Zakladatelka České asociace sester Růžena Wagnerová patřila k nadšeným a iniciativním sestrám, které po roce 1989 daly ošetřovatelství nový směr i podobu. Stála u přerodu původní, v té době už nevyhovující organizace v jednotnou asociaci sester a ostatních nelékařských pracovníků tak, jak ji známe dnes. To znamenalo kolotoč nelehkých jednání a zlomení zastaralých stereotypů. Podstatně přispěla i k otevření cesty do zahraničí sestrám a dlouhé roky hájila postavení této profese v systému zdravotnictví. S odstupem pro Zdravotnický deník hodnotí, co se podařilo, co přetrvalo a co se v čase vytratilo.

Toto je druhá část rozhovoru s paní Růženou Wagnerovou. První, ve které vzpomíná na své profesní začátky, si můžete přečíst zde.

Po sametové revoluci hledala Růžena Wagnerová, tehdy zkušená zdravotní sestra, nové cesty, jak profesi posunout dál. „Jsem aktivní člověk. S kolegyní Blankou Misconiovou jsme tehdy přemýšlely, co by se pro sestry dalo dělat. Založili jsme na Praze 10 Klub sester,“ vzpomíná. Postupně se kluby rozšířily do dalších částí Prahy a z jejich aktivity vyrostl základ budoucí České asociace sester (ČAS).

Potřeba sjednocení do jedné organizace

Brzy přišlo i pozvání na ministerstvo zdravotnictví. „Říkaly jsme, že tam jako sestry nemáme žádné zastoupení. Byl konkurz, kam se přihlásila Blanka – tehdy nešlo o funkci hlavní sestry, ale jakési zástupkyně pro ošetřovatelství. Ale Blanka tam nechtěla jít sama, tak přijali i mě,“ vypráví Wagnerová. Díky tomu se zakladatelky ČAS dostaly do centra dění a začaly jednat s ministry i s parlamentem o postavení sester.

Česká společnost sester nestačila progresivnímu vývoji a zanikla. Její členky přešly k nám. Vzniklo nové, jednotné logo, kterému jsem navrhla vedle profesního symbolu i prvky zaniklé společnosti.

Jenže na scéně stále ještě působila předrevoluční Česká společnost sester. Podle Wagnerové však nebyla příliš aktivní a její vedení se k novým iniciativám stavělo odmítavě. Jasné tenkrát už bylo, že bez jednotné organizace se profesní hlas neprosadí. ČAS proto začala jednat. Zorganizovala volby do jednotlivých profesních sekcí, jejichž počet se postupně rozrostl na 26. Blanka Misconiová se stala prezidentkou a Růžena Wagnerová viceprezidentkou ČAS. „Česká společnost sester nestačila progresivnímu vývoji a zanikla. Její členky přešly k nám. Vzniklo nové, jednotné logo, kterému jsem navrhla vedle profesního symbolu i prvky zaniklé společnosti,“ dodává.

První roky ve znamení nadšení a dobrovolnictví

Atmosféra 90. let byla podle Wagnerové neopakovatelná a aktivity ČAS se velmi rychle rozvíjely. „Lidé měli jiný náboj, jinou chuť do práce, vítali změny,“ říká. Zdůrazňuje, že tehdy všichni pracovali bez nároků na odměnu, v čase volna. Jí osobně pomáhal i manžel, který ji vozil na mnohá jednání nebo přepisoval dokumenty ČAS.

Za důležitý faktor tehdejšího úspěchu považuje to, že se z její iniciativy podařilo propojit centrum organizace s hlavními sestrami nemocnic po celé republice. Díky nim se informace rychle šířily mezi další kolegyněmi a kolegy z profese a ČAS rostla. V době, kdy paní Wagnerová po 15 letech ve vedení končila, měla asociace 26 tisíc členů. Vlna ošetřovatelství kulminovala a posléze se stabilizovala na dnešní podobě.

Registr sester a „honba za body“

Velkou, a ze začátku úspěšnou kapitolou, byla tvorba registru sester. ČAS měl na starosti přidělování kreditů za vzdělávací akce, které měly podporovat celoživotní vzdělávání. „Šlo to dobře, jenomže do poctivé snahy o vzdělávání pronikla do značné míry motivace nasbírat body. Některé kolegyně se  nezajímaly o rozšíření obzorů v oboru, ale jenom právě o ty body, jejichž počty byly klíčem k profesnímu růstu, ke kariéře,“ kritizuje Růžena Wagnerová.

Cílem přitom podle ní mělo být vzájemné sdílení zkušeností. „Zdůrazňovala jsem, aby se na sesterský kongres nebo seminář jako přednášející zvali maximálně dva lékaři, ať si ostatní odpřednáší sestry samy. A dělo se to. Na porevolučních konferencích, i těch pozdějších, byly některé semináře opravdu výborné,“ dodává. Sestry se učily a naučily přednášet a kvalitní prezentace se staly pravidlem. Ke zrušení registru, ke kterému později došlo, ovšem kromě zmíněné „honby za body“, podle Růženy Wagnerové přispěla také neochota nemocnic sestrám tyto aktivity platit.

Mohlo by vás zajímat

Otevírání cest do zahraničí

Na přelomu tisíciletí začaly mít české sestry velký zájem o pracovní zkušenosti v zahraničí. „Začalo to Saudskou Arábií. Řekla jsem, že jim to za ČAS potvrzovat budeme, ale že chci vidět, kam sestry posíláme. A oni nás opravdu pozvali do Královské nemocnice do Saudské Arábie,“ popisuje Wagnerová první zkušenosti.

Díky její iniciativě se zdravotnicím otevřely dveře i do dalších zemí, třeba do Ománu. „Nepamatuji si, že by si některá sestra stěžovala, že by kdekoli měla špatné pracovní podmínky,“ dodává Wagnerová. Sama byla také u organizování studijních pobytů, které spojovaly cestování s odbornou inspirací – například v Anglii, Irsku, Švédsku, Norsku či Itálii.

Neúspěšná snaha o vznik profesní komory

Činnost ČAS byla od začátku úzce propojená s ministerstvem zdravotnictví. Změnilo se to, když ministr Luděk Rubáš odvolal Blanku Misconiovou. Růžena Wagnerová ještě krátce na ministerstvu zůstala, poté přešla do Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, kde pracovala až do důchodu. V ČAS dnes aktivní není, její počínání ale sleduje.

Komora má váhu, pokud je povinná, jako to mají například lékaři. Jiná podoba vůbec nemá smysl.

Velké úsilí vynaložily sestry Wagnerová s Misconiovou také na vznik profesní komory sester. Později na jejich snažení navázaly další kolegyně. Všechny pokusy skončily neúspěšně, podle Wagnerové ztroskotaly hlavně na otázce povinného členství. „Komora má váhu, pokud je povinná, jako to mají například lékaři. Jiná podoba vůbec nemá smysl,“ je přesvědčená. Úsilí však sestry pod vedením ČAS za spolupráce zdravotnických odborů vyvinuly na zvýšení platů a prestiže profese mezi občany. Něčeho, ale ne jak by bylo třeba, se v té době podle Růženě Wagnerové dosáhnout podařilo.

Už žádné poslušné pomocnice lékaře

Porevoluční období označuje Růžena Wagnerová jako vzrušený, tvořivý a nabíjející čas. „Přiblížili jsme se progresivním západním metodám a standardům, mnohé jsme se naučily, mnohé jsme předaly dál.  Sestry přestaly být jen poslušným pomocníkem lékaře, získaly řadu dalších pravomocí a nových specializací jako například sestry hojitelky ran nebo sestry v domácí péči,“ říká a dodává: „Čím dál tím víc sester končilo vysokou školu. V této převratové době se naučily vědecky řídit ošetřovatelský proces, jako například ve funkci náměstkyní ošetřovatelské péče, několik let jsme měli hlavní sestru ve fukci ministryně zdravotnictví. Něco neslýchaného v dřívější době.“

Jsou dnešní mladé sestry křehčí než jejich předchůdkyně? Podle Wagnerové rozhodně ne. Rozdíl vidí spíše v přístupu k práci, i v souvislosti s technickým rozvojem. „Zatímco starší generace spíše zápasí s novými technologiemi, mladé kolegyně se do nich vrhají s chutí. Ale zase je tolik nezajímá to, co mají dělat – ošetřovatelství,“ dodává kriticky. Vítá však, že se dnes sestrám více vychází vstříc v plánování směn nebo v možnosti částečných úvazků. „Sestry nejsou, musíme být rádi, že se některá od dětí vrací alespoň na částečný úvazek. Tenkrát to nešlo. Faktem ale je, že tím, jak se sestry více střídají, se vytrácí kontinuita vztahu sestry s pacientem,“ poznamenává.

Tuhle profesi nemůže dělat každý

Zdravotnické školy praskají ve švech, do práce čerstvě vystudované sestry ovšem ve velkém množství případů nenastupují. „Chtějí hlavně nějakou školu, maturitu, ale neuvědomí si, že tuhle profesi nemůže dělat každý. Být sestrou se nenaučíte, k tomu musíte mít vztah a lásku,“ říká Wagnerová.

Člověk by podle ní tak měl včas vycítit, zda je práce sestry pro něj to pravé. „Jestli zvládne pacienta nejen umýt, přebalit, ale jestli třeba psychicky zvládne koukat na to, jak umírá. To je podstata všeho – uvědomit si, jestli to dokáže,“ uzavírá.