vhodné.

„Mnoho účastnic se podělilo o osobní zkušenosti se zátěží, kterou snáší, popisovaly bolesti zápěstí a strach z dlouhodobých problémů s klouby – to vše zhoršují nástroje vyžadující větší sílu, než je jejich tělo schopné komfortně zvládnout,“ popisuje autorský tým s tím, že pro některé z nich byla motivace zapojit se do výzkumu čistě osobní. Chtěly, aby další generace lékařek čelily méně překážkám než ony samy.

Mohlo by vás zajímat

Dosud nedostatková data

Cílem studie je získaná data využít k vývoji nových zařízení používaných při cévních a kardiovaskulárních zákrocích. Například upravit rukojeti tak, aby vyhovovaly větší šířce různých úchopů a velikosti rukou. Díky tomu bude práce s nimi komfortnější pro větší množství lékařů a lékařek, což má pozitivní vliv i na výsledky chirurgických zákroků.

„Operační sál je plný zařízení, která jsou navržena tak, aby vyhovovala ‚průměrnému‘ chirurgovi a po celá desetiletí byl tímto průměrem muž. Průměry rukojetí bývají optimalizovány pro větší ruce, zatímco tlačítka a posuvníky jsou kalibrovány tak, aby rozsah použité síly byl pohodlný pro mužský úchop,“ shrnuje autorský tým s tím, že v cévní chirurgii a kardiochirurgii jdou přesnost a síla při operaci ruku v ruce. Během zákroků je však nutné udržet určitou polohu po delší dobu, což je nepohodlné. A pokud je rukojeť příliš velká nebo pokud ovládací prvky vyžadují použití větší síly, než jakou je schopná operující osoba komfortně vyvinout, neúměrně roste zátěž pro její svaly a klouby.

„Dopady se netýkají jen chirurgů. Únava, napětí a nepohodlí mohou ovlivnit soustředění a přesnost, což může mít vliv na výsledky léčby pacientů. V profesi, v níž je prostor pro chyby velmi malý, ergonomie není luxusem, ale bezpečnostním požadavkem,“ dodává autorský tým. Až doposud se však při vývoji a výrobě chirurgických zařízení obvykle vychází ze značně neúplných dat, ve kterých ženy mnohdy chybí.

Problém nejen pro ženy

V roce 2025 vůbec poprvé v historii převýšil počet lékařek ve Velké Británii počet lékařů. Lékařky letos tvoří 50,04 % a lékaři 49,96 %. Nicméně v chirurgii ženy stále tvoří jen 17 % ze všech registrovaných lékařů, naopak v pediatrii to bylo 61 % a mezi praktickými lékaři 58 %. Ukazují to data britské General Medical Council, rady, která reguluje britské lékaře. Ty citoval deník The Guardian.

„Nástroje, se kterými lékařky pracují, stále vycházejí ze zastaralých předpokladů. Nedostatek inkluzivního designu ale není jen problémem rovnosti. Jde o praktický problém, který má vliv na dlouhodobost kariéry, bezpečnost na pracovišti a v konečném důsledku i péči o pacienty,“ zdůrazňuje autorský tým z University of Limerick. Jinými slovy, je nutné pochopit, že „jedna velikost nesedí všem“. A nejde přitom jen o ženy, ale také třeba o fyzicky drobnější muže či seniorní operatéry, jejichž síla úchopu se v čase mění. Svůj vliv má i styl práce jednotlivých lékařů a lékařek.

Autorka je externí spolupracovnicí redakce. Je zaměstnána na Ministerstvu zdravotnictví v odboru ochrany veřejného zdraví.