Stačí jim maturita? Kubkův výrok zpochybňuje roli sestry v 21. století, varuje Petra Krulová

„Většině sester stačí maturita.“ Výrok České lékařské komory (ČLK), který na červnové debatě s kandidáty a kandidátkami na ministerský post prezentoval její prezident Milan Kubek, vyvolal ostrou reakci zdravotnické veřejnosti. Místopředsedkyně moravskoslezského regionu České asociace sester Petra Krulová ho označuje za znevažující. „Pan prezident tím ignoruje zásadní profesní proměny,“ říká pro Zdravotnický deník s tím, že taková rétorika může vážně demotivovat novou generaci zdravotníků.

Jak hodnotíte výrok ČLK, respektive jejího prezidenta, že „většině sester stačí maturita“?

Jako všeobecnou sestru mě hluboce zasáhl. Ve zdravotnictví se pohybuji od studentských let a ošetřovatelství je pro mě nejen profesí, ale i životní cestou. Vždy jsem se ke své roli hrdě hlásila a tuto hrdost se snažím předávat kolegyním, studentům i budoucím zdravotníkům. Podobné zjednodušující a znevažující výroky považuji za velmi nešťastné. Pan prezident tím ignoruje zásadní profesní proměny a zpochybňuje roli všeobecné sestry v 21. století – v době, kdy je ošetřovatelství samostatným vědním oborem s akademickým základem a rostoucím významem v přímé péči, edukaci, prevenci, výzkumu i koordinaci zdravotních služeb. Po vstupu ČR do EU bylo zřejmé, že středoškolské vzdělání sester neodpovídá evropským standardům. Zákon č. 96/2004 Sb. proto jasně stanovil, že všeobecná sestra je nelékařský zdravotnický pracovník oprávněný samostatně poskytovat ošetřovatelskou péči a k výkonu povolání musí mít alespoň tříleté studium na vyšší odborné nebo vysoké škole.

Mgr. Petra Krulová, Ph.D. je všeobecná sestra se specializací v neurologii, která se dlouhodobě věnuje péči o pacienty s neurodegenerativními onemocněními a kognitivními poruchami. Více než 14 let působila na neurologickém oddělení Fakultní nemocnice Ostrava, zkušenosti sbírala také jako terénní sestra v Centru telemedicínských služeb a projektová manažerka na Lékařské fakultě OU, kde se podílela na výzkumech v oblasti telemedicíny, kognitivních funkcí a rehabilitace. Od roku 2024 působí jako ředitelka zařízení ALZHEIMER HOME Český Těšín. Aktivně se věnuje vzdělávání zdravotnických pracovníků, publikační činnosti a je zapojena v profesních společnostech.

Jaký dopad mohou mít tato slova na veřejnou i profesní diskusi o vzdělávání a kompetencích sester?

Zdravotnictví prochází rychlými změnami – roste komplexita péče, mění se potřeby pacientů i očekávání společnosti, a zároveň čelíme nedostatku kvalifikovaných odborníků. Do popředí se dostávají nové výzvy jako digitalizace, telemedicína, práce s daty nebo umělá inteligence. Sestry u toho nemohou chybět – naopak, často v těchto oblastech hrají klíčovou roli. Podobné výroky však mohou silně demotivovat nové generace, které se do profese teprve chystají. Místo podpory slyší, že jejich vzdělání a růst nejsou důležité. Přitom právě kvalitní příprava je základ pro to, aby sestra zvládla svou náročnou a stále se rozšiřující roli. Nejvíce mě ale mrzí, že taková vyjádření zbytečně narušují profesní diskusi. Místo vzájemného respektu a spolupráce vytvářejí napětí a oslabují důvěru v tým.

Ve svém reakčním článku uvádíte, že sestry se rozvíjejí klinicky, technicky i v oblasti digitalizace a inovací. O jaké kompetence konkrétně jde a kde vidíte největší bariéry k jejich legislativnímu uznání?

Role všeobecných sester se v posledních letech výrazně rozšiřuje. Sestry dnes začínají pracovat s elektronickou zdravotnickou dokumentací, podílejí se na zavádění eHealth nástrojů, koordinují péči napříč sektory. V zahraničí, zejména v severských zemích, působí samostatně nejen u lůžka, ale také v oblasti telenursingu, práce s daty, podpory self-managementu pacientů či digitalizace péče. V českém prostředí však jejich skutečné kompetence často překračují legislativní rámec. Největší překážkou je zmíněný zákon č. 96/2004 Sb., který se od svého přijetí zásadně neaktualizoval. Musí se změnit legislativní pravidla pro nelékařské profese, reflektovat realita praxe a otevřít cesta k novému rozdělení odpovědností v týmu. To se týká nejen oblasti telemedicíny, ale také primární péče, prevence, edukace, preskripčních pravomocí, například na inkontinenční pomůcky či prostředky na hojení ran, nebo samostatného provádění některých přístrojových vyšetření. Nejde už o vizi budoucnosti. Sestry tyto činnosti v řadě případů reálně vykonávají. Chybí jim však právní uznání a systémová podpora.

Máte zkušenosti ze zahraničí – můžete popsat, jakou roli a jaké kompetence mají sestry v jiných systémech?

Měla jsem možnost poznat systémy zdravotní péče v Polsku, na Slovensku a v Itálii. Během několikaměsíčního pobytu v Německu jsem se blíže seznámila s domácí péčí, kde sestry pracují velmi samostatně, jejich rozhodování se respektuje a jsou plnohodnotnými členy týmů. Za nejprogresivnější považuji modely v Nizozemsku a severských zemích, které by mohly být inspirací i pro Česko. V těchto systémech sestry samostatně plánují, organizují a hodnotí péči, jsou zapojeny do telemedicíny a podílejí se na inovacích. Silně mě oslovil také britský model, který znám díky kolegyni s dlouholetou praxí ve Velké Británii. Role sester je zde jasně vymezena dle úrovně vzdělání a kompetencí – zahrnuje preskripci, klinické rozhodování i vedení péče. Vše je legislativně zakotveno a přirozeně začleněno do systému. Věřím, že i české zdravotnictví se může tímto směrem vyvíjet. Pro pacienty by to znamenalo lepší dostupnost péče, rychlejší řešení běžných situací a efektivní podporu zejména při sledování chronických onemocnění, edukaci nebo předepisování základních pomůcek.

V diskuzích však zazněl i názor, že samy sestry „nezdvihají rukavici“, tedy často se zříkají kompetencí, které už mají. Jak změnit tento přístup uvnitř profese?

O budoucnosti naší profese musíme mluvit otevřeně a napříč generacemi. Zdůrazňovat důležitost, přesah a potenciál naší profese, a to s výhledem do budoucnosti. V týmech se dnes potkávají sestry s různou mírou zkušeností i přístupu ke změnám – každá z nich má svou hodnotu. Sama ráda čerpám od zkušenějších kolegyň a věřím, že propojení generací může být silnou stránkou našeho oboru. Zároveň si ale musíme přiznat, že věkový průměr sester v Česku narůstá. Pokud chceme obor rozvíjet, musíme myslet na to, jak oslovit a motivovat nové generace. Ve své praxi jsem se zaměřila na neurologickou problematiku a měla jsem štěstí na skvělý tým i inspirativní vrchní sestru, která byla odborně silná, lidsky opora a věřila, že profesní rozvoj nekončí školou. Její důvěra pro mě byla v začátcích zásadní. Právě takové příklady formují další generace.

Od sester s maturitou v diskuzích zaznělo, že se někdy cítí odepisované proto, že mají „jen“ maturitu, disponují však roky praxe a zkušenostmi. V čem si mohou být různě vzdělané skupiny sester vzájemně inspirací?

Nemyslím si, že by sestry s maturitním vzděláním byly znevýhodňovány. Naopak – tvoří páteř zdravotnického systému a jejich přínos je nenahraditelný. Dlouholetou praxi, schopnost jednat v krizových situacích a uvažování v souvislostech žádné studium samo o sobě nenahradí. V týmech se dnes potkávají různé generace sester. Mladší přinášejí nové poznatky, větší otevřenost vůči technologiím, starší kolegyně a kolegové nabízejí stabilitu a zkušenosti. Při jedné diskusi mi studentka řekla, že nás někdy vnímá jako příliš tvrdé – a to mě přimělo k zamyšlení. Možná si to ani neuvědomujeme, ale náš přístup ovlivňuje, jak se nové sestry cítí a jak se v týmu rozvíjejí. Pokud chceme profesi posouvat dál, musíme se přestat dělit podle délky praxe nebo typu vzdělání. Potřebujeme respekt, spolupráci a ochotu vystoupit ze své komfortní zóny. To, co bylo dostačující před více než dvaceti lety, už dnes nestačí – nejen kvůli měnícím se podmínkám ve zdravotnictví, ale i kvůli očekávání veřejnosti a rostoucím nárokům na kvalitu péče.

Kromě kompetencí a vzdělávání –  jaké další zásadní problémy nejvíce „pálí“ sestry a jaké jsou největší výzvy této profese do budoucna?

Jednou z největších výzev současnosti i blízké budoucnosti je udržení stávajícího personálu a zároveň motivace nových kolegyň a kolegů, aby ve zdravotnictví zůstali. Tuto profesi významně ovlivňují demografické změny – nejen stárnutí populace, o kterou pečujeme, ale také stárnutí nás samotných. Řada sester odchází do důchodu a generační obměna je pomalejší, než by bylo potřeba. Zároveň se musíme vyrovnávat s návalem informací, čelit výzvám, které přináší rychlý vývoj medicíny, digitalizace a nové technologie. Tyto změny kladou čím dál vyšší nároky na odbornost, přizpůsobivost i psychickou odolnost.

Velkou výzvou je ale i něco hlubšího – aby sestry zůstaly samy sebou. Neztratit smysl své práce v každodenním provozu, vracet se k podstatě ošetřovatelství a mezilidským vztahům. Umět se zastavit, podívat se na sebe navzájem s respektem, podpořit kolegyni/kolegu v těžké chvíli. A také umět si přiznat, že potřebujeme podporu my samy. Pokud to dokážeme, můžeme nejen udržet, ale i rozvíjet naši profesi – lidsky, odborně i systémově. A být připravené na budoucnost, která nás všechny čeká.