Otázky týkající se začátku a konce života vyvolávají hodně kontroverzí. Nejinak tomu bylo při přípravě evropské legislativy ohledně látek lidského původu, která měla pomoci i s řešením některých problémů souvisejících s asistovanou reprodukcí. Zcela odlišné pohledy členských států ale nakonec vedly k tomu, že si věci jako anonymitu dárců pohlavních buněk či náhradní mateřství musí vyřešit samy. Problematice se věnovalo XLIX. Setkání klubu České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně.
V EU by měla za dva roky začít platit nová legislativa ohledně látek lidského původu (Substances of Human Origin, SoHO), jako jsou buňky, tkáně či třeba mateřské mléko. Jak už jsme ale psali zde, odborníci z ní nejsou nadšeni – mimo jiné proto, že sype do jednoho pytle věci jako život zachraňující dárcovství kostní dřeně, dárcovství stolice pro lidi s idiopatickými střevními záněty či dárcovství vajíček.
„Směšuje se tu problematika dárcovství a příjemcovství, kde na jedné straně máme pacienty, kteří to potřebují pro zachování života, jako je kostní dřeň, a na druhé jde o příjemce, kteří chtějí mít lepší kvalitu života nebo si splnit něco, po čem touží,“ konstatuje vrchní lékař Českého národního registru dárců dřeně Pavel Jindra.
Vzniku nové evropské legislativy předcházela analýza evropských legislativ, která poukázala na mezery v podobě rizika komercializace dárcovství u plazmy a vajíček a také při ochraně potomků narozených z darovaných pohlavních buněk. Jenže vzhledem k tomu, že jde o vysoce kontroverzní témata, k nimž každý stát přistupuje jinak, nakonec nařízení SoHO nechává tyto otázky na členských státech.
ČR zachovává anonymní dárcovství
V oblasti asistované reprodukce se debata točí kolem několika témat – náhrady za dárcovství pohlavních buněk, náhradního mateřství či práva znát dárce pohlavních buněk. V Česku byla v posledních letech snaha tyto otázky legislativně řešit, návrhy ale nakonec spadly pod stůl.
Podívejme se nejdříve na právo znát identitu dárce při dárcovství pohlavních buněk. V případě tzv. „open identity„ je dítěti narozenému z darovaných gamet (spermií nebo vajíček) po dosažení dospělosti zpřístupněna na jeho žádost informace o dárci. V Česku oproti tomu dnes platí „closed identity“, kdy je dárcovství anonymní.
Mohlo by vás zajímat
„Jsou na to rozporné názory. V zemích, kde je uzákoněna ‚open identity‘, zpočátku dojde k velkému poklesu možností léčby, pak se to urovná. My jsme dělali dotazníky, protože jsme si mysleli, že to nikdo nechce, ale ukázalo se, že u dárců i příjemců je velká skupina těch, kteří by to chtěli. Nakonec to dopadlo tak, jak jsme jako odborná společnost chtěli, tedy zachováním ‚closed identity‘. EU to z nového SoHO odsunula a neřeší to, protože v každé zemi jsou na to jiné názory,“ popisuje ředitel zlínské kliniky asistované reprodukce David Rumpík ze Sekce asistované reprodukce České gynekologické a porodnické společnosti ČLS JEP.
Technologie anonymitu zlikvidovaly
Jenže podle psycholožky a bioetičky docentky Hany Konečné, která reprezentuje ministerstvo zdravotnictví ve Výboru pro bioetiku Rady Evropy, je takovéto ošetření už dnes nedostačující.
„Technologický pokrok anonymitu zlikvidoval. Díky dostupnosti genetických testů, komerční aktivitě DNA bank a sociálním sítím nelze garantovat anonymitu mezi dárci, takto narozenými dětmi a polovičními sourozenci (tedy i dětmi dárců, které jsou dárci vychovávány). Jsou známé případy, kdy přes sociální sítě byl kontaktován někdo, kdo o dárcovství vůbec nevěděl či o žádné kontakty nestál. V ČR tento fenomén zmapoval ČT dokument Darované děti. Potenciální dárci a příjemci musí být o faktu, že anonymitu nelze garantovat, dobře informováni, bez jejich jasného pochopení situace není informovaný souhlas platný,“ napsala v připomínkách k novele zákona o specifických zdravotních službách, kterou nakonec sněmovna nestihla projednat, takže spadne pod stůl, Hana Konečná.
Podle ní by tak bylo potřeba přizpůsobit obsah informovaných souhlasů vývoji oboru, tedy seznámit potenciální dárce i příjemce se všemi psychosociálními, etickými a právními konsekvencemi darování gamet. Část zákona týkající se zachování anonymity by zároveň měla být nahrazena formulací, že anonymitu nelze garantovat.
Většinu darovaných vajíček využívají cizinky
Novela zákona o specifických zdravotních službách také chtěla jasně zalimitovat kompenzaci za dárcovství gamet. „Výše náhrady účelně, hospodárně, prokazatelných výdajů spojených s darováním zárodečných buněk se u jednotlivých poskytovatelů zdravotních služeb liší a pohybuje se u dárkyně vajíček v rozmezí cca 25 000 Kč až 37 000 Kč v rámci ČR,“ stojí ve zprávě o hodnocení dopadů regulace (RIA). Návrh zákona proto stanovoval, že maximální výši náhrady výdajů stanoví vyhláška.
Hana Konečná ovšem v připomínkovacím dokumentu zdůrazňuje, že kompenzaci za dárcovství by bylo třeba sjednotit co do struktury i výše s dalšími dárcovskými programy a výslovně zakázat uvádění výše kompenzace na materiálech náborových kampaní.
„Návrh nebere v úvahu, že jde o jednu z mnoha dárcovských procedur regulovaných dle SoHO file, čili by všechny měly mít stejné transparentní a nezávislými odborníky stanovené schéma a logiku (nikoliv výši) výpočtu kompenzací. Za odběr kostní dřeně, který je co do náročnosti pro dárce řekněme zhruba blízký dárcovství vajíčka, se v ČR hradí jen přímo doložené náklady na dopravu a ztráta výdělku hospitalizací,“ podtrhává Konečná.
Podle ní by zároveň bylo na místě snížit u nás počet asistovaných reprodukcí za využití dárcovských gamet na minimum, a to zalimitováním jen pro české pacienty či pacienty s trvalým pobytem v ČR s horní věkovou hranicí 40 let pro ženy i muže.
„Je třeba uvažovat i o tom, proč je po vajíčkách tak velká poptávka. Naprostá většina cyklů s darovanými vajíčky se v ČR dělá pro cizinky, obvykle mimo reprodukční věk. Příjemkyně jsou především ze zemí, kde je dárcovství vajíček zakázáno (např. Německo) nebo jsou tam kompenzace odpovídající principu ‚bezplatné dárcovství‘ (např. Francie), proto mají nedostatek vajíček. U nás je dárkyň dostatek, protože máme velkorysé ‚kompenzace‘. Dárkyněmi v ČR jsou české ženy do 35 let, obvykle studentky a ženy na mateřské, tedy velmi vulnerabilní skupiny,“ upozorňuje Hana Konečná.
Zákon o náhradním mateřství se nestihl schválit
Stejně jako anonymitu dárcovství vajíček neřeší nová evropská legislativa asi nejkontroverznější téma asistované reprodukce, totiž náhradní mateřství. V Česku jde o šedou zónu, která se provádí hlavně pro heterosexuální páry. „Náhradní mateřství je u nás na velmi tenkém ledě. V České republice jsme s tím začínali v roce 2007 a na naší klinice máme nejvíce cyklů v ČR, ale nikdy jsme neudělali náhradní mateřství pro jiný než heterosexuální pár. To je možné podle legislativy v jiných zemích,“ přibližuje David Rumpík.
I v tomto ohledu přitom byla snaha o legislativní úpravu. „Je připravený návrh zákona o náhradním mateřství, ale nestihne se schválit do konce volebního období,“ poukazuje Rumpík s tím, že na materiálu intenzivně pracovala skupina na ministerstvu spravedlnosti, kde jsou zástupci ministerstva zdravotnictví i odborné společnosti.
Fakt, že je materiál nachystaný, ovšem ještě zdaleka neznamená, že v příštím volebním období bude úprava týkající se náhradního mateřství přijata. „Je to kontroverzní téma. Věnuji se tomu od roku 2007 a typický scénář je, že se dva roky po volbách politici rozkoukávají, co by udělali, a v polovině začnou řešit novelu, která se do konce volebního období nestihne schválit. Tak to jde už asi 4 volební období,“ konstatuje Rumpík.
Podle něj bylo dříve typické, že byli tvůrci návrhu i politická reprezentace v parlamentu rozděleni na dva nesmiřitelné tábory, v posledním volebním období se ale podařilo najít shodu. „Mně osobně se návrh líbí. Je tam velká změna v tom, že by soud měl rozhodnout ještě před provedením náhradního mateřství, zatímco dnes rozhoduje o osvojení až poté. Bohužel se to ale nestihlo,“ dodává Rumpík.
Co konkrétně neošetření stavu znamená? V Česku platí zákon o rodině, podle kterého je matkou žena, která dítě porodila. Pokud se tedy náhradní matka rozhodne, že si dítě ponechá, neexistuje u nás zákonná možnost jí dítě odebrat. „Zatím se to nestalo, ale určitě takový čas nastane, pokud nedojde k zákonné regulaci. Tu mají v Řecku a u nás bylo součástí návrhu určení, že po porodu je matkou biologická maminka,“ dodává Rumpík.
Je řešením zákaz?
Zcela odlišný pohled na problematiku má Hana Konečná, podle které by bylo na místě náhradní mateřství u nás striktně zakázat pod přísnými tresty.
„V Británii mají dlouhodobé zkušenosti s regulovaným náhradním mateřstvím. Přestože staví na principu altruismu, z jejich analýz vyplývá, že náhradní matky jsou z nižších socioekonomických skupin než žadatelé o proceduru. Že by ženy z nižších socioekonomických skupin byly altruističtější než z těch vyšších? Jsem přesvědčená, že regulaci náhradního mateřství ‚s lidskou tváří‘, která výjimečným případům pomůže a zneužívání zabrání, nelze zformulovat. Každopádně jde o kontrakt, a předmětem kontraktu je člověk jen v otrokářství. Dlouhodobě podporuji zákaz náhradního mateřství bez výjimky, s tvrdými tresty především pro zprostředkovatele a s trestáním i těch, kdo si dítě pořídí prostřednictvím mezinárodní surrogace,“ uvádí Konečná.
Otázkou ovšem je, nakolik zákaz náhradního mateřství skutečně této metodě zabrání a nakolik ji jen odsune na nelegální trh a do zemí, které problematiku ošetřenu mít nebudou, nebo nebudou mít sílu pravidla vymáhat. A kdy všechny strany zůstanou bez jakékoliv ochrany a záruk. Jisté ale je, že se zodpovězením těchto palčivých otázek nové evropské nařízení SoHO nepomohlo a členské státy si tak s jejich řešením musí lámat hlavu samy.
