Vznik republiky máme spojen s jásajícími davy zejména v Praze. „Na domech se začaly objevovat vlajky, střed města už před polednem zaplnily desetitisíce manifestantů, jejichž průvody jásavě kráčely Prahou, volaly slávu Wilsonovi, Masarykovi a Československu, odstraňovaly symboly mocnářství a německé nápisy,“ líčí 28. říjen Velké dějiny zemí Koruny české. Jenže v tu chvíli desítky zejména mladých lidí umíraly ve stejném městě na španělskou chřipku. Příslib svobodné země pro ně už určen nebyl.
Španělská chřipka byla nejničivější epidemií 20. století. Vyžádala si možná až 100 milionů životů (Světová zdravotnická organizace uvádí číslo 50 milionů). Ačkoliv dodnes není známo ohnisko jejího vzniku, stejně jako u covidu-19 někteří badatelé zmiňují Čínu. Například historik Mark Osborne Humphries tvrdí, že ji mohlo na bojiště přitáhnout téměř 100 tisíc čínských dělníků, kteří byli najati k práci za britskými a francouzskými liniemi na západní frontě.
Ale je to jedna z mnoha možností. „V dohadech o původu se do hry dostávají jak Čína, Spojené státy, západní Francie, tak i Rakouské císařství. Podezříváno je i Rusko, odkud přišla horečka v minulosti již mnohokrát. Ve východní Asii se nemluví o španělské, nýbrž o ‚ruské chřipce‘,“ píše Harald Salfellner v disertační práci Pandemie španělské chřipky 1918/19 se zvláštním zřetelem na České země a středoevropské poměry (v následujícím textu budeme citovat i z jeho knihy Španělská chřipka – Příběh pandemie z roku 1918, která vyšla v nakladatelství Vitalis).
Umírající na ulicích
Kdy nemoc přesně dorazila do nynějšího Česka, jasné není. Prvním, kdo u nás podle úředních záznamů zemřel na španělskou chřipku, byl 11. září 1918 pětadvacetiletý pražský policejní koncipista Egon M. Prorok. Jenže ve skutečnosti se umíralo již dříve. Salfellner popisuje případ novináře Maxe Nachhera, jehož matka a bratr zemřeli v Moravské Ostravě v červenci. A profesor Jaroslav Hlava na schůzi Spolku českých lékařů líčil, že „už v červnu 1918 pražský pathologický ústav pitval pět těl, u kterých byl zjištěn zápal plic zaviněný chřipkou“.
Jisté je, že nemoc začala v českých zemích běsnit začátkem října, kdy se v novinách začala množit úmrtní oznámení mladých lidí, kteří „zemřeli po krátké, těžké nemoci.“ „Pražané zachvácení chřipkou někdy zkolabují na dláždění staroměstských uliček, kam jsou pak spěšně přivolávání úředníci městské policie,“ píše Salfellner ve své knize. Většina obětí však umírá v přeplněné všeobecné nemocnici a dalších špitálech a záložních nemocnicích města a v místech, kde bydlí – v domech, bytech, dělnických ubytovnách… V době největšího rozmachu epidemie umíraly desítky lidí každý den.
Kolik lidí vlastně při epidemii španělské chřipky v českých zemích zemřelo, není úplně jasné. „V českých zemích vrcholila stejně jako ve větší části Evropy v roce 1918 (jen na Moravě zemřelo přes 7 800 osob, ale ještě v roce 1920 přes 1 200), ironií osudu právě během měsíce, na jehož konci český národ oslavoval vyhlášení samostatného státu (jen v Praze bylo v říjnu zaznamenáno úmrtí 673 civilních osob, 108 vojáků a 112 cizinců),“ píší Petr Svobodný a Ludmila Hlaváčková v knize Dějiny lékařství v českých zemích. Salfellner v článku pro časopis Demografie uvádí, že podle různých metod výpočtu mohlo mrtvých být od 44 tisíc do téměř 83 tisíc.
Nemoc versus oslavy
I když u nás zemřely desetitisíce lidí, nejlépe se její dopad na společnost demonstruje na textech či životech umělců. Nákazu španělskou chřipkou nepřežil například významný český malíř Bohumil Kubišta, jemuž bylo pouhých 34 let. Do Prahy stihl přijet 27. října a druhý den prožil se svými přáteli Janem Zrzavým, Václavem Špálou a dalšími na Václavském náměstí. Do té doby byl důstojníkem rakousko-uherské armády, ale po vzniku republiky se přihlásil do armády československé. Nedožil se ale ani měsíčního výročí.
Z hlediska střetu velkých dějin a probíhající epidemie smrtelné nemoci je ještě příznačnější osud spisovatele Franze Kafky, který naopak nemoc porazil, i když trpěl tuberkulózou. Na lůžko ulehl už 14. října a o 14 dní později se pod jeho okny na Staroměstském náměstí 28. října ozývaly výkřiky „Ať žije Masaryk!“ „Ať žije Wilson!“ nebo „Pryč s Habsburky!“. Kousek od něj se odehrávala největší politická změna té doby, těžko ale říct, zda ji Kafka v tu chvíli vnímal.
Mohlo by vás zajímat
„Jeho horečka dosahovala teplot, které musely udivit i lékaře chvátajícího od jednoho lůžka s nemocným k druhému: mělo to být přes 41 stupňů Celsia,“ píše Kafkův životopisec Reiner Stach v knize Kafka – Roky poznání. Jinými slovy: Kafka upadl do horeček jako poddaný rakouské říše a procitl až jako občan demokratického Československa.
Že mnohé lidi vznik republiky prostě minul, ukazuje líčení 28. října v Českých Budějovicích od spisovatele Františka Rady v knize Když se psalo T.G.M.: České Budějovice v prvním desetiletí republiky. Lidé se podle něj „spíše zajímali o kruté řádění španělské chřipky než o válečné a politické události. Ve městě umíralo deset až dvacet osob denně a nebylo rodiny, ve které by někdo neonemocněl. Chřipka kosila staré i mladé a také děti.“
Jak upozorňuje Salfellner, další spisovatel Klement Bochořák zachytil náladu toho dne v povídce V druhé světnici: „Řádila španělská chřipka, ale večer venku trikolóry a šum a ruch a oslavná střelba. Zvonily zvony, i ten malý zapomenutý na radniční vížce, občanstvo po dlouhé době slyšelo jeho hlas, dnes důtklivě volající: ‚Nezapomeňte časů zlých a buďte svorni, svorni!‘“
Nedůležitá událost?
Na prvních stránkách dobového tisku se zmínky o španělské chřipce prakticky neobjevují. Nejprve to bylo dáno válečnou cenzurou, která nechtěla pouštět znepokojivé zprávy z fronty, kde chřipka začala řádit v dubnu a květnu.
A když se v červenci začaly objevovat první zprávy o situaci v českých zemích, bylo to typicky tak, jak popisují Pavel Solnický a Petr Tesař v textu Španělská chřipka v rakouském Slezsku v roce 1918 jako důsledek Velké války: „České noviny Naše Slezsko na jedné straně konstatovaly onemocnění bezmála poloviny obyvatel Španělska, na druhé straně uklidňovaly veřejnost tvrzením, že nemoc není nebezpečná a trvá nejdéle dva týdny. Bylo to Naše Slezsko, které 13. července přineslo zprávu o prvním výskytu chřipky na Opavsku. Další bezmála tři měsíce tisk o chřipce mlčel a pravidelný čtenář mohl nabýt dojmu, že úplně vymizela a fámy o nebezpečném onemocnění byly nepravdivé.“
A i když začátkem října začal tisk informovat více, stejně to z dnešního hlediska, kdy si pamatujeme doslova mediální záplavu týkající se covidu-19, nebylo nijak slavné. Zvláště když noviny brzy zahltily zprávy týkající se konce války a vzniku republiky. Možná i proto jde pro mnohé historiky o téměř zapomenutou věc, ostatně většina knih o historii první republiky se o španělské chřipce nezmiňuje vůbec, nebo jen letmo. Velké dějiny zkrátka zastínily ty malé, jak se říká. Jenže byla epidemie mnohem silnější než covid-19 malou událostí?
