Vrátit do ordinací roli „rodinného doktora“, který provází pacienta i jeho blízké v závěru života. To je cílem programu Paliativní praktici, který učí lékaře mluvit o nejtěžších tématech, pečovat o vlastní odolnost a spolupracovat napříč obory tam, kde je paliativní péče nejvíce potřeba. „Umožní to kontakt nejen s pacientem, ale i se sebou samým,“ říká pro Zdravotnický deník hlavní koordinátor programu a praktický lékař Pavel Demo.
Praktický lékař jako průvodce v závěru života. Dovednost, která podle Pavla Dema těmto odborníkům náleží tradičně. „Rodinný lékař, kterého známe z literatury nebo filmů, docházel k pacientům a provázel je i jejich rodiny v závěrečných chvílích. My se to tak trochu snažíme obnovit,“ říká hlavní koordinátor programu Paliativní praktici, který vznikl díky podpoře nadačního fondu Abakus a odborné garanci České společnosti paliativní medicíny. Kurz, který stojí v jeho centru, má za cíl poskytnout praktickým lékařům nástroje, znalosti i oporu pro citlivou péči o pacienty na konci života – a zároveň posílit jejich místo v síti poskytovatelů paliativní péče.
Od dotazníku k třídílnému kurzu
Myšlenka na vznik kurzu se zrodila na základě dotazníkového šetření z let 2022–2023. Odpovědělo na něj zhruba 350 praktických lékařů z celé republiky. Výsledky ukázaly jasný trend – lékaři se chtějí vzdělávat, zlepšit své komunikační dovednosti a cítí nedostatek informací o právních i etických otázkách péče v závěru života.
Lékaři v dotazníku uváděli potřebu informačních materiálů pro pečující i pro lékaře, síťování s kolegy v okolí nebo sdílení klinických případů. Z těchto podnětů vznikl kurz Péče v závěru života. Výuka probíhá co nejvíce prakticky na modelových situacích, se kterými přicházejí sami účastníci. „Ty také motivujeme k absolvování stáže v paliativních službách v jejich okolí. Aby zjistili, jestli tam vůbec mobilní hospic, lůžkové zařízení nebo nemocniční paliativní tým je a strávili tam nějaký den na stáži,“ doplňuje Demo.
Od komunikace po sebepéči
Kurz je rozdělený do tří částí. Blok A se věnuje základnímu rámci péče v závěru života, nástrojům pro identifikaci pacientů, ale hlavně komunikačním technikám. Účastníci si dovednosti zkoušejí v modelových situacích, a to i s využitím moderních technologií – brzy například pomocí umělé inteligence. Nechybí ani kazuistiky z praxe, léčba symptomů či nácvik konkrétních postupů.
Pro praktiky je důležité slyšet, že i specialisté zažívají velkou míru nejistoty a že jsou otevření společné péči o pacienta.
Blok B propojuje svět praktických lékařů se specialisty – od kardiologů, paliatrů, nefrologů přes hematoonkology po geriatrické týmy v nemocnicích či domovech pro seniory. „Pro praktiky je důležité slyšet, že i specialisté zažívají velkou míru nejistoty a že jsou otevření společné péči o pacienta,“ podtrhuje Demo. Druhá část bloku je zaměřena na právní a etické otázky, včetně praktických návodů, například jak vést dokumentaci, jak si být jistější v právních i etických otázkách a na koho se obrátit.
Nejdřív musíme identifikovat sebe
Největší ohlas u účastníků má blok C, zaměřený na vlastní hranice, sebepéči, krizovou intervenci, fragmentaci reality a hodnotového rámce nebo prevenci traumatu. „Než identifikuji, kterému pacientovi péči můžu poskytovat, tak identifikuji sebe – jestli mám kapacitu ho provázet. Pro někoho to může být první setkání s definováním vlastních hranic. Někdy může být největší pomocí předání kontaktu na kolegyni či kolegu, kteří kapacitu mají. “ vysvětluje Demo.
Kurz otevírá lékařům témata, na která nejsou zvyklí. „Jedna z kolegyň si podle svých slov před kurzem ani neuvědomovala, jak může být důležité mluvit o prevenci traumatu. V situacích, jako je závěr života, se takové fenomény mohou objevit a propsat se do pozůstalých pečujících, ale i do nás,“ dodává Demo. Podle něj právě uvědomění si těchto procesů může vést k lepší práci a větší radosti z ní – u pomáhajících profesí obzvlášť.
Síť praktiků i regionální ambasadoři
Důležitou součástí programu je budování komunity. Účastníci se scházejí každý měsíc online, sdílejí případy z praxe a diskutují s hosty. Program spolupracuje s řadou institucí. Například se Společností všeobecného lékařství, sdružením praktických lékařů, Českou společností paliativní medicíny nebo s Fórem mobilních hospiců, které pomáhá propojit praktiky s místními poskytovateli. Tak vznikají konkrétní regionální spolupráce, často v místech, kde je dostupnost paliativní péče omezená.
Výběr ambasadorů programu se zaměřuje právě na takové regiony. „Máme kolegyni v Rumburku ve Šluknovském výběžku – to je přesně lokalita, kde vidíme reálný dopad do přímé péče,“ uvádí Demo. Do budoucna by chtěli Paliativní praktici vliv své práce sledovat i pomocí statistik, které by zmapovaly trajektorii pacientů. Aktuálně také probíhá jednání s pojišťovnami kvůli zohlednění práce paliativních praktiků v rámci úhrad.
Rozhovory, které vyžadují čas i přípravu
K tématu paliativní péče přivedla Pavla Dema kombinace osobních zkušeností, povahy a profesních situací. Už jako sanitář během studia si kladl otázky smyslu spolupráce s pacientem a jeho rodinou. „Vedla mě k tomu i obyčejná lidská motivace, touha něco změnit, snad k lepšímu. Přišlo mi, že cest pacienta je více a že mu mohu nabídnout i jinou péči, která více souzní s jeho potřebami, vysvětluje.
Práce praktika je jako plavat prsa – nádech, výdech, další pacient, nádech, výdech. Ale rozhovory v závěru života nejdou uspěchat.
Výzvu vidí hlavně v hledání času, který paliativní péče vyžaduje. „Práce praktika je jako plavat prsa – nádech, výdech, další pacient, nádech, výdech. Ale rozhovory v závěru života nejdou uspěchat. Potřebujete čas, prostředí, přizvání rodiny, a to vyžaduje vlastní přípravu,“ říká. Při kontaktu s pacientem v závěru života se často objevují otázky, které mohou rezonovat v samotném lékaři, a je lepší na to být připraven. A právě to je podle Pavla Dema na této profesi náročné, zároveň ale krásné. „Umožní to kontakt nejen s pacientem, ale i se sebou samým. V záplavě všeho, co kolem nás lítá, to považuji za vzácné chvíle,“ uzavírá.
