Rozvoj kompetencí sester v Česku stále naráží na řadu systémových a kulturních bariér. Zahraniční zkušenosti přitom ukazují, že samostatnější role sester přináší lepší dostupnost a kvalitu péče. Co by se v Česku mohlo změnit? V první části rozhovoru pro Zdravotnický deník o tom mluví Petra Krulová a Marcela Ely.
Proč se v tuzemsku nedaří delegovat některé kompetence lékařů na sestry?
Marcela Ely (ME): Důvody jsou mnohavrstevné a vzájemně provázané, od profesní politiky přes způsob financování až po mezery ve specializačním vzdělávání a kulturně zakořeněnou hierarchii mezi profesemi. Tyto faktory nelze řešit izolovaně, musí se přistoupit k zásadním systémovým změnám.
Podle mě se dlouhodobě udržitelná reforma neobejde bez depolitizace zdravotnictví. Rozhodnutí by se měla opírat o jasná data a hodnocení dopadů, ne o politické dohody. Tyto politické cykly často řeší akutní problémy, ale udržitelnost vyžaduje strategické řízení přesahující jedno volební období.
Pracovala jsem více než 20 let ve Velké Británii. I má osobní zkušenost potvrzuje, že jde o obrovský přínos pro dostupnost i kvalitu péče. Země, které mají legislativně ukotvené například preskripční kompetence sester, se vyznačují jasně nastavenými pravidly, pokročilým vzděláváním a partnerskou spoluprací mezi profesemi.
Petra Krulová (PK): Bez dlouhodobé strategie se skutečně nic nezmění. Podmínkou úspěchu je vytvoření prostředí důvěry mezi jednotlivými profesemi. Tam, kde se sestrám podařilo sdílet a převzít určité kompetence, to nebylo jen díky legislativním změnám. Také lékaři vnímali jejich odbornost jako rovnocennou a bezpečnou pro pacienty. U nás to však naráží na zakořeněnou představu, že role sestry je především vykonávací, nikoliv rozhodovací.
Další bariérou je systém úhrad, který nevytváří prostor pro rozšiřující role sester, a absence národních vzdělávacích programů s legislativní oporou, které by tyto kompetence jasně ukotvily. Přidává se kulturně zakořeněná hierarchie a nevyřešená otázka odpovědnosti, jež brání vnímání sester jako samostatných odborníků.
Mohlo by vás zajímat
Vnímáte, že nízké kompetence a postavení sester může souviset i s tím, že jde o profesi, kde převažují ženy?
ME: V zahraničí tvoří muži v ošetřovatelství mnohem výraznější podíl, u nás jde stále převážně o ženskou profesi. Vidím v rozvoji specializovaných rolí obrovskou příležitost v tom, jak profesi posílit i z hlediska genderové vyváženosti. Už dnes muži-sestry působí především na jednotkách intenzivní péče, kde vyšší specializace přináší i vyšší profesní status a lepší finanční ohodnocení. Systematické rozšíření specializovaných pozic i do komunitního sektoru by přispělo k vyšší atraktivitě oboru a k vyrovnanějšímu zastoupení obou pohlaví.
PK: I já jsem během studií měla mezi sebou několik kolegů, kteří byli výbornými sestrami. Přinášeli do kolektivu jiný pohled na zvládání situací, často větší klid a nadhled. V praxi znám také řadu kolegů, kteří působí jako pedagogové, manažeři či výzkumníci. Významně ovlivňují dynamiku převážně ženských kolektivů a pacienti je vnímají velmi pozitivně. Právě tato pestrost a rozmanitost může být pro ošetřovatelství velmi přínosná a pomáhá zároveň bořit zakořeněné stereotypy.
Které činnosti podle vás sestry mohou vykonávat samostatně, aby se zlepšila péče o pacienty?
PK: Sestry by měly mít možnost samostatně vykonávat řadu činností, které dnes zbytečně zatěžují lékaře, aniž by vyžadovaly jejich přímý zásah. Jedná se zejména o péči o chronicky nemocné pacienty, kde by sestry mohly pokračovat v již nastavené medikaci, indikovat a vyhodnocovat vybraná laboratorní vyšetření, samostatně předepisovat zdravotnické pomůcky či se podílet na řízení dlouhodobé ošetřovatelské péče.
Významný přínos by mělo také vedení specializovaných ambulancí – například pro pacienty s diabetem, hypertenzí nebo demencí – kde by sestry zajišťovaly kontinuální edukaci, sledování stavu a koordinaci péče.
Velký potenciál vidím v primární péči, kde by sestry mohly převzít část preventivních a edukačních činností: provádět screeningová vyšetření, očkování, sledování rizikových faktorů (například krevní tlak, BMI, kouření), poskytovat poradenství v oblasti zdravého životního stylu a motivovat pacienty k dodržování léčby. Takový model funguje v řadě zemí a prokazatelné přináší zlepšení dostupnosti i kontinuity péče.
ME: K tomu bych ráda dodala, že zvyšováním kompetencí se přirozeně zvyšuje i právní zodpovědnost. To by se mělo promítnout i do finančního ohodnocení sester, zvláště u specializovaných pozic. Ty v praxi často fungují v rámci denních směn a sestry tak přicházejí o příplatky za směnný provoz. Výsledkem je paradox, kdy vyšší odbornost a odpovědnost nejsou finančně oceněny, což snižuje motivaci k profesnímu posunu a dalšímu vzdělávání. Z mé zkušenosti ze specializované pozice ve Velké Británii mohu potvrdit, že to jde i jinak.
Pro mě osobně byla velkou odměnou možnost posunout se do jednosměnného provozu, který mi umožnil lépe balancovat profesní i rodinný život, a zároveň se specializací získat i vyšší plat. Tento model ukazuje, že celoživotní vzdělávání a kariérní růst v ošetřovatelství lze vnímat jako výhodu, nejen z hlediska prestiže a odpovědnosti, ale i z hlediska životní rovnováhy a spravedlivého ohodnocení.
Vnímáte z praxe nebo výzkumu, že širší pravomoci sester mohou vést k rychlejšímu vyřešení problémů pacientů a odlehčení lékařům?
PK: Ze zkušeností z praxe i z dostupných výzkumů vyplývá, že pokud sestry získají širší pravomoci, vede to k rychlejšímu vyřešení problémů pacientů, snížení zátěže lékařů a celkově k efektivnějšímu fungování systému.
Vzhledem k tomu, že právě sestra tráví s pacientem nejvíce času, má nejlepší předpoklady včas zachytit jakékoliv změny jeho zdravotního stavu. Díky tomu může samostatně provést některá vyšetření, zajistit edukaci i podporu pacienta. Tím se zkracuje čekání na ošetření, zvyšuje dostupnost péče a lékaři se mohou soustředit na složitější diagnostické a terapeutické úkoly.
ME: Ve Velké Británii jsou běžnou praxí takzvané Nurse-led clinics, tedy ambulance vedené sestrami, které fungují napříč obory. Stojí na modelu, kde je sestra pro pacienta prvním kontaktním odborníkem v rámci jeho péče. Zajišťuje vstupní vyšetření, screening, věnuje se edukaci, podpoře při zvládání onemocnění a především prevenci komplikací. Nezastupitelnou součástí její role je zejména koordinace péče v rámci multidisciplinárního týmu.
Tento model přináší dvojí efekt. Pacient získává rychlé a kontinuální řešení svých potíží a lékaři se mohou soustředit na komplexnější diagnostické a léčebné úkony, takže celý systém funguje plynuleji.
Jak pacienti a jejich rodiny přijímají, když sestra přebírá větší odpovědnost?
ME: Určitě v tom hrají roli kulturní rozdíly a to, jak je celý systém v jednotlivých zemích nastaven. V Česku dlouhodobě stojí na hierarchickém uspořádání, kde lékař vystupuje jako hlavní autorita a sestra je vnímána spíše v podpůrné roli. To ovlivňuje i očekávání pacientů a jejich rodin. Jsou zvyklí, že klíčová rozhodnutí přicházejí od lékaře, a proto se důvěra ve vyšší pravomoci sester zatím rozvíjí pomaleji.
Ve Velké Británii jsem však zažila odlišný model. Kompetence sester jsou dlouhodobě rozšířeny do oblastí, kde mohou jednat samostatně. Klíčová je transparentní komunikace směrem k pacientům. Vědí, jakou úlohu sestra zastává a vnímají ji jako odborného partnera lékaře.
PK: V zahraničí je důvěra v práci sester pevně zakotvena a je naprosto běžné, že pacient dochází do ambulance vedené sestrou. Nevnímá to jako nižší úroveň péče, ale naopak jako výhodu. V českém prostředí je tato důvěra zatím nižší, stále přetrvává zakořeněná představa, že sestra má především vykonávací roli. Přitom když rodiny zažijí kvalitní a odbornou práci sester v praxi, jejich důvěra výrazně roste.
