Jídlo je společenská událost, pro lidi s dysfagií ale může být zdrojem stresu. Poruchy polykání jsou častější, než si myslíme. Trpí jimi děti s úzkostmi i senioři se slábnoucími svaly. Přitom i drobné úpravy stravování mohou snížit zdravotní rizika. Upozornil na to britský deník The Guardian.
Polykání bereme jako samozřejmost – většina z nás si ani nepřipouští, že by mohlo být složité. Přitom už u malých dětí může porucha polykání, odborně dysfagie, znamenat závažné riziko.
„Když byly mé dceři dva měsíce, nakazila se respiračním syncytiálním virem (RSV) a přestala přibírat na váze. Když se pokoušela jíst, kašlala a chrčela, někdy se prohýbala v zádech. Brzy jí byla diagnostikována dysfagie,“ popisuje logopedka a novinářka Asha Dorová.
Správná technika je zásadní
Naštěstí existují účinné a relativně jednoduché způsoby, jak obtíže zmírnit. Dorová své dceři zahušťovala mléko a postupně tak trénovala mechanismy v krku. „Byla to zkušenost, která mě inspirovala k práci s dětmi i dospělými s dysfagií,“ říká. Sama se později setkala s podobnými potížemi kvůli refluxu.
Podle otolaryngoložky se specializací na poruchy hlasu a polykání Laury Dominguezové je zásadní správná technika. „Nutná jsou sousta vhodné velikosti, musí se důkladně žvýkat a mít u sebe pití,“ zdůrazňuje.
Nebezpečné je rychlé pití „na ex“. Zakloněná hlava totiž zvyšuje riziko, že tekutina skončí v dýchacích cestách. Bezpečnější je pít pomalu, lehce sklonit hlavu nebo použít brčko.
Mohlo by vás zajímat
Původ poruchy polykání: Od úzkostí po Ozempic
„Poruchy polykání u dětí spadají pod pediatrické poruchy příjmu potravy (PFD). Výzkum ukázal, že PFD trpí jedno z přibližně tří desítek dětí mladších pěti let,“ cituje The Guardian logopedku Amy Zembriskiovou. Příčinou – nejen u dětí, ale i dospělých – může být úzkost, potravinové alergie i neurologické potíže.
U dospělých má dysfagie častý původ například v cévní mozkové příhodě, Parkinsonově chorobě či demenci. „Může jít i o přirozenou součást stárnutí – svaly zapojené do polykání postupně slábnou,“ upozorňuje logopedka Stephanie Jeretová.
Stále častěji se potíže objevují i kvůli refluxu či v důsledku gastrointestinálních potíží, které jsou na vzestupu u dospělých všech věkových skupin v důsledku užívání léků ze skupiny agonisté GLP-1 receptoru, jako je Ozempic.
Dopad na každodenní život
Život s dysfagií znamená někdy měsíce až roky úprav jídelníčku. „Někteří pacienti potřebují výživovou sondu, jiní se musí vyhýbat určitým konzistencím potravin,“ vysvětluje Jeretová. U dětí mohou mít potíže vážný dopad i na psychiku – ztrácejí sebejistotu, bojí se jídla a vyhýbají se společným stolováním.
„Rodiče často čelí tlaku okolí – slyší, že dítě ‚z toho vyroste‘, nebo že ho mají ‚prostě donutit jíst‘,“ dodává Zembriskiová. Realita je ale složitější: polykání vyžaduje souhru více než třiceti svalů a rychlou koordinaci nervů.
Více, než si dokážeme představit
Potíže mohou být krátkodobé i chronické. Biomedicínský vědec John Paul Andersen popisuje, jak mu ve třiceti letech uvízl kus steaku v krku a od té doby musí jíst pomalu a obezřetně. „Je to nepříjemné, ale naučil jsem se s tím žít,“ říká.
„Dysfagie je častější, než si lidé uvědomují, a zásadně ovlivňuje kvalitu života,“ shrnuje Jeretová. Včasná diagnóza a úprava stravovacích návyků přitom dokážou předejít závažným komplikacím.
Asha Dorová, která dnes sama žije s mírnou poruchou polykání, dodává: „Raději bych jedla jednodušeji, ale teď si jídlo vychutnávám jinak – je to téměř jako meditace. Dýchání a polykání se odehrávají ve velmi těsné blízkosti a když si na obojí dávám čas, připomíná mi to, jak křehké tyto běžné procesy mohou být.“
Léčba dysfagie u dospělých:
Podle Asociace klinických logopedů (AKL) léčba zahrnuje dietní opatření, změnu příjmu potravy, zajištění náhradního způsobu příjmu potravy a tekutin (nazogastrická sonda či PEG sonda) nebo rehabilitaci polykání. Existují dva typy terapie. Nepřímá bez použití potravy, která se používá hlavně u pacientů s výraznou aspirací a má zlepšit sílu a koordinaci svalů při polykacím aktu. Zahrnuje cvičení rtů a tváří, zvýšení rozsahu pohybu jazyka, kořene jazyka, hlasivkového uzávěru nebo elevace hrtanu. U přímé terapie se řeší změna polohy hlavy a těla během polykání, zesílení senzorických podnětů, využití protetických pomůcek nebo polykacích manévrů s použitím potravy či tekutin.
Léčba dysfagie u dětí:
Terapie u klinického logopeda, který se specializuje na terapeutické vedení příjmu potravy, by se měla zahájit kdykoli v průběhu prvních tří let života. Na léčbě se podílí široký tým – od pediatra, přes neurologa, gastroenterologa, až po nutričního specialistu či zubaře. „Koordinátorem týmu by měl být zkušený klinický logoped, který na základě všech získaných odborných vyšetření zahájí terapii a rehabilitaci poruchy polykání,“ uvádí AKL.
